|
na další stranu
Leoš Němec
DIVADLO JEDNOHO HERCE
Do maturity na gymnáziu Josefa Palackého, jehož jsem byl studentem, zbýval ještě rok a půl, ale můj spolužák Petr Mařák, pro svůj hollywoodský vzhled mazlivě nazývaný Péťa, měl již o své budoucnosti, na rozdíl od mnoha nás ostatních, naprosto jasno. Chtěl být herec a sebevědomě prohlašoval: „Budu herec.“
Nic neponechával náhodě. Zpíval ve sboru, recitoval, chodil na hodiny klavíru, hrál ochotnické divadlo a drnkal na kytaru. Jeho obliba u studentek našeho ústavu byla obrovská, srovnatelná snad jen s popularitou Waldemara Matušky.
Aby spolužákům, profesorskému sboru a možná i sám sobě dokázal, že je dobře připraven, rozhodl se, že uspořádá divadlo jednoho herce. Asi v tom byl i záměr uzemnit mladého tělocvikáře, který ze žárlivosti roztruboval, že Petr na to nemá. A trochu v tom byl i Petrův vrozený sklon k exhibicionismu. Hereckou kariéru mu ale všichni přáli. Až na tělocvikáře a jednoho studenta, kterému přebral holku.
Premiéra se měla odehrát v literární čajovně, kde se scházívali milovníci poezie z řad studentstva. Vylepování plakátů nebo vybubnování akce nebylo třeba. Zpráva se po městě roznesla rychle a spolehlivě, jako smrad z 5 kilometrů vzdáleného vepřína, když foukal severní vítr. Vepřín měl nepochopitelně název podle japonského města Osaka.
To pozdní odpoledne bylo v čajovně nabito jako na poště před vánocemi. Ve vzduchu se mísily vůně dvou druhů čaje, asijského a ruského, dámy, které bez výjimky obsadily první dvě řady, voněly neméně příjemně a všechno to stmelovala vůně konopí z ručně balených cigaret. Výsledkem byl smrad, jako když se roztrhne rasův pytel.
Miss Gympl, která seděla uprostřed první řady, nervózně okusovala nehty. Minisukně, které i letos byly hitem všech ročních období, neměly u pánských kalhot adekvátní protějšek. Jen Venca Vlk, který obdivoval Rychlé šípy, přišel jako blb v kraťasech. Nešlo přehlédnout, jakou třaskavinou může být móda. Napětí bylo znát i na vedoucí čajovny. Šestý smysl ji říkal, že o její čajovně se bude mluvit a psát i za hranicemi města.
Před začátkem představení se z různých míst hlučného publika neustále ozývaly výbuchy smíchu, jako když v rozhlase pouštějí staré vtipy. Na pomyslném divadelním bidýlku, u dveří do ulice, se tísnili pozdě příchozí a hlavně odpůrci krásného slova. Atmosféra byla hustá až ke stropu.
Příruční sklad čajovny, ukrývající koloniální zboží, posloužil Péťovi jako šatna. Těsně před první řadou, která byla jednoznačně nejhezčí a vtíravě voněla, stál kulatý ratanový stoleček se skleněnou deskou a jedna židle. Scéna pro jednoho herce.
V tom zazněl gong. Všechny to zaskočilo, takže opravdu ztichli. Dveře od skladu s koloniálním zbožím se tiše otevřely. Nejdřív z nich vyšel oblak kouře tabákové vůně a za ním Petrův kumpán, impresário Zbyněk. Postavil se vedle stolečku a bez otálení spustil: „Dámy a pánové, jiskřivou a elektrizující one man show na motivy pohádek Boženy Němcové vám předvede budoucí hvězda filmového plátna a prken, co znamenají svět, můj i váš spolužák - Péťa Mařák. Velmi zdařilou úpravu textů Boženy Němcové jsem provedl já. Skeč je uvedena na počest Dne horníků, autorem choreografie je náš milý pan profesor ruštiny Jan Kubec. Dobře se bavte. A nyní již uvítejme aktéra.“
Zbyněk udělal malou pomlku, aby se stačil pořádně nadechnout, a zařval: „Tady je!“ A oběma rukama ukázal směrem ke skladišti, kde tušil, že stojí Péťa. Sám se chtivě díval na nohy zjihlých krasavic v první řadě, které je měli překřížené jedním směrem jak tanečnice v šantánu.
Ve dveřích skladu se objevil Péťa, následován oblakem cigaretového dýmu. Na sobě bílé manšestrové rifle, široký černý pásek s velkou přezkou a květovanou košili s krátkým rukávem. Vypadal jak Američan na dovolené v Honolulu. V levé ruce držel útlou knihu a pravou se ležérně opřel o futro. V této póze zůstal snad jen čtyři nebo pět vteřin, aby si nonšalantně vychutnal otevřené huby. Udělal dva kroky ke stolečku, velmi lehce se uklonil Miss Gympl, pak vysekl hlubokou poklonu sborovně u stolu pod oknem. Zbývající studentské publikum zkontroloval pohledem jasnovidce Hanussena, načež se posadil. Knihu obřadně položil na stůl, obě ruce natáhnul na stoleček, nohy pod stoleček a zrakem znovu přejel publikum zprava do leva a nazpátek. Tento krátký okamžik napjatého ticha, během něhož impresário Zbyněk opět zmizel v příručním skladě, narušilo krátké, ale hlasité a pohrdlivě znějící syknutí: „csch.“ To už ale Zbyněk neslyšel, protože u regálu zapíjel lahváčem meprobamat.
