na další stranu
Michael Lorenc
NAHODILÝ CHODEC
Jeho tvář obletěla svět,
to jen jeho krk,
tenký jak klarinet,
zlovolně se zlomil v půli,
psali o tom v preambuli
závislého tisku,
zatímco po hlavní třídě
táhl konvoj limuzín,
slet světových lídrů,
v láhvi olezlý džin,
jeho tvář obletěla svět,
mihla se jak mihule říční,
dmula se jakblahovičník sličný
ve vteřinové sekvenci,
nebyla to šance,
vyhrnutý límec arogance,
nebyla to travesty show
Afrodity tance.
DĚTSKÉ OTÁZKY
Klikyháky tuším v tmě,
v očích ženy záletné,
v tom velkolomu bez lásky
pro dětské otázky,
proč sveřepě dřepíme
s poleny kolenkolem
rozsochatých dřevěnic?
Pro ono líbezné nic?
SLOVA
Obraťte list,
smíte ho sníst
s přílohou ticha,
smíte i dýchat,
obraťte list a začněte číst
slova rozdělená do přihrádek
kosou kosů na zahradě,
složená z pocitů
v kokpitu kosmické lodi,
z myšlenek jižního pólu mysli,
kde jste zprvu prodlévali
a posléze zkysli.
PRVNÍ LÁSKA
Používáš výhradně
vyjmenovaná slova po m,
snivé chmýří dmýchal snový hmyz,
říkali ti pyšná princezna,
prolog lásky připomínal kvíz,
hovořilo o svobodě
slunce ve tvých bocích,
jenže zlatý retrívr
nepředvedl očekávatelné dovednosti,
vykastrovali ho tudíž
obři jednoocí.
MONSTRUM
Slovov tmě,
ani ozvěna,
ani dech,
slovo vně mě
odešlo
a už nepřijde,
souvětí,
spíš třaslavý stín,
kostrbaté monstrum,
hřbitov ojetin,
piano
z nažhavených strun,
sluncem roztavený rošt
v poušti Karakum.
KŘIŽOVATKA
Pod křížem z křížal
křižovatka,
kinžál,
z vějíře mačet
němý svědek událostí,
vesmírný kleptoman
z kostí v krku jinakosti,
zahlazuje stopy,
ruší historii
Země bez Potopy,
platí dluhy z úroků,
úročí příjmy z dluhů,
svolává toxická znamení
nového zvěrokruhu.
NEHODA
Letiště,
na kterém přistávají těla,
letiště,
na kterém přistávají letadla,
těla,
která neví, co by chtěla,
letadla,
která raději tančí,
než by upadla,
a pasažéři,
z kterých elán vyprchal,
kteří prosakují do podzemních parkovišť,
kde parkují jak v ledu
ledna svišť.
KOMU
Komu jsi nablízku
přísností svých věží,
nakreslených do písku
na pobřeží,
kdo hledá v červáncích
věže tvých citadel,
probouzí dávný cit
v srdci, zlé zahradě,
komu jsi nablízku
klenbou svých chodidel,
obtisklých do písku
sluncí v tmách těl…
VERŠE
Ta supercela slov,
průhledná jak lak,
rychlá jako Kodiaq,
jak dětská láska škytne,
nic obdobného se už ante mortem
nenaskytne.
ÚČA
Čí je učeň, když ne úči,
úča učně mučí,
nikdo úči neporučí
aby učně nechala,
když učně učí odmala.
|
