na další stranu
Petr Havel
V ZÁŘIJOVÉM ODPOLEDNI
V zářijovém odpoledni
slunce rozdává úsměvy
do dešťové přeháňky,
dokud se za mnou neotevře
barevná brána duhy
uplakaným dnům, během září
čas prsty usekne,
dokud z rukou nezbydou
tupé pahýly,
jež na jaře dorostou
Podzimní louka se halí
do zlatého hedvábí,
v jejímž klíně zajíček spí,
jen stěny domů
pozvolna chladnou,
jako čela nebožtíků
léto se podobá vrásčité stařeně
se stříbrným šátkem
utkaný z nití pavučin
Prší celý zářijový den
a bílý chrup pěny zářil
v širokých ústech řeky
jenom nastydlý déšť s kalnýma očima
bloumá v úzkých uličkách,
jako lidi bez pozdravu,
jimž nad hlavami deštníky kvetou,
jako když se kalichy pivoní
po ránu rozevřou
SRPEN V MÝCH BÁSNÍCH
Nastal srpen
v mých básních
v nichž léto zvolna odchází
do věčných lovišť
jako padlý indián
během přestřelky
na divokém západě
pár stromů
ve zlatých okovech listoví
jsou se zemí
navždy spoutaní
Na hladině rybníka
pod hradem
u něhož šlehají plameny rákosí
spatřil jsem dlouhé šíje
labutí bledých
jak za úplňku vykulená luna
jímž podzim dýchá na záda
a léto má cílovou pásku
na dosah
už brzy jeseň ochladí
stráně a meze
a vyfouká zbytky klasů ze strnišť
úroda z polí
odpočívá pod střechami
sotva ze stropu nebe padne
bílá omítka mlhy
a stříbrný prach jíní
přijde pohladit
ustarané tváře
SRPEN V PARKU
Pomalu se s námi loučí
zeleň městkých parků
jež nenápadně shazují
klobouky pošité smaragdy
z uvadlého javoru
vychladla horkost hnízd
když ptáčata opustila vlídná peruť matky
cestičky v parcích
lemují hnědé stíny listů
jež místy vytvářejí
ložiska ohníčků
naštěstí vítr plamínek
včas sfoukl
láska je vlaštovkou jež
na dalekou cestu odlétá
Srpen dlouze kosu brousí
až její ostří
zajiskří k ránu v polích
zvolna slábnou hlasy ptáků
rovněž šum fontány
zdá se tišší
a šelest větví
bez větru se tratí
PODOBA MĚSÍCE
Měsíc, jak srst hranostaje
bez dámy
vypoulil svá bělma
do temného kraje
v jejíchž jasu utonuly
vrcholky hor
luna píše bílou křídou milostná vyznání
po černé tabuli
ale k ránu jí rosa setře do čista
Venkovská noc
usedá blízko spících domků
jakoby chtěla ohřát
ztuhlé prsty u krbu
nebe, jak starý mouřenín,
na němž se hvězdy vzpomínek
lehce třpytí
nesmí však vstoupit
za železná vrátka
tam je naše zahrada
a jasně ozářený dům
čerstvě lunou natřený
Obloha, jak pomoučený vál
vykrajuje hvězdy
z těsta tmy
úsměvy dívek v měsíci
se odráží na zem
jejich obličeje byly
vzňaté roje jisker
jež spalovaly
náklonností ke mne
bledá skráň Adonise
z výšin zahořela krásou
jako troud
ještě po západu měsíce
cítím prázdnotu
nočního spáleniště
pod nímž doutná nový den
|