„Bylo, nebylo,“ začal Petr do hrobového ticha, „jednoho dne nastala v Benátkách tma jak v noci. Někteří lidé, jak už to tak bývá, se chopili příležitosti a za bílého dne začali loupit, protože byla tma jak v noci. A víte, jaká je v Benátkách v noci tma?“
„Jako v prdeli,“ ozvalo se z hlediště.
Nabitý sál vybuchl jak piliňáky. Petr ale kupodivu zachoval stoický klid, počkal chvíli, až smích téměř ustal, povstal a pokračoval: „Kde nic tu nic, najednou, jak tak moc lidé kradli, zjistili, že skoro všude už zůstalo jenom kde nic tu nic. Sešli se tedy v Dóžecím paláci a víte, co vymysleli?“
„Hovno jako vždycky,“ ozvalo se opět ze zadních řad, kde se tísnili studenti prvního ročníku. Hlediště explodovalo podruhé.
Když se po drahné chvíli zajíkavý smích utišil, Petr, který celou tu dobu stál nehnutě jak boží muka za dědinou, pokračoval: „Vymysleli větrnou elektrárnu poháněnou vodou. Princip byl tak jednoduchý, až se všichni divili, že na to nepřišli již dávno. A v krátkém čase ji hned postavili. A víte, kde stojí?“ položil řečnickou otázku Petr.
„V posteli,“ ozval se již známý hlas z hlediště.
Huronský řev studentů nebral konce. Petr stál za ratanovým stolečkem, hlavu mírně nakloněnou na bok, ruce sepjaté v klíně jako farář a ve tváři kamennou masku pierota. Od samého začátku Petr věděl, kdo je ten křikloun. Zahanbení, ani zlost však necítil. Ba naopak. Měl za to, že naprostá většina přítomných se nesměje jemu, ale tomu, jak bezvadně nahrává soupeři na smeč. Dokonce se mohlo zdát, že je to domluvené.
Herec, solitér Péťa, nechal vyblbnout smíchy se válející část posluchačstva na bidýlku, aby mohl pokračovat. Nahrbil se mírně, jako když se levhart chystá vystartovat na lov a nataženou rukou s vytrčeným ukazováčkem se pomalu otáčel směrem k bidýlku. Poté, když pohlédl na původce výkřiků, naznačil šermířský výpad a svůj pomyslný kord jako by vrazil do srdce hanobitele a současně pateticky zvolal: „Kdo jsi ty ubohý červe, co máš uši jako obehrané taroky a skřehotavý hlas jako nastydlá meluzína.“
Odpověď přišla téměř okamžitě: „Já su Franta Hladilů ty jeden strakaté kašpárku z Prdelákovic.“
To už ale zamilovaná Miss Gympl nervově nevydržela, vyskočila ze své židle, otočila se dozadu a v afektu nešťastně zvolala: „Nech toho typi-pitomčepi-pitomá a vy-vypadni ven!“ Vzápětí se rozplakala a zhroutila se na židli. Jeden Frantův sekundant bystře reagoval: „Vy-vypadni radši ty, ty pi-pipinopi-pitomá.“
Pohled na usedavě lkající Miss Gympl a škodolibě hanlivé pípání části publika nenechalo v klidu její obdivovatele. Jako na povel se vrhli na Hladila a jeho partu a začala rvačka jak na vesnické zábavě. Ostatně, většina bojovníků na gymnázium dojížděla z okolních vesnic a měli v tom slušnou praxi.
Hoši to vzali od podlahy a přítrž jejich řádění učinila až veřejná bezpečnost, kterou přivolala zoufalá Čajanka, jak se vedoucí čajovny přezdívalo.
Pištící dívky s napětím sledovaly, jak Péťa a jeho impresário takticky ustupují z bitevní vřavy do příručního skladu, kde se zabarikádovali. Později impresário jejich ústup vysvětloval takto: „Pravda, utíkali jsme před nimi, ale dozajista nikoli ze strachu, nýbrž pouze proto, že jsme jim nechtěli ublížiti.“
I když škody v čajovně byly nemalé, dala vedoucí vše rychle do pořádku. Od té doby měly večery poezie velkou návštěvnost a Čajanka musela rozšířit sortiment, protože stoupla poptávka po ruském čaji.
Od události uplynuly tři roky, a miss Gympl byla na mateřské dovolené, Franta Hladilů studoval práva a Petr Mařák, student DAMU měl za sebou první roli v divácky úspěšném filmu známého režiséra.
