literární časopis založený v roce 1964

Mirek Pijáček

DOBRÝ DEN, PANE REKTORE

(Ze zápisků učitele soukromé školy)

Ačkoliv je už třetí zářijová dekáda, na pohodové babí léto to vůbec nevypadá. Vedra jako v červenci, rtuť teploměru div že neatakuje magickou třicítku. Ještě dvouhodinovku fyziky a pak domů. Dám si studenou sprchu a orosený lahváč z ledničky. Právě zazvonilo, a tak jsem sebral učebnice a přípravy a vydal se do třídy. Pohlédl jsem na hodiny, byly právě tři odpoledne. Kdo to jen vymyslel, předměty jako fyzika či matika dávat v pozdním odpoledni! Klukům už to nemyslí a kantorům rovněž.
Když jsem vešel do třídy, málem jsem se zalkl. Odpolední slunce, opírající se plnou silou do otevřených oken, jako by chtělo říct: „Užijte si mne, milánkové, dlouho už hřát nebudu, zima už se blíží.“ V tu chvíli bych bral raději tu zimu.
Kluci neochotně vstali. Pokynul jsem, že si můžou sednout a sám jsem se posadil za katedru a otevřel třídnici. Rozhlédl jsem se, abych zjistil nepřítomné a mohl je zapsat. Tristní pohled. Šestadvacet osmnácti, devatenáctiletých, horkem zmátožených mladých mužů v rozepnutých košilích či v nátělnících, Vašek dokonce jen tak, bez košile. Školním řádem předepsaná kravata ani jedna.
„Vás tak vidět pan rektor,“ podotkl jsem, když jsem provedl zápis do třídní knihy.
„Ten je zalezený v tom svým klimatizovaným muzeu. Na nás si ani nevzpomene.“
„Inspirovali jste mne, hoši,“ usmál jsem se a sundal sako i kravatu, obé hodil přes opěradlo židle a rozepnul si košili. Kluci se rozesmáli.
„Docela jste mezi nás zapadl, pane profesore.“
„Báječní kluci,“ pomyslel jsem si. Za pár měsíců maturují, přece je nebudu dusit kvůli nějakému nesmyslnému předpisu, když je takové vedro. Vzal jsem křídu a přistoupil k tabuli. Jak to v tomto pařáku vydržíme až do půl páté, doopravdy nevím. Začal jsem kreslit obrázek. Probíráme teorii relativity, pro kluky zajímavé téma. Ale přesto … to příšerné horko. Zatímco jsem kreslil dvě vzájemně se pohybující vztažné soustavy, do očí mi stékal pot. Vytáhl jsem kapesník, abych se utřel, a přitom jsem pohlédl na kluky ve třídě. Byli na tom stejně. Potili se jako dveře od chléva, tak to říkávali staří lidé, když jsem byl ještě kluk, ale usilovně rýsovali do sešitů obrázky podle nákresů na tabuli.
Minuta za minutou, dnes se to neskutečně vleče. Konečně jsem dokreslil a posadil se do stínu mezi okna, abych alespoň na chvilku unikl palčivým slunečním paprskům. „Kdyby ten blbec sem nechal dát alespoň závěsy a přenosné ventilátory, když na klimatizaci nejsou peníze, nebo odpolední výuku dát do severního křídla,“ pomyslel jsem si nelichotivě na adresu svého chlebodárce, majitele a ředitele střední školy a také majitele a rektora první vysoké školy na Hané, jak s oblibou říkal, to vše v jedné osobě. S úctou jsem obdivoval trpělivost kluků, kteří v odpoledním parnu bez reptání rýsovali. Ani jsem se jich nemusel ptát, poněvadž jsem velmi dobře věděl, že by se raději viděli na Bagráku nebo na Bajdě. A oni nešli za školu, seděli v lavicích a dělali, co dělat museli. Když dokreslili, začal jsem vysvětlovat smysl obrázků. Kluci si bez pobízení dělali poznámky. Už jsou tak vycepovaní, že se jim nic nemusí diktovat, sami si zapisují vše podstatné.
„Pane profesore, můžu si odskočit?“ ozval se najednou Jaroušek.
„To si potřebuješ zakouřit?“
„Ale to ne … v tomto vedru. Chce se mi jen čůrat. Víte, já měl strašnou žízeň a tak jsem po obědě vypil celou flašky minerálky, a teď to nemůžu vydržet.“
Tu minerálku jsem mu sice neuvěřil, spíš to bylo jedno orosené, nebo dvě, ale kývl jsem hlavou na znamení souhlasu a Jaroušek s hlasitým poděkováním vyběhl na chodbu. Letmý pohled na hodinky, teprve půl čtvrté. Ještě celou hodinu, snad to vydržíme. Ledva jsem otevřel ústa, že začnu s dalším výkladem, vrazil do třídy Jaroušek, oči navrch hlavy.
