literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

JAK JSEM PUSTIL RYBY

V šest ráno mě budí slunce. Vychází z moře, na které mám ze své postele luxusní výhled skrz majestátní palmy. Včera fučelo, ale dnes se nepohne ani lístek. Lenost je nakonec silnější než spektákl. Zavřu oči. Ne nadlouho. Stavidla spánkového hormonu melatoninu se mi světlem uzavřela. Brzy mě definitivně zprudí horko a sousedka, která v půl sedmé zapíná televizi s jejím důležitým hukotem. Pětihvězdičkový hotel má papírové stěny, to je jeho Achillova pata. Vlastně ještě záchod. Když na něj usednu, zavrže jako stará postel. Sprcha je skvělá, v poušti víc natlakovaná než v Česku.

Proudy vody mě provázejí i cestou na snídani. Armáda zahradníků v zelených mundúrech ve dne v noci zalévá, pleje, seká a prořezává. Po falafelu se vydávám na ryby. Místo šnorchlu a brýlí s umělým nosem si beru plavecké. Než si je nasadím, do každého okuláru plivnu a mnu ho, dokud dokonale nezprůsvitní. Trvá to asi čtvrt hodiny. Do vody se musím osmělovat. Ani otužilost ze zimního koupání v zamrzlém rybníku mi nepomáhá. Při extrémních teplotách úřaduje adrenalin, vlažná voda je horší. Teď nebo nikdy. Jde jen o ten moment. Pár temp a je mi skvěle. K plavání je chladnější teplota ideální, ale nesmí se otálet.

Pode mnou se odehrává malé velké divadlo. Ryby nejrůznějších velikostí, tvarů a barev se po jednotlivcích i hejnech hemží kolem korálů. Kareta, muréna, rejnok, chobotnice, hada, přímo u hotelové pláže. Rudé moře je akvárko. Plavu od korálu ke korálu, splývám s rybama. Tak moc, že je u oběda nejsem schopen pozřít. Normálně jsem pestarián, z masa jím jen ryby. Říká se, že nemají emoce, ale mají oči. Když si s nimi člověk zaskotačí, vzpomene si na hlášku z filmu Hledá se Nemo: „Ryba je kámoš.“ Zdá se mu, že ryby jsou celkem inteligentní. Ne, že by to v lidských stravovacích návycích hrálo roli. Prasata jsou inteligentní jako tříleté dítě, to je víc než pes, který je dítětem dvouletým, a přesto se chovají na maso, jako se stromy pěstují na dřevo.

Zaplácnu se humusem a podobnými kašičkami, ty tady umějí skvěle. S břichem k prasknutí a hlavou k usnutí se jdu převléct na pokoj. Postel láká dát si dvacet, ale jak říkají Homolkovi: „Spát můžeme doma a zadarmo.“ Nanesu opalovací krém a vydám se lehkou chůzí po pláži. Vlastně moc lehká není. Chodidla se boří do mokrého písku, rozbolí mě z toho prst. Když se břicho trochu uvolní, vlezu do vody a zpátky to vezmu plavmo. Asi po pěti minutách moje kochání naruší klec s návnadou a v ní asi deset pestrobarevných duší.

Pustím se do záchranné akce. Snažím se otevřít vrátka, ale jsou zadrátovaná. Musím se několikrát potopit a složitě drát rozmotávat. Připadám si jako v Pevnosti Boyard. Chvíli to vzdávám, ale nakonec je vítězoslavně otevřu. Ryby ven neplavou, pokračují v dorážení na druhou stranou klece. Musím se znovu potopit a vysypat je. V radosti ze znovunabyté svobody uhánějí do bezpečí. Návnadu rozpráším a postavím klec tak, aby do ní zvířena nemohla.

U večeře nad tím a salátem přemítám. Pláže všude zdobí výstražné cedule, že se ryby nesmí lovit ani krmit, ale ať se někdo o přírodu stará, jak chce, někdo jiný mu do toho vždycky hodí vidle. Platí to u pandemie, globálního oteplování i ochrany přírody. Opravdová ochrana korálového pokladu, se kterým místní ryby žijí v symbióze, by znamenala uzavřít turistické resorty. A taky nedaleký Suezský průplav, jehož otevření v roce 1869 zkrátilo námořní dopravu mezi Asií a Evropou o obeplutí Afriky. Dnes jím proudí ropné tankery, které si často černého zlata ucvrnknou. Právě ony jsou pro korály kromě globálního oteplování a bezohledných lidí největší hrozbou. Jak řekl Palach, než se spálil, a tím nemyslím sluníčko: „Každý se musí postavit tomu zlu, na které právě stačí.“

