literární časopis založený v roce 1964

Kamil Princ

MENTÁLNÍ OČKOVÁNÍ UTRPENÍM?

Vypravil jsem se do pardubické galerie Art Space NOV na výstavu Barbory Myslikovjanové, lyricky nazvané podle jedné z autorčiných básní: „Cesty se kříží pod sny“.

Prostory galerie se nacházejí v gotickém sklepení historického domu, v němž dochází k nevšednímu prolnutí genia loci katedrální krypty a industriálních prostor lemovaných plazivými kabely a trubkami. Měl jsem swedeborgovský pocit bilokace v pohřebních katakombách a urbexových interiérech staré opuštěné továrny.

Leitmotivem autorčiny výtvarné tvorby je psychologické zobrazování dětského utrpení, a to somatického (poškozujícího tělo) i sexuálního (poškozujícího duši). Násilí na dětech však není instrumentem k šokování či pohoršení diváka, ale naopak k osvětlení stinných zákoutí lidské společnosti, které bychom nejraději neviděli. Četnost motivů dětí-martyrů nepůsobí repetitivně, nýbrž každý jednotlivý obraz tvoří pomník individuální tragédie.

Autorka narušuje naše generalizující pohledy na cizí utrpení jako na odosobněný pojem, boříc pomyslnou čtvrtou stěnu mezi vnímajícím a vnímaným. Dochází k reverznímu„efektu pozorovatele“ (tj. ovlivnění pozorovaného systému aktem pozorování), kdy nahlížený obraz ovlivňuje naopak nás. Aplikujeme-li Latourovu „Teorii sítí aktérů“ (Actor-network theory), mohli bychom říci, že s námi vystavená umělecká díla v rámci vztahů společné heterogenní sítě činitelů (aktantů) intenzivně interagují.

Ztvárněné výjevy nás naplňují teskným soucitem, ale i těžko vysvětlitelnou fascinací. Proč v nás pohled na chlapce, který na sebe míří pistolí („Bang!“), evokuje pozitivní estetické konotace? Co způsobuje, že nás autorčin autoportrét s oprátkou na krku („Grow up III“)uchvacuje svou melancholickou krásou? Z psychologického hlediska lze percepci obrazů stématikou abnormálních, společensky škodlivých jevů považovat za způsob „mentální vakcinace“, kdy si uvědomujeme, že zobrazené utrpení je uměleckou fikcí, nemůže nám ublížit, a my nad tragickou scénou přemýšlíme, dekonstruujeme ji a snažíme se ji pochopit. To nám posléze umožňuje vyrovnat se zlem ve světě skutečném.

V obrazech umístěných v hlubinách zdejšího suterénu lze ostatně spatřit i metaforu k Platónovu podobenství o jeskyni, což je příznačné. Franz Kafka pokládal utrpení za cestu k seberozvoji lidstva: „Všechno utrpení kolem nás musíme i my vytrpět. Nemáme všichni jedno tělo, ale jeden růst, a ten nás provází všemi bolestmi, ať v té či jiné formě. Tak jako se dítě vyvíjí všemi životními stadii až k starci a smrti (a každé stadium se v podstatě zdá být pro to předcházející, z žádostivosti či strachu, nedosažitelné), stejně tak se vyvíjíme (ne méně silně spjati s lidstvem než sami se sebou) vším utrpením tohoto světa.“ Neodekadentní básník Krchovský k tomu ironicky dodává: „Zelené jsou tu už jen thuje / podzimní vítr zavál z polí… / jestliže bolest zušlechťuje / jsem ušlechtilý, až to bolí“ Otázkou je, zda se můžeme poučit z utrpení nejen autenticky prožitého, ale i z jeho umělecky ztvárněných forem. Nejsou obrazy Barbory Myslikovjanové pomyslnou smolnou knihou naší zvrácené společnosti? Vždyť abychom porazili Ďábla, musíme jej nejprve poznat a porozumět mu. Že estetické vyjádření zla obsahuje silný zárodek dobra, hovořil již Auguste Poulet-Malassis. (Právě v jeho nakladatelství vydal Baudelaire své „Květy zla“.)

