na další stranu
Petr Havel
V KLÍNU NOCI
Svět uléhá
do těžkého klínu noci
jako když se vrány sletí
kolem holého stromu
zpívám tichou ukolébavku
dětem do snů
a noc saje němými ústy
sladkou krev dne
Větrem mi pukají rty
jako když na jaře raší
růžové poupě v naší zahradě
jen pobledlý měsíc
s úsměvem klauna
se zašklebil
jako by se napil láku z okurek
Noc se zamkla
v temné komoře
aby vyvolala pár negativů
jež pořídila
při obchůzce městem
měla ale špatné světlo
a tak zůstalo pouze
u přání
ČERNÝ KŘÍŽ
Slunce, jak barman
namíchalo modrý koktejl
z oblohy
však do nebeského baru
přišla hostka noc
jež nápoj vypila
uprostřed bývalého hřbitova
stojí černý kříž
na kamenném podstavci
z něhož cítím
Kristovu krev jež má barvu
právě uzrálých plodů jeřabin
Ač srpen, podzim už
zarývá své pařáty
pod kůži
u oprýskané hřbitovní zdi
se zastyděl vřes
jen koráb nebe za větru
napnul šedé plachty
a hejno jiřiček
letělo složit křídla
pod dřevěný krov
TOULÁNÍ KRAJINOU
Šel tulák krajinou
se soumrakem v patách
až na hřbitov
aby na sinou náhrobní desku
položil svíčku, jež jako maják
ozařuje všem zbloudilým duším
cestu zpátky
v jarním rozpuku
vzduch sladce voní
a větvoví javorů a bříz
ožívá zpěvem ptačích hnízd
čápi, vlaštovky a špačci
se čepýří z dlouhého letu
a z peříček škubou zimu
Tím poutníkem,
co bloudí krajinou
byl jsem sám v jarním snu
a zrovna kvetl štědřenec
zlatými krůpějemi kvítků
jako by v nich
slunce odráželo tvář
V LESE
Když do lesa vstoupím
háj náhle zhoustl
jako ztuhlý asfalt na silnici
dech pryskyřic voní z borovic
o kus dál zahořkl blín
příliš temný stín
jenž vrhal starý modřín
mi k nohám
loňské jehličí shazoval
v černém lese kráčím
přes mech a drolící se kamení
v šerém boru se proplétám
skrz větve zkroucené
jak ruce starců
můj duch naslouchá tichu
v tom ráji blaženém
vzdálený zpěv ptáků
letí nad lesem
křídla ve výši bijí o vzduch
pak klesají zase zpět
když se večer únavou
perutě po zemi vlečou
pták raněný však neumírá
kořist schvácená se kroutí
v síti kořenů
jak zloděj v chladných řetězech
VYZNÁNÍ NOCI
V ebenu tvých vlasů
usedá bílá spona luny
jež zkrotila
neposedné lokny tmy
co zakryly oblohu
rosa roní slzy
do uplakaných očí louže
které tam včerejší
déšť zanechal
Mraky jak mořské vlny
se tříští o špičaté útesy
mých kolen
jež hrdě nastavuji bouři
luk měsíce vystřelil
ze stříbrné tětivy
paprsek jež proklál
nejedno dívčí srdce
mezi nimiž je jedno tvé
až skončí masopustní bál
a půlnoc se zjeví
jako dáma v černé škrabošce
a vějířem luny v ruce
dlažba klape
pod svátečními střevíci
jenom tma slabě kmitá
jako můra
kolem pouliční lampy
o hnědých očích té dámy
nechám si někdy zdát
až usnu pod otevřeným oknem
ucítím na líci
hořký závan noci
|
