na další stranu
Leopold Němec
Milý Ludvíku.
Já vím, že Vy za to nemůžete, ale v posledních letech se v mnoha českých městech nevídaným způsobem přemnožili holubi, královská města nevyjímaje. A jako obvykle, nemůže za to příroda, ale člověk. V dřívějších dobách se totiž holoubata běžně vyskytovala na jídelníčku a tím se redukoval jejich stav. Holubí maso je totiž dietní, chutné a patřívalo mezi vybrané lahůdky. Například na jednom zámku se při svatební hostině snědlo 241 holoubat. A věru, ani v podzámčí prostý lid nezůstával o mnoho pozadu. Však také na kdejakém dvorku či v chalupě býval holubník.
Jenže přišel ten nešťastný rozpad monarchie a s ním vznik republiky. Krátce na to byly šlechtické tituly zrušeny a zájem o holoubata najednou jako když utne. Od té doby se ten ptačí proletariát ve městech množí a množí. Jen považte, že v Brně si už ti zasraní holubi troufli i na jezdeckou sochu markraběte Jošta. Nechutná věc. Díky tomu jsem si ale pod ocasem Joštova koně, kterému Pražáci posměšně říkají žirafa, vzpomněl na báseň o holubech, kterou jsem kdysi napsal a někam založil. Teď jsem ji našel založenou v korespondenci s Vatikánem. Byla k ní přiložena známá fotografie, na níž rozjívený papež pouští jednoho toho neřáda na svobodu. Přitom staří Římané i mladí Benátčané na holubí trus léta žehrají.
Vím moc dobře, že redakce literárních časopisů nejsou žádný holubník, přesto chci věřit, že mou báseň o holubech do Divokého vína propašujete. Abych Vám to usnadnil, přidávám pro ten případ ještě několik básní jako zástěrku, abychom případného cenzora zblbnuli.
Srdečný pozdrav Vám posílá LFN – Ať žijí slavné májové dny a 19. květen zvlášť.
Leopold F. Němec
MORAVSKÝ VRABEC
Drobnými baletními skoky,
s nečekanou figurou a rychlou změnou směru,
bez šance na aplaus, na slávu,
či v televizi předávanou cenu,
na dlažbě Zelňáku tančila hejna vrabců.
V parném létě, v zimě, roky,
s dobrou adresou,
Reduta - za okapem divadla.
Časně ráno v pouličním gangu,
u barokní kašny lítali jak střelení,
prali se mezi sebou
a čimčarali na římsách bankovního paláce.
Jen v nebezpečí,
s velkou melou, odfrčeli bůhví kam.
A magistrát neví, proč jich stále ubývá.
Na rozdíl od holubů,
kteří se jen naparují, vrkají
a na moravské zemské muzeum i kašnu,
trus bez ustání serou.
Motají se lidem pod nohama
a i když je holub posera,
zbaběle nikdy neuletí,
jako když do vrabců střelí.
JAKO LABUTĚ
Je toho hodně, co víme oba,
a mnohem víc, co víš jen ty.
Vlastně,
také ještě oni.
Proč zůstat nemohli jsme spolu,
jako labutě,
jak afričtí sloni.
PRAVĚKÁ TMA
Včera vypnuli proud.
Světla zhasla doma i venku,
zhasly ploché obrazovky,
i světýlko v koupelně,
zrovna když hledala jsi rtěnku.
V noci nezvykle hustá byla tma,
kolem ní šířilo se ticho,
a jen tam,
kde tma již před tím byla,
jako třeba pod peřinou,
tak tam ještě zesílila.
V té tmě vidět bylo mladé muže,
jak řinuly jim slzy po skráních,
když v Moravském krasu kvůli blekautu
mezi krápníky zhasly ohníčky.
Náčelník v jeskyni Kůlna
obřadně zažehnul svíčku a pozvedl sklenku.
Tma seděla i mamutům pod víčky
seděla uvnitř každé sluje,
i na toaletách venku.
Pak zapnuli proud, ty jsi našla svoji rtěnku,
v jeskyních znovu vykřesali ohně, šťastní,
že s divou zvěří nemusí spát venku.
S úplňkem tma zmizela,
a jen tam,
kde mladá jeskyňka nejmíň by to čekala,
totiž pod peřinou,
tma ještě dlouho zůstala.
ROZPOLCENÝ EPIGRAM
Zavedení básníci vlevo,
vpravo básníci ostatní.
Ti vlevo ve svých škatulkách,
ti vpravo v jednom pytli.
Ti z pytle píší pro radost,
i s vědomím dvou nestejných půlek.
Ti ze škatulek na pytel mají zlost,
ze strachu, že hlodá jejich kost.
|
