na další stranu
Vladimír Stibor
O JEZERNÍCH OČÍCH
Oči, co mě svlékají,
horečně strhávají šat,
do ohně foukají;
bouře je lůzou ztrát.
Jindy spíše naopak:
Přiběhne jak vyplašená laň,
opře se o zeď, po kapsách mák,
v sevřeném údolí diamantová dlaň.
Svěřím jí hlavu do klína.
Sáhni si, jsi má jitřní domina,
víc než sestra na cestě k příběhům,
v nichž ptáci padají do bláta.
Znovu vzlétají jak vidina,
trnité břehy patřící jezerům.
BÁSEŇ O DRSNÝCH SONETECH
Srazí mě skok do výšky - i pád,
na molu doutnající vzducholoď,
pohoří s jitřními ústy – Vihorlat.
Naskicovaná báseň: Lazare, vstaň a chvíli choď;
znovu se belhej podél svatyní,
kde voní trsy plavuní i přesliček;
hrudí obléhají zdi, než zesmutní
věčné světlo, hrdla dívčích ladiček.
Nakonec se vryjí do říční hladiny,
do sonetů na první pohled bez viny,
z nichž je radost i utrpení číst.
Váží cestu přes hřeben, polidšťují menhiry;
líbají zapovězenou vinicí s bludnými kameny.
Oheň snímají z nečekaných míst.
|