„Rudolfek chodí po škole a šmíruje za dveřmi …“ vyhrkl udýchaně. „ Ale mne neviděl.“
Bez ohledu na vedro, polil mne studený pot. Vpadnout sem k nám, asi bych byl zítra klientem úřadu práce. Během okamžiku jsem si zapnul košili, uvázal kravatu, obléknul sako. Čas lepší, než kdysi při poplachu na vojně. Pak jsem se s hrůzou podíval po klucích. Ale co to? Všichni už měli na sobě košile, někteří dokonce bílé, čert ví, odkud je v tu chvíli vytáhli. A už si vázali kravaty. Od okamžiku, co Jaroušek vpadl do třídy, neuplynula snad ani minuta. Oddechl jsem si. Nejhorší nebezpečí je zažehnáno.
„Tak pokračujeme, pánové,“ usmál jsem se na kluky a pokračoval ve výkladu, a kluci si opět psali poznámky, ale k odpolednímu vedru se přidalo napětí, které se mohlo krájet. Všichni jsme po očku pozorovali vitráž dveří. Chvilku nic, ale pak jako by se mihnul stín. Na chodbě se nesvítilo a ze sluncem zaplavené třídy tam nebylo dobře vidět. Všichni jsme však věděli, že ten stín byl Rudolfek, který teď stojí bokem dveří a naslouchá, co se děje. Já pokračoval, jako by nic, kluci rovněž. Uplynula minuta, druhá, třetí. „Co tam ten kretén dělá? To bude šmírovat celou hodinu?“ pomyslel jsem si. Vtom se neslyšně pohnula klika a dveře se nepatrně pootevřely. Napětí dosahovalo vrcholu, když vtom něco dveřmi trhlo a do třídy se vetřela neuvěřitelně tlustá, chlupatá potvora, Žerýček, Rudolfkův nerozlučný průvodce. Ačkoliv Žerýkův páníček všude tvrdil, že je to velmi vzácná a hodně drahá rasa, my, tedy kantoři i študáci, jsme byli přesvědčeni, že je to docela obyčejná pouliční směska. Výjimečné na něm bylo pouze to, že byl neuvěřitelně vypasený. V okamžiku, co zrádce Žerýk prozradil páníčkovu přítomnost, prudce se otevřely dveře a objevil se obávaný gosudar Rudolfek. V ničem si nezadal se Žerýkem. Postavy spíše menší, než střední. V objemu však bohatě nahradil to, co scházelo na výšce. Váha v kilech se určitě číselně rovnala výšce v centimetrech. Odulé, hlaďounce vyholené tváře, dvojitý podbradek, silně potící se pleš a malinkatá prasečí očka, ztrácející se v sádelnatém obličeji. Horko – nehorko, v černém neforemném plandajícím obleku, bílé košili a tmavé kravatě.
„Vztyk! Pozor!“ zařval jsem, jakmile se Rudolfek objevil. Kluci, ačkoliv žádný z nich nebyl na vojně, vzorně vyskočili ze židlí a postavili se do pozoru. Rudolfek strnul. Nervózně a nevěřícně pomrkával prasečíma očkama a vyjeveně si prohlížel kluky, stojící v předpisovém haptáku. Ale já si to už rázoval k Rudolfkovi.
„Dobrý den, pane rektore. Třída 4. S při hodině fyziky. Probírané téma – teorie relativity. Přítomno dvacet šest studentů, tři nepřítomni a jsou zapsáni v třídní knize.“
Po těchto slovech jsem ustoupil, aby ztumpachovatělý Rudolfek mohl vejít. Ten se po několika okamžicích vzpamatoval a vstoupil do třídy. Zatímco zvolna kráčel k tabuli, já zavřel dveře a přitom jsem lehce nakopnul Žerýka, který se mi pletl pod nohama. Vzápětí jsem stál vedle Rudolfka naproti v pozoru stojícím klukům, kteří jako na povel unisono zaburáceli:
„Dobrý den, pane rektore!“
„Dobrý den, studenti. Posaďte se,“ vysoukal ze sebe stále vyjevený Rudolfek. Pak si prohlédl nákresy na tabuli a zapsal svou návštěvu do třídní knihy. Já se mezitím zalykal horkem a nervozitou, jak to všechno dopadne.
