na další stranu
Michael Lorenc
AŽ
Až pohodlná nevědomost vsákne
k podloží nevzdělanosti
a akné
hvězd se ztratí v tváři
boha nezvídavosti,
epocha bez myšlenek,
bez šarmu a beze jména
tě obemkne
jak zneuctěná Máří
Magdaléna.
Vzápětí,
jak polidštěné zvíře,
novým oligarchům
plivneš do talíře.
SMUTNÝ LAMPION
Mám formu hlubokého spánku
jako kámen, jako strom,
jsem holohlavá holka, vyžle bez copánků,
zním jak zrezlý bombardón.
Povídají, že mám na kahánku,
že jsem jako vytěžený lom,
vyschlý pramen, ráno bez červánků,
skomírám jak sinusový tón.
Mám formu hlubokého spánku
jako záblesk, jako hrom,
jsem polámaná Barbie, hračka pro cikánku,
mihotavé světlo, smutný lampion.
BÝVALÉ SOKYNI
Kam se poděla
tvá dávná krása,
mandlové oči,
ústa z magnólií,
komu vyškrábeš
oči dnes,
vrásčitá primářko
na patologii?
MATKA
Bez ní
předměty nehovoří,
kočky zdivočely,
bratr poklonkuje
zakrslým králíkům
a já
vůně visutých zahrad
zpřítomnit nedokážu.
CELÝ SVĚT V NÁDECHU
S jednou nohou v minulosti,
s druhou v budoucnu,
přemítáš o Krabí mlhovině
na špičce kuchyňského nože,
pouštíš draky iluzí,
nebem poměřuješ oblohu.
Propukl déšť,
průhledná strouha zvětšuje
barevné oblázky na dně
a náhle je nad slunce jasnější,
že nelze stoupat jinam
než k slunci.
|