Hosté uvolnění z lockdownů svých domovských zemí se mezi stoly dovolenkově usmívají. Z grilu voní ryby a z nedalekého party baru vyhrává smyčka zamilovaných cajdáků. Je tu i hodně Čechů, kteří v zimě rádi jezdí do tropického Thajska, kde je teď ale zavedena popříjezdová čtrnáctidenní karanténa. Rozvolněnějšímu subtropickému Egyptu při vstupu stačí negativní PCR test. Moře tu není tak teplé, ale vzduch ano a místní stejně milí, i když trochu jinak. Letos byla nejvýchodnější země Magrebu nejoblíbenější destinací zimomřivých Čechů. Její oblibu ještě umocnil vládní zákaz cestování na tropický Zanzibar na přelomu února a března. Vláda České republiky rovněž zakázala svým občanům cestovat do zemí jižní Afriky a nakonec i přes hranice vlastního okresu. Vybaven čestným prohlášením jsem vyrazil na Letiště Václava Havla, abych zamířil do Afriky severní, samozřejmě s cestovkou.

Letělo mi to ráno. Pro transport na letiště jsem zvolil vlak o den dřív. Ubytoval jsem se v letištním hotelu, který byl navzdory celostátnímu zákazu nocleháren v provozu. Ani jsem nemusel fingovat služební cestu, recepčnímu stačil pas a adresa hotelu v cílové destinaci. Z postele jsem ráno vstal rovnou do nervózní fronty na odbavení zavazadel do letadla naší úpadkové letecké společnosti Smartwings. Na palubě platilo nově zavedené vládní pravidlo o nošení respirátorů v dopravních prostředcích. Ty si cestující mohli sundat jen po dobu konzumace zakoupeného občerstvení. Po přistání na prázdném letišti v pouštní Hurghadě letuška dramaticky požádala cestující, aby zůstali sedět. Posádka prý napřed musí navázat spojení s „egyptskou stranou“.

Na přání egyptské strany vyzvala k vystoupení cestující s negativním PCR testem. Oddělilo se zrno od plev. Většina lidí letadlo na pokyn opustila, ale i hazardérů hrajících vabank zůstalo dost. Důvodem jejich risku bylo, že na letišti v Hurghadě test hradila cestovní kancelář. Čekání na atestaci v letištní hale zpestřil incident, při kterém starší pán, který cestoval sám a v podřepu si rovnal věci v tašce, ztratil rovnováhu a skulil se na záda. Místo, aby k němu někdo v tradici Rychlých šípů přiskočil a v úctě k jeho stáří mu pomohl na nohy, na okolních individualistických tvářích to vyvolalo pobavený smích. Všichni si totiž vzpomněli, jak před rokem první zprávy o záhadné čínské nemoci tvrdily, že se projevuje tím, že nakažení náhle padají k zemi jako zasažení bleskem.

Po organizační předehře se všichni postupně vystřídali u stolku a jedna ze tří zakuklených dívek jim postupně zašťárala štětičkou v nosohltanu. Pak už se vydali prázdnými interiéry exotického letiště k přistaveným mikrobusům, které je odvezly do hotelů lemujících pobřeží jižně od Hurghady. Jinak to jsou, jak říká Tomáš Hanák ve skeči Afrika z pořadu Na Stojáka, „obrovský, nezastřešený kusy kontinentu“.

Hotel Fort Arabesque je jednou z perel náhrdelníku hotelů v zálivu Makadi. Při ubytování mi tam oznámili, že na výsledek testu musím počkat do zítřejšího odpoledne v pokojové karanténě. Do té doby jsem myslel, že už jsem byl shledán negativním. Vždyť jsem se normálně pohyboval mezi lidmi. Neměl jsem strádat, hotelovým telefonem jsem si mohl zdarma objednat cokoli od jinak zpoplatněné donáškové služby. Nabídky jsem využil s typicky českou nenažraností a šel spát. Druhý den mi zavolali už před polednem, že test vyšel negativně. Mohl jsem vyrazit do hotelové lobby na schůzku s delegátem. Nápisy vyzývaly hosty k nošení roušek ve vnitřních prostorách. Nasadil jsem si ji, ale nikdo jiný z hostů ji neměl, takže jsem se zeptal recepčního, jak to je. Mám ji nosit? Zakroutil hlavou. Kdo ji musel nosit uvnitř i venku byl jen personál. Ten ji měl až na výjimky na půl žerdi.

