na další stranu
Leopold Němec
SMRTÍCÍ POLIBEK
Polní myš, která si holí obočí,
při setkání s užovkou
strachy se třese, ale neuhýbá.
Jen koprní a jako vyvřelina tuhne,
než had ji olízne.
Jako ta myš při setkání s plazem,
strachy se třesu, ale neuhýbám.
Jen topořím,
když tvé rozevřené rty, hledají ty mé.
Čekám, kdy mne olízneš.
DIVOKÉ HUSY
Nebylo to včera,
ale tenkrát, když za městem,
skryti závěsem z mladých modřínů,
verše psali jsme doteky,
a nad námi do taktu
průsvitnými křídly šuměl čas.
Teď tu v trávě na zádech ležím sám,
cucám stéblo kostřavy,
a dívám se, jak táhnou divoké husy.
Odlétají ve formaci připomínající roztažené nohy.
Já vím, že ty nejsi husa.
Ty divoké, neomylně na jaře se vrací.
STÍNOHRA
Dřevěný sloup na rohu ulice,
věšák na oprýskanou lampu z plechu,
večer co večer dělá společnost,
z posledních sil blikající žárovce.
Na cestu u synagogy jako do skicáře,
blikající světlo kreslí tancující stíny,
postavy zavátých osudů,
které tudy chodily a už nejsou.
Hoboj a smyčce dohrály danse macabre
do ticha začínajícího svítání.
Ve větvích farské zahrady, uprostřed ghetta,
doznívá potlesk zmizelých duší.
V LONDÝNĚ
Dole u řeky mívá mlha paletu odstínů
a nepříjemných vlastností.
Chlapům v ní vlhne týden staré strnisko,
za nehty jim leze,
a je hustá jak pěna na holení.
Dívka na ukotvené bárce
snad proto se celá svlékla,
že pro mlhu nebylo vidět na krok.
Bocman ze špičky nosu utřel kapku mlhy,
zvednul límec a vykročil ke své lodi.
Komicky se opíral o slepeckou hůl z mlhy,
v druhé ruce láhev bez špuntu.
U řeky něco žbluňklo
a do ticha se ozval chraplavý křik
vyplašeného rybáka.
|
