na další stranu
Adam El Chaar
PÁREK
Ve své nejdelší knize nejúspěšnější francouzský autor současnosti čtenáře nešetří. Několikasetstránková pasáž se věnuje nejnesnesitelnější představě, jíž je člověk středního věku vystaven – vyšťaven vztahy s protějškem a potomky umísťuje rodiče do pečujícího ústavu. Autor kritizuje francouzský systém péče o seniory, jehož neduhy jsou podobné jako v jiných západních civilizacích. Hrdina Pavel Rozum je sympaťák, citlivý a flegmatický. V paradoxní synchronizaci mu souběžně s pádem jeho otce do kómatu začne vzkvétat dlouhodobě stagnující manželství. Po té několikasetstránkové agonii má čtenář pocit, že už bude dobře, ale místo toho je doražen. Zničit (Odeon, 2022) je jáma lvová, ale prokážete-li odvahu a vstoupíte do ní, nebude litovat. Houellebecqův prokrvený styl rozbíhavého myšlení je tu v nejlepším.
Pavel Rozum dělá náměstka ministra za osm tisíc euro měsíčně. Zasvětí vás do politického zákulisí, vyprovokuje scénou incestní felace a poučí o historii a pohnutkách ekologického extrémismu. Za jednu z dějových linek by se nemusel stydět ani Dan Brown. Mnohovrstevnatý text je dvakrát delší, než byl předchozí Serotonin. Žádné trauma se přes všechna kómata, sebevraždy, rakoviny a teroristické útoky nekoná. Sdělují se závažné věci, ale bez hysterie. Atmosféra spíš plyne než plane, jak ilustruje parádní fotka na obalu. „Odpůrci liberální globaliazce a umělého oplodňování většinou nepatřili ke stejným okruhům, ale jedno hnutí obé spojovalo: anarchoprimitivisti. Šlo o hnutí především americké, vzdáleně inspirované luddity, byť mnohem extrémnější. Jeho nejznámějším ideologem byl John Zerzan. Zároveň byl i nejradikálnějším: nechtěl jen zrušit průmysl, obchod a moderní technologie, ale také odstranit zemědělství, náboženství, umění a dokonce artikulovanou řeč; jeho projektem bylo vrátit lidstvo na úroveň středního paleolitu.“ (s. 269)
Žena ve tvaru sklenice (Odeon, 2023) je mnohoznačný název, protože sklenice mají mnoho tvarů. Většinou jde o nádoby, ale řeč je o tvaru, ne o funkci. Optáme-li se na to autorky Ireny Šťastné, nejspíš nás odbude, protože, jak řekla revue Protimluv, poezii nevysvětluje, poezii píše. Ano, vysvětlovat poezii je jako cestovat v čase – můžete to dělat, ale nikdy to neuděláte doopravdy. Autorka slova řadí tak, aby báseň měla nějaký tvar, ale nejsou to zase žádné kaligramy. Co se týče samotných slov, jsou plná tenze. Žena ve tvaru sklenice je posedlá pravdou, kterou nikdy nevyřkne, což je dráždivé. Je také laureátkou Drážďanské ceny lyriky. „Dostala se do manželství / jako kdyby zakopla / o dlažební kostku. / Když hluboká orba / škrábala krajinu / už se v ní / pohupovala / placenta / ze strany na stranu / jako těžké vědro.“ (s. 23)
|