I když čajovna získala značný věhlas, zájem o poezii s živými obrazy se časem začal vytrácet. Na večery poezie už teď chodím jenom já a pár přátel. Přesto vznikla nová kulturní tradice, která je stále živá. V památný první březnový den, kdy došlo k „bitvě na divadle jednoho herce“, se nás vždy sejde o něco víc. Býváme k té příležitosti symbolicky oděni do bílých manšestrových riflí a strakatých košil. Po ulici tak jít ovšem nemůžeme. Jednak proto, že 1. března bývá ještě zima a jednak by se to doneslo k nepovolaným uším. Převlékáme se proto až v čajovně na záchodě. Dámy své nostalgické minisukně schovají většinou pod pláštěm. Sukně mají jen o málo delší než tenkrát a stehna o málo objemnější. Ale pořád je to paráda. Obvykle pozveme někoho na autorské čtení, nebo se díváme na televizi a při tom vzpomínáme. Je to zvláštní, ale čaj zde působí jako afrodiziakum a prestižní kulturní záležitost se většinou protáhne.
Čajovna se již pomalu připravuje na okamžik, kdy u příležitosti kulatého výročí „bitvy na divadle jednoho herce“ pozve absolventa DAMU, herce Petra Mařáka i svobodnou matku, stále půvabnou miss Gympl. Účast přislíbil i JUDr. František Hladil. Čajanka čekává dobrý kšeft od toho slibuje, že nezůstane u degustace čaje a že se otevřou láhve s vínem i staré rány. Všichni jsme připraveni a těšíme se, že věhlas čajovny se opět povznese a roznese po celém městě. Jako zápach z Osaky, když fouká severák. Co na tom, že severní vítr je krutý.
MISTR OKAMŽIKU
Takhle jsem nechtěl vypadat,
i když na fotce vypadám přesně tak.
To je ale tím, že v ateliéru
visel jen od molů děrovaný frak,
a u okna byl nasládlý polostín.
Focení by nedopadlo lépe,
i kdybych sundal klobouk.
Sám mistr okamžiku
na hlavu mi ho dal.
Říkali o něm: „Ten starý pavouk.“
Tuším,
Tichý Miroslav se jmenoval.
MÝLKA
Ne, já nejsem hrdina.
To jste si mne spletli, pánové.
Já jsem jen řezník uzenář.
Jo být takhle básník,
to by byl jiný kalamář.
Kvůli jednomu verši,
byl bych perzekuován,
jako kdysi Karel,
nebo Václav Havel.
Protože slovo prý je mocná zbraň.
Viďte pane Havlíčku.
Tak třeba já.
Jen jsem napsal, že předseda je vůl.
Nikoho jsem nezastřelil, ani nezkopal.
Bože chraň.
Měli jste vidět tu honičku.
To jsem si tedy dal.
Za tu flákotu co prodávám,
mám jen dluhy, hrůzu z exekuce,
a na levém břehu Vltavy
malou vilku.
Ne, já nikoho nešidím,
A volno nemám ani chvilku.
NĚCO KONČÍ KAŽDÝ DEN
Poslední parní vlak do stanice ráj,
přes mezery mezi pražci skáče.
Tendr plný uhlí a v kotli vody po okraj,
páry do svalů má ještě dost,
tak si píská.
V přestupní stanici leží srpnová noc,
jen o málo chladnější než byl den.
Průvodčí děvčeti zvedá červené kanýry.
Ztrátu věnečku v čekárně,
prozrazuje rychlý dech a slabý dívčí sten
NA BŘEHU ŘEKY SVITAVY
Nejdřív na lesní cestě
naše pohledy se potkaly,
zanedlouho dlaň se vtiskla v dlaň.
A chvíli před západem slunce,
tvé tenisky a mé lakýrky,
spadaným listím se již brouzdaly,
po břehu řeky Svitavy.
Nad říčním korytem,
opřeni o zrezivělou zábranu,
dotýkali jsme se předloktím.
Naše pohledy po splavu těkaly
a v mlčení nevyřčených slov,
hledali jsme spásu.
Snad proto, že jsi odvracela hlavu,
či pohyb vody v peřeji to způsobil,
že chtěl jsem vzít tě do náruče
a i s tvým nalíčeným obličejem,
jako Moranu, hodit tě dolu do splavu.
Jenže přijela policie,
prý někdo volal, že do splavu chceme skočit.
Když mne nakládali,
zuřil jsem a chtělo se mi močit.
Tebe Lucie,
plachou a zmatenou tam nechali,
jak v krabici vyhozené štěně.
V Bohunicích u pana docenta to bylo fajn.
ČERNÉ KOBYLKY
V paměti mám dosud horu
s vůní mnoha různých travin,
když je ráno rozčesával vítr.
Na svahu bučely pasoucí se krávy,
pošetile mávaly ocasy,
jak odháněly neodbytný hmyz.
Dnes místo zvonkohry a bučení stáda
stojí na svahu v přesných řadách,
hranaté, bezocasé kolektory.
Jako černé kobylky, připravené k boji,
nebučí, nepáchnou a nespásají,
větrem učesanou a provoněnou trávu.
Jen žvýkají slunce a hyzdí krajinu.
DOBRÁ RADA
Ale jak říkám sousede,
musíš jim nasypat.
Jinak ta hloupá slepice,
natož ouřad,
vajíčko nesnese.
|
