na další stranu
František Pavúček
22. 7. 2014
I kdybych zázrak udělal,
nikam jsem neodešel.
Přece láska zruší všecky kletby.
A ty stále sám, pevně zavřený na zámek ze vnitř.
Stále tolik sám v sobě.
Zdá se, že už nadobro.
Zdá se, že ani lístek se v mé krajině nepohne.
A přece zapršelo.
Budu Tě tiše volat do večerního ticha, královno.
I kdybych zázrak udělal,
a nikam jsem přece neodešel.
Bude jako rosa ukrytá v růži,
co se právě zavírá.
Tam kde leží moje kosti,
tam sám na hrobě si sedávám.
Jako trojnohý havran,
sám měsíc, slunce i král.
A i kdybych zázrak udělal,
Byl bych stále tentýž sám.
Budu Vás tiše čekat do večerního ticha, královno.
První jitřní hvězdo mého nebe,
mého pokoje.
Celý svět Vám dám.
21. 7. 2014
Tolik Ti důvěřuji, šel bych za Tebou kamkoli.
Přistát na měsíci.
Přízrak volající na poušti.
Hadr na prádelní šňůře,
vlající jako vlajka světa ve větru.
Tolik Vám důvěřuji, Christiane,
šla bych za Vámi kamkoli.
Je to nekonečná plavba za sluncem,
za slávou, za láskou.
Pohřběte mě pod tou lodí, kým jsem bez ní.
To vy, paní, se plavíte, hvězda na srpku měsíce.
V nekonečné modři.
V nekonečném vedru pouště samoty.
Chvěju se jako hadr na prádelní šňůře.
Pevný, skála, pevný, nic.
Ze všech těch úžasných zážitků zůstanu jen já si.
Přece tolik jsem se těšil na léto,
že budou padat hvězdy.
Tolik Ti důvěřuji, jdu za Tebou.
Ať už jsi kdekoli, Christiane.
20. 7. 2014
Vnímám tvou vůni, rytmus tvého dechu.
Kdepak Vás mám,
ptám se sám sebe a sedím tam co včera.
Na stejném místě.
Něco mi schází a je mi smutno.
Pozoruju jak pomalu slunce zapadá.
Jak se otáčí, pomalu, ale jistě.
Už od časného rána.
Jsem středobodem světa.
Jak jinak, ze svého úhlu pohledu.
Tady ze své židle.
Není potřeba ničeho mnoho.
Bude stačit trochu a to jen malou chvíli.
Ta nikdy nikam neutekla.
Jen chvíli znamená navěky,
a to jen proto, že ten okamžik zároveň vzniká i zaniká.
A já sedím tam co včera,
zase úplně sám.
A cítím tvou vůni, poslouchám tvůj dech.
20. 7. 2014
Zhmotněná přání
Neomezuj se,
Dělám jako bych Tě měl.
A neptej se proč, znám totiž na všecko odpověď.
Zachráním si život, nad hlavou blankytné nebe.
Někde jinde bych se nudil úplně stejně.
A dobře mi tak.
A pak s laskavým úsměvem
s tím velkým a soustředěným klidem
a sluneční září v zádech.
Tak dlouho jako je právě teď.
Bílá je v mém pokoji lehce do růžova.
Hvězdu s půlměsícem nad hlavou, v tom okamžiku naprosté temnoty.
Bude svítit v každém přístavu, v noční tmě.
Vyšumělé hlasy, zaháním můry.
Teď ale pod blankytným nebem, ani mrak.
U šťastné hvězdy, bílá mi zrůžověla
A přání se zhmotňují právě tímto okamžikem.
Je to neustálé déjà vu, to je to volání a cesta jsou návraty.
19. 7. 2014
S chladnou hlavou, a je stále něco kolem druhé hodiny.
Mám pocit, že pondělí, ale pondělí není.
Bude to skutečné, jako já jsem skutečný.
Jakoby to ani nebyla bytost.
S někým se setkat.
Někoho hledat.
Modlit se.
Zase mám dočista modrou hlavu.
Neznám žádné bohy, kromě Tebe.
Ta temná modř.
Někam odejít.
Něžně se rozplynout, zmizet.
Rozplynout se jako pára.
Mistrovská práce.
S chladnou hlavou, ještě není ani poledne.
Bude to skutečné, tak jako já jsem skutečný.
Královno.
Jste první, kdo mi řekl jménem.
Pojď, můžeme se dívat na hvězdy.
Christiane.
18. 7. 2014
Ty který přivoláváš bouřku
Seděla jsi na mé posteli, otočená zády ke mě.
Neviděl jsem ti do tváře.
Jenom dlouhé zlaté kudrnaté vlasy.
Hladila jsi mě něžně po hlavě, ale já v těle nebyl.
Snažil jsem se pohlédnout ti do tváře a když se mi to povedlo,
byla přikrytá lehkou bílou maskou, jako závojem, jako z gázy.
Rýsovala se v ní jen linie rtů.
Ani nevíš, co v tom všecko je, když se zvedne vítr.
To se ti chce letět.
Věřím že se setkáme dřív než půjdu po tom dlouhém úzkém mostě.
Vím, že budeš krásná jako smrt.
Tam kde leží moje kosti, tam chodívám sedat, zenový mnich.
Vy, která jste, já, který jsem.
Netajte nic přede mnou, povězte, kde a kdy se setkáme?
Přece bychom si nelhali.
Z masa a kostí.
Po tom mém boji urputném.
Proč mě necháváte čekat.
Podepsat se do kůže nějakým symbolem.
Královno smrti anděli.
Příchozí zprávy ukládám s sedávám stále sám.
Tady u mě, to je jako bys nikam nešla.
Kde jsi, kde tě mám?
Vás královno, vás nejvíc postrádám.
Tak kde jste, když Vás volám.
17. 6. 2014
Někdo jiný ti řekne něco jiného.
V mlýnských kolech.
Rodí se z nicoty a touhy.
Modrá a zlatá, bolest a láska.
A pak je ve mě konečně zase klid.
To když tma je už všude kolem.
A hučení v uších, to jak krev ve mě teče.
A cvrčci za oknem.
Dneska hřmělo zase jenom z dálky a déšť nepřišel.
znám jedno tajemství.
Už se samou spokojeností těžko předkláním.
A to nejtěžší mám za sebou.
Dělám to nejmenší.
Někdo jiný by řekl něco jiného.
Tam kde leží moje kosti.
|
