na další stranu
Petr Havel
DCERA MÁ JE POEZIE
Dcera má je poezie
z níž prýští mladost
jako zralé
víno z vinic
jež se jako had plazí
napříč celým vinohradem
Lásky mé jsou verše
co jsem ti denně
něžně říkal
před zrcadlem
ve kterém jsme jako
jeden a ten samý člověk
Jarní slunce
jež se otáčí
na blankytě jako ciferník
obrovských slunečních hodin
kde i bez
ručiček poznáš
bezpečně kolik je hodin
Z hroznů kane šťáva
sytá jako tvá hořící krev
kdykoliv řízneš ostrým nožem
Do měkké dužiny jediného plodu
jenž ale nebude stačit
k naplnění tak objemného sudu
CHVÍLE DUHY
Před deštěm se nebe umaže
sivými mraky od sazí
blankyt na chvilku vymaže
a slunce se někam odplazí
Když déšť náhle ustal
v chrámu nebe
kdosi zapálil svícen duhy,
jež hoří sedmi barvami
však jeho oblouková ramena
se za chvíli,
jako vše živé nadobro vytratí
den zhasl lampu a zatáhl
za sebou tmavý závěs
odněkud z dálky ještě
zpívají lesy na struny větví,
přestože tma vynesla
na dvůr saze
a po nebi vlají hřívy vraných koní,
jako kdyby kopyta
rozdupala vlhkou zem
OHYZDNÉ NEBE
Na tmavé kůži oblohy
zjevila se luna, jak bradavice
a hvězdy jsou kuří oka
jež nebe hyzdí
a bohužel už se nikdy nezahojí
snažím se jí vyléčit
ale na tu dálku
se žádné medikamenty
dopravit nedají
zemřel den
a noc v barvách smuteční řečnice
teskně vypráví o zesnulém
měsíc se jak smuteční věnec
položil na černý flór oblohy
teprve s rozedněním se
obloze loupe spálená kůže
Ráno je pleť oblohy
bez ohyzdných bradavic
snad jen pár jizev
po nich zůstalo
jen nad lesem vyšlo
slunce jako vřed
jenž zdobí kůži
až do večera
ŽEBRÁK PŘED KOSTELEM
Při západu, jako by obloha
žadonila o doušek krve,
jež kane
z tvého půvabného těla
ale nejvíc mne děsí
když stéká k mým nohám
chci připít na tvé zdraví
mešním vínem
z blízkého kostela
Před chrámem Páně
seděl žebrák s rukou
jak podzimní list
počítal mince, které mu osud
házel do klobouku
ten chudák byl vlastně farář
z toho kostela
ale poněvadž se soustavně opíjel
skončil na ulici,
nechtěl však opustit své pracoviště
Jednou ráno
když se v kalendáři zarděla neděle
našli lidé jdoucí na mši
mrtvé farářovo tělo
jak leží zády ke kostelu
upil se chudák k smrti a tak se
pomodlili za jeho duši
ale před vstupem do chrámu
se faráři vyhýbali obloukem
REZ TANVALDSKÝCH KOPCŮ
Rez říjnových kopců vylézá
z tanvaldského údolí,
jako ňadra z tvojí
rozepnuté blůzky.
Jas podzimních ohňů
ve zlatých korunách
a šedivé polštáře dýmu
do lesa tiše klesají
Štastní jsme
v podzimních horách
s hořícími kotouči lesů
u nichž jsou domečky,
jako rokajly rozeseté
po stráních.
Z komínů se povlaky kouře
během deštivého dne
v mlhách vytrácí
Déšť je doktor,
který lidem aplikuje
kapky do očí,
jenom někdy přežene
doporučené denní dávkování.
Po říjnové přeháňce
žloutnou koruny stromů
než přijde vítr a seškrábe
rez tanvaldských kopců
|