Oběd přinesl zjištění, že slavný „all you can eat“ bufet není v časech covidu, co býval. Koryta byla zahrazena červenou páskou. U každého segmentu stál nedbale zarouškovaný muž, který měl sloužit jako prodloužená ruka strávníkových přání. Egyptský národ je hrdý, stálo v hotelových materiálech. Strávník přicházel k jídlu trochu jako na trh. Nakládač začal degustační porcí, a když chtěl strávník víc, musel říct „more“. Nakládač v reakci mnohdy přihodil jen nepatrný kousek. Když šlo o strávníkovo oblíbené jídlo, musel říct more třeba třikrát. Pak už při vší asertivitě nedokázal pokračovat, přestože množství stále neodpovídalo jeho představě. Občas byl také problém s pojmenováním požadovaného jídla, potažmo zjištěním, o jaký produkt jde.

Smlouvání a domlouvání po strávníkovi vyžadovalo jistý druh bodrosti, kterou ne vždy disponoval. Třeba kvůli tomu, že byl introvert nebo kvůli tomu, že hotel měl papírové stěny. Když člověk vyfasoval hlučné sousedy, tak se nevyspal. Platilo tu přitom heslo „usmívej se na svět a svět se bude usmívat na tebe“. Neschopnost úsměvu uvrhovala člověka hlouběji do zombie módu. V tom se nacházela i část personálu, takže eventuálně si obě strany musely vyjít vstříc. Nervy ztrácely jen unavené matky s dětmi, které byly v přímořském probuzení z lockdownu jako z divokých vajec. Hrály mezi stoly na schovávanou nebo neutišitelně plakaly.

Jeden nakládač byl rychlý jako želva, která se vždycky odpoledne proháněla v moři u hotelové pláže. Tvářil se, jako by nenakládal na talíř strouhanou řepu, ale balíky do kamionu. Jiný nakládač, když strávník ukázal na nějaký produkt, se musel znovu ukázáním na ten produkt ujistit, že chápe správně, přestože to bylo jen asi metr. Proceduru to časově zdvojnásobovalo. Vše bylo hygienické jen zdánlivě. Ve skutečnosti se při smlouvání a domlouvání prskalo do jídla víc, než kdyby si člověk naložil v tichosti sám.

Ještě jiný nakládač rád dělal opičky a laškoval. Nejlepší byli ti, kteří byli zdvořilí jen přiměřeně a hlavně rychlí. A ti, kteří si pamatovali, co máte rádi a automaticky vám toho dávali víc. Třeba melounu. Z některých sálala přirozená pohoda a odpustili si výraz mučedníka. Třeba můj oblíbený Ramadan. To, že píšu jeho jméno, znamená, že jsme se představili. Personál, se kterým jste se představili, vám pak říkal jménem. Časem jsem své jméno slyšel ze všech stran od personálu i od hostů. Personál byl přes své libůstky přátelský a přátelskostí nakazil i hosty. Kromě chutného jídla, finanční dostupnosti, historických památek a úžasného moře právě tento rozměr činí Egypt pro Čechy atraktivním.

Nesmím zapomenout na sklízeče nádobí. Ti kroužili mezi strávníky jako supi a sbírali opuštěné talíře, ať už byly opuštěné opravdu nebo jen dočasně. Vstupovali do strávníkovy osobní zóny, ať už pohledem nebo vzápětí fyzicky. Jeden si u toho dokonce neomaleně zpíval. Na jednu stranu luxusní hotel, na druhou vojenská kantýna. Pak tu byli pokojští Ahmad a Mohamad. Každý den stlali a převlékali postele, šůrovali podlahy a vynášeli koše. Řekl jsem jim, ať mi nestelou postel a oni vypadali, že se urazili, takže jsem poprvé v Egyptě zkusil dát bakšiš. Hned se rozzářili a vše bylo v pořádku. Dávat spropitné lze doporučit. Zvedne to náladu straně egyptské i vaší.

Kromě jídelny a hotelu personál operoval ještě na pláži, kde lidem neúnavně nosil nápoje z přilehlého baru, pokud se jim nechtělo se zvedat. V budce lidem poskytoval čisté ručníky, rovnal lehátka a oprašoval z nich písek. Z některých členů personálu sálala pohoda, z jiných únava. Není divu, dřou tu za peníze, které v důsledku covidové situace šly dolů. Někde prý dokonce pracují zadarmo s tím, že peníze dostanou, až budou lepší časy. Starají se o hosty, pro které je to finančně dosažitelný luxus, jako otroci o krále. Občasná averze je víc než pochopitelná.