Stále jsme však nedořešili problém, z čeho v uměleckém zpodobnění zoufalství, smrti a ošklivosti pramení ona paradoxní krása? Jaká magnetická síla přitahuje naše zraky k takovýmto dílům; Giottovým „Nářkem Krista“ počínaje a Serranovým „Piss Christem“ konče? Je to vrozená lidská zvědavost, resp. touha po integrálním poznání všech úrovní reality, včetně těch morálně zapovězených? Láká nás chuť zakázaného ovoce tabu („Eve“)ze Stromu poznání, které toužíme pozřít jako akt revolty proti vnitřní disharmonii tohoto světa, jako to učinil David Datuna s Catellanovým banánem? Rekviem coby protestsong –jakážto bizarní představa. Avšak cožpak nejsou všechny socio-kulturní mechanismy antropologie ve své podstatě bizarní „par excellence“? Snad se opravdu jedná o naši niternou tendenci překračovat stanovené rámce a vytyčené hranice, což je možná hnacím motorem celé biologické evoluce. Jsem přesvědčen, že autorčina díla mají potenciál na tuto otázku odpovědět.

Ve vystavených obrazech zpravidla není důležitý topos a mise-en-scene. Těžištěm je naopak subjekt, resp. jeho tělesný a duševní stav. Ty se nenachází v pouhé juxtapozici, ale naopak spolu úzce souvisí – strádání duše se promítá do dezintegrace těla a vice versa. Hned v prvním vystaveném díle, jímž je diptych „Why cant you hear me? I, II“, jsme konfrontováni se ztrátou sluchu. (Na zdejších obrazech ostatně je něco temně goyovského.) Chorobný, ba přímo mrtvolný zjev tváře plné bledých, či naopak rozkladně zelených či modro-fialových odstínů, nalezneme i na obrazech „Love“, „Before that“,

„Process“, „When you re asleep“ a „Já“. Paralyzované, kataleptické, či mrtvé postavy spatříme v dílech „Where there is silence“, „Fallen“ a „Let me take us to the stars“, v němž je snad i odkaz na parafilickou lásku postmortální. Toto plátno mi připomnělo případ Sira Johna Pryce, velšského šlechtice z 18. století, který spával po boku nabalzamovaných těl svých zesnulých manželek. Výpověď o smrtící síle tragické lásky podává již zmíněný obraz „Love“, kde je mezi Eróta a

Thanata kladeno kruté rovnítko. V uších mi zní píseň Freddie Mercuryho „Love Kills“, což se případě v jeho úmrtí na AIDS také potvrdilo. Obraz „Among us“ zase pojednává o vnitřní rozpolcenosti, kdy Myslikovjanová vytěsňuje své zlé doppelgängerovské dvojče, aniž by se ho mohla nadobro zbavit. Pozadí těchto dvou pláten společně s obrazem „Weird“ zdobí filigránsky jemná a detailní textura záclon, jejíž malba je pro autorku zároveň formou psychoterapeutického odpočinku.

Krom rozměrných pláten (např. velkolepá „Pieta“ s mršinou kočky umístěna do samostatné místnosti) nalezneme na výstavě i řadu menších, neméně zajímavých děl. Za zmínku stojí např. výjevy děsivé antropomorfní králičí bytosti inspirované psychedelickým sci-fi horrorem „Donnie Darko“ („In my gloomy forest II“, „Layers of the mind“) nebo plyšový medvídek s prostřelenou hlavou („Shot“), jejž chápu jako iluzi na tvorbu Michala Rapanta. „Alive and hurt“ dýchá bezútěšnou atmosférou Munchovy „Puberty“ a obraz „Therein“ pozorovatelný ve výklenku dalekohledem tvoří zajímavou kuriozitu v architektuře výstavy. V neposlední řadě je záhodno zmínit autorčiny zhudebněné básně komplementárně doplňující výtvarná díla, čímž vzniká synergický audiovizuální zážitek.