„Promiňte, že jsem vás vyrušil při výuce, pane profesore … ale šel jsem náhodou kolem … ze zvědavosti jsem se zastavil … můžete pokračovat ve výuce,“ vysoukal ze sebe a pak bez ohledu na horko a svou tloušťku hbitě zamířil ke dveřím s funícím Žerýkem v patách. Kluci se opět postavili do pozoru. Rudolfek poněkud práskl dveřmi a byl pryč. Já se posadil za katedru a zhluboka si oddechl.
„Do prdele … to nám to vyšlo,“ pronesl kterýsi z kluků.
„No, já nevím ¬… mám pocit, že to ještě neskončilo, že to bude mít nějakou dohru. A vůbec se na to netěším,“ ozval jsem se, aniž jsem dotyčného pokáral za nepatřičný výraz.
„Nestrašte, pane profesore. Ten to sežral se vším všudy,“ snažil se mne povzbudit Vašek.
„No, já nevím, hoši,“ zopakoval jsem rozpačitě, „mně se to nějak nechce líbit. Ale už dost řečí a makáme. Nikde není psáno, že se nemůže vrátit.“
Jenže bylo po náladě. Už ani horko nevadilo, všichni mysleli na to, co se stalo a co se stát mohlo. Čas se dál vlekl, já něco povídal, ani jsem pořádně nevěděl co, a kluci si dělali, či spíše nedělali, zápisky, aniž mne pozorně sledovali. Bylo právě deset minut po čtvrté, když se ozvalo zaklepání a do třídy vešla Renata ze sekretariátu.
„Promiňte, pane profesore, právě volal pan rektor, že se máte okamžitě dostavit k němu do kanceláře. Auto už pro vás přijelo.“
„Ale, jak vidíte, já mám hodinu a končíme až za dvacet minut,“ opáčil jsem se staženým hrdlem. Co jsem tušil, stalo se skutečností. Rudolfek náš tyátr nezbaštil a já jsem dle všeho dokantořil.
„Máte přijet okamžitě. Studentům nařiďte samostudium, já zde budu mít dozor.“
„Dobrá, za pár minut jsem u auta.“
„Co po vás může chtít, pane profesore,“ vyptávali se kluci jeden přes druhého, kteří se kolem mne shrkli jako kuřata kolem kvočny, ledva Renata odešla vyřídit řidiči, že už jdu.
„Nevím, hoši. Je docela možné, že zítra už budete mít nového fyzikáře i třídního.“
„My vás nedáme. Když vás vyrazí, půjdeme taky. Však tu maturitu uděláme i někde jinde.“
Hned jsem se do nich obul, aby nedělali pitomosti, že mají celý život před sebou, tak ať si jej nepodělají hned na začátku, já že už to nějak zvládnu.
Když jsem vstoupil do Rudolfkova muzea, otřásl jsem se chladem. Klimatizace jela naplno, v rozlehlé místnosti s polozataženými závěsy bylo asi tak osmnáct stupňů. Nikdy jsem se zde necítil dobře. Na stěnách desítky nejrůznějších obrazů. Kýčovité mazaniny vedle skutečných výtvarných skvostů. Vše bez ladu a skladu, bez sebemenšího kousku citu. V každém rohu místnosti obří čínské vázy, na římse krbu, ve kterém se asi nikdy netopilo, rokokové sošky z míšeňského porcelánu, nad krbem válečnický štít asi tak ze sedmnáctého století, za nímž bylo zastrčeno několik rapírů a kordů. Dokonalá ukázka nevkusu.
Rudolfek seděl v koženém otáčivém křesle za masivním psacím stolem a blahosklonně mi pokynul, že se mám posadit.
„Asi tušíte, pane profesore, proč jsem si vás nechal zavolat,“ začal blahosklonně. Zamrazilo mne. Rudolfkova žoviálnost byla postrachem všech. Nikdo nikdy nevěděl, co bude následovat, zda pochvala, kterými se zde neplýtvalo, nebo velmi časté vynadání, nezřídka spojené s okamžitým vyhazovem. Nervózně jsem pokynul hlavou a tiše odpověděl, že tuším. Rudolfek mi bez dalšího podal nějaký papír. Zápis o hospitaci! No potěš! On tu několikaminutovou šťáru pojal jako hospitaci! Snažil jsem se číst zápis, ale písmena se jaksi mísila, poskakovala před očima, nepřečetl jsem ani slovo. Rudolfek se opět ujal slova:
„Ačkoliv jsem ve vaší hodině strávil pouze několik minut, byl tento čas plně postačující, abych si udělal obrázek o úrovni vaší výuky.“
„Tak, a je to tady,“ pomyslel jsem si. Už jsem se ani nesnažil přečíst, co stálo na papíru. Rudolfkovy výroky byly pověstné a tento byl jeden z nejznámějších. Obvykle následovalo několik ostrých výtek a pak strohé oznámení o okamžitém vyhazovu. Dokonce býval tak laskavý, že každému nabídl odchod dohodou, aby dotyčný neměl problém s hledáním nového zaměstnání.