Místo racků v Makadi Bay lítali a krákali krkavci. Když si na terase člověk nehlídal jídlo, tak mu do něj klovali. Komáři tu byli, ale moc neštípali, zdržovali se ve vlhké koupelně. Vedle nudistky z Brna-Líšně, která se procházela s kamarádkami nahoře bez, „než je přijdou vyhodit“, bylo na plážích i hodně Arabek v burkinách. V budkách se modlili hoteloví hlídači, zatímco z reproduktorů namazaným turistům hrál hit I will survive.

Někteří lidé si v hotelu pravidelně dezinfikovali ruce. Nově příchozí se v jídelně pravidelně objevovali s rouškami, ty ale dříve či později vlivem okolí odkládali. V mezilidském kontaktu se nikdo nemírnil, přestože nápisy nakazovaly dvoumetrové odstupy. Každý rád podlehl prosluněné uvolněnosti. Barevné rybičky ve vodě, barevné koktejly na baru, barevné květy v zahradě, pleť zbarvující se do červenohněda.

Byli tu zajímaví lidé. Den před odletem na tuto dovolenou jsem třeba zjistil, že mám kýlu a s kým jsem se v hotelu neseznámil, než s chirurgem, břišním specialistou, rovnou z mého města? Nebo můj vrstevník, bývalý brankář egyptské házenkářské reprezentace. Jeho manželka byla Pražačka. Česko mu prý nechce udělit vízum, aby u nás mohl pobývat. Musejí se setkávat jen v Egyptě. Zvolili k tomu potřetí za půl roku Fort Arabesque, protože Pražačce se líbí. On zastává heslo: „Změna je život.“

Byl tam pár z francouzského Chamonix, který s roztomilou malou dcerou přicestoval i přes francouzský zákaz opouštět Evropskou Unii. Ti hodně dezinfikovali. Bývalý trenér akrobatického lyžování a plastický chirurg (v jednom) se ženou, na které bylo znát jeho umění. Staří mladí, kteří hodně cestují. Byli tu už na Silvestra, kdy bylo prý tepleji, než teď v březnu. Říkali, že jedna věc je to, co se píše v médiích a druhá to, co se děje doopravdy. Hranice podle jejich zkušeností nikdy uzavřené nebyly.

Bylo tam hodně Rusů, Ukrajinců, Poláků, Italů, Švýcarů, Slováků, Srbů, Egypťanů, Arabů a Čechů. Těch specificky hédonistických Čechů, kteří jezdí do Egypta. Stylistka-vizážistka, toho času nezaměstnaná, pošestnácté v Egyptě. S Láďou, který hrál výborně petanque a poslední den se opil a sebral mi ručník. A jeden Arab, který vypadal jak Kafka. Jeho dítě hrozně řvalo.

Rezorty v Makadi Bay navzájem důvěřovaly svým bezpečnostním opatřením a nechávaly návštěvníky korzovat, což není ve všech oblastech zvykem. Na hranici resortu stál vždycky check point budky, kde stačilo hlídače pozdravit a on vás s úsměvem pustil dál. Pokud vás ale některý z resortů zaujal a chtěli jste si ho prohlédnout blíže, byli jste požádání o stažení se na pláž nebo na promenádu. Se západem slunce check pointy vystavily volnému pohybu stopku. Už se muselo přemlouvat. A pokud si člověk užíval koupačku za soumraku, plavčík na něj zavolal, ať jde ven. „Sunset finish.“ Potom odešel a do vody se zase mohlo.

Resorty se podobaly v tom, že je tvořila soustava bazénů s alespoň jedním vyhřívaným, rozsáhlý nízký hotel nebo roztroušené menší budovy. A upravovaná, vždycky jinak dechberoucí zahrada. Některé resorty byly úplně prázdné, jiné poloprázdné, jiné relativně zaplněné. Ale všechny stejně udržované. Viděl jsem i soustavu apartmánů, z nichž každý měl svůj bazén. Voda je v té poušti naprostou samozřejmostí. Pitná není, v hotelu dostanete balenou. V půllitrovkách... Moře lemovaly tabule s výzvami k ekologické zodpovědnosti a vázy na tříděný odpad. Plast, papír, sklo a kov. Směsného odpadu se ale nešlo dopátrat.

Na většině pláží operovali bodří animátoři a verbíři potápěčských center, které přiléhaly ke každému resortu. Naháněli potenciální zájemce o vodní sporty, projížďky na motorové lodi nebo na jachtě. Ta brala zájemce k opuštěnému ostrovu, kde se dalo šnorchlovat a spořádat čerstvě ulovenou rybu. Slušnou podívanou ale skýtalo i moře přímo u resortů. Návštěvníků bylo málo a i z toho mála bylo málo ve vodě, protože byla studená. Vlézt do ní chtělo určité odhodlání, ale čekala tam odměna. Častou součástí návštěvnického small talku bylo, co kdo ten den spatřil ve vodě za nového tvora.

Několik dní bylo horkých a bezvětrných včetně teplých nocí, většinou ale foukal vítr. Horké sluníčko, studená voda a vítr, několik nevyspalých nocí kvůli hlučným sousedům a zřejmě nedosmažená omeleta mi k závěru pobytu způsobily střevní potíže známé jako Faraonova pomsta. Horečka, průjem, zimnice a třesavka zvící epileptického záchvatu mě položily na den a noc. Před očima mi defilovaly ryby a hadi. Vodu jsem si musel nechat donést donáškovou službou za pět eur. Po dvoudávkové kůře střevního antibiotika jsem byl schopen ráno nastoupit do autobusu, který vezl zájemce na test. Ten bylo nutné podstoupit nejméně sedmdesát dvě hodiny před odletem. Celou noc jsem si říkal, že to nezvládnu a test budu muset absolvovat na hotelu. To bych musel platit šedesát dolarů. Při tomto výletu to bylo jen dvacet pět a zbytek hradila cestovní kancelář. Naštěstí jsem se těsně před odjezdem stihl vyprázdnit.

Jestli někdo říká, že Česko je národ Švejků, tak neviděl Egypťany. Egypt je země, kde platí, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala. „Policie, roušku,“ ohlédne se průvodce za účastníky, když v mikrobuse míjíme check point. Testování probíhá v hurghadském turistickém centru. Hned nás ženou do jedné místnosti se třemi křesly a testery. Černoch ve skafandru na mě křičí, ať si sednu ještě dřív, než předchozí osoba vstává. Bere si mou kopii pasu s přiděleným číslem dvacet dva a do nosu vráží tyčinku na čištění uší slona.

„Relax,“ šťourá, zatímco tvrdošíjně uhýbám. „Finish,“ řekne a já jsem hned zase na horkém slunci. Pracovnice z motolského covidového ára, která měla původně jet na Zanzibar, a když ho zavřeli, zvolila Egypt, kde je „posté“, vyslovuje obavy ze záměny vzorků. „What’s your name?“ zazubí se na mě v autobuse řidič. Ten úsměv mě úplně zachrání. „For you,“ podávám mu egyptskou dvacetilibrovku.

Jedeme zpátky do hotelu, do plavek a na pláž. Čekají nás ještě dva prosluněné dny. Výsledky budou zítra. Jeden účastník zájezdu říká, že mu v tom centru nějaký zmocněnec řekl: „Ne-bojte se, všichni budete negativní.“ Jsme, ale když o dva dny později jedeme na letiště, jiná žena vypráví, že ona měla před svým původním odletem test pozitivní a právě opouští desetidenní karanténu. Trávila ji na pokoji ve svém původním hotelu. Těch deset dní navíc stálo třicet tisíc, ale naštěstí měla dobré pojištění. Jídlo jí nosili v jakýchkoli dávkách na pokoj a každé dva dny ji testovali. Ven nesměla, ale zamčená nebyla. Jedna Rumunka prý byla taky pozitivní a v noci chodila s přáteli ven. Ona by si to ale „nelajzla“.

V letadle mám nějakou náhodou jako jediný všechna tři místa pro sebe. Nacházím se tak akorát daleko od plačících dětí. Lehnu si, v rámci možností se uvelebím. Po tváři se mi rozhostí spokojený, trochu škodolibý úsměv. V Praze před pasovou kontrolou vyplním na letištním počítači příjezdový formulář. Vytisknu ho na tiskárně, podám celníkovi spolu s egyptským potvrzením o provedení testu. Všechno v pořádku. Automatické dveře mě vyplivnou zpátky do náruče mateřského lockdownu.