„Musím přiznat, pane profesore, že něco takového jsem ještě nezažil. Dokonalá ukázka disciplíny a dodržování školního řádu.“
Rudolfek se rozbásnil o dokonalém dojmu, který získal hned v prvním okamžiku, když vstoupil do třídy. Moje reakce na jeho příchod a dokonalé chování studentů včetně pozdravu, to se hned tak nevidí. Snad jen na vojenských školách.
„Byl jste na vojně, pane profesore?“
„Ano, byl.“
„Kde jste sloužil?“
„U prvního leteckého pluku Vysoké vojenské letecké školy.“
„V jaké hodnosti?“
„Do zálohy jsem odcházel v hodnosti četaře. Nyní jsem nadporučík v záloze.“
„Tak je mi to jasné. Jako třídní jste zavedl mezi chlapci určité prvky vojenského pořádku. A dle všeho s velmi pozitivním dopadem.“
Bylo mi nevolno. Ještě chvíli bude žvanit a já se vyvrátím. Zdá se, že to se mnou nevypadá zle, ale kdoví, co se v té jeho nevyzpytatelné hlavičce ještě vylíhne.
„Jak jste si přečetl v zápisu, jsem s vaší výukou a vůbec s výkonem funkce třídního profesora velmi spokojen a uděluji vám pochvalu.“
Přestože jsem si s úlevou oddechl, dělaly se mi mžitky před očima. Rudolfek zmáčknul tlačítko, které měl na stole, a ve dveřích se objevila sekretářka.
„Tady panu profesorovi okamžitě vyplatíte tisíc korun z mého osobního fondu za příkladný způsob výkonu třídního a vyučujícího profesora.“
Sekretářka se zlehka uklonila a odešla. Rudolfek pak z masivního psacího stolu, ve kterém měl zabudovanou příruční chladničku, vytáhl láhev růžového Rosé d´Anjou a dvě sklenice. „To snad nemyslí vážně! Víno v tomto vedru!“ pomyslel jsem si, ale raději jsem byl zticha.
„Tak na vaše učitelské úspěchy, pane profesore. Ať jste vzorem nejen studentům a ale rovněž mnohým kolegům.“
Připili jsme si. Já ty nabubřelé fráze nebral vážně, protože příliš často se stávalo, že se někdo zcela nečekaně ocitl na výsluní páně rektorovy přízně, aby o pár dnů upadl do hluboké nemilosti. Doslova zde platilo staré rčení, že panská láska, tady Rudolfkova, po zajících skáče. Mezitím se vrátila sekretářka s tisícikorunou a mimořádnou výplatnicí, kterou mi podstrčila k podpisu. Podepsal jsem, dopil víno, které mi vůbec nechutnalo, a když Rudolfek blahosklonně pokynul, že můžu odejít, vypotácel jsem se, jako bych nevypil jednu sklenku, ale přinejmenším celou láhev.
Na nádvoří Octárny, kde byl rektorát, čekalo všech šestadvacet kluků, kteří ihned po mém odjezdu za tichého souhlasu Renaty ze sekretariátu zdrhli, a utíkali v tom vedru dobré tři kilometry přes město, jen aby mne zastihli, co a jak.
„Pojďme odtud, nebo padnu,“ řekl jsem potichu, protože jsem všiml, že jedno z oken Rudolfkova muzea se pootevřelo. Vyšli jsme z areálu Octárny a šli do města. Na Riegráku jsme se zastavili a já vytáhl z kapsy tisícovku.
„Toto posílá pan rektor, máme to propít na jeho zdraví.“
Šestadvacet párů vyjevených očí. „Tak co čumíte, volové, kam půjdeme?“
Skončili jsme na Bajdě. Čepovali tam Zubra a Gambrinus, kluci se i vykoupali. Z tisícovky nezbyla ani koruna, kluci se na útratu ještě skládali.
***
Dnes byla výplata. Stále jsem nechápal jednu položku na výplatní pásce. Pak mi to došlo. Rudolfkovu tisícovku mi započítali do výplaty a se vším všudy zdanili. Takže místo tisícovky, kterou jsme propili, dostal jsem ve skutečnosti nějakých sedm stovek. Čert to vem! Alespoň jsme si užili. Ti kluci mi za to stojí!