|
na další stranu
Leopold F. Němec
VANOVÉ LÁZNĚ
Cestu z obchodu domů by manželé Luboš a Soňa prošli i poslepu. Jak by také ne, když do jejich bytovky už tudy chodí drahně let. Luboš nadával na neudržovaný a zledovatělý chodník, který ani teď, v půli února, nikdo neposypal. A velmi hlasitě utrousil, tak aby to slyšeli ostatní kolemjdoucí, že za to může starosta a ti byrokrati v Bruselu. Na jeho poznámku manželka opáčila, aby nekecal a raději dával pozor na cestu.
Jen to dořekla, škrábla sebou tak, že se jí všecek nákup rozkutálel po chodníku. To byla podívaná. Soňa v novém kožichu seděla na chodníku před jejich bytovým domem číslo popisné 1602, naříkala bolestí a Luboš sbíral rozkutálené mandarinky. Za pohybujícími se záclonami v oknech sousedů, pravověrných křesťanů, bylo veselo.
Horší bylo, že rentgen na pohotovosti, kam musel Luboš manželku po nehodě odvézt, ukázal zlomeninu kotníku. Aby se zlomenina dobře hojila, dostala noha sádru a Soňa PB. Značka PB neznamená ve zdravotnictví olovo, ale „podpůrné berle“. Noha v sádře v kombinaci s PB dodaly mladé Lubošově ženě nezvyklý půvab a přivodily její značnou imobilitu. Nebylo v silách nešťastné ženy, aby se pomocí vlastního pohonu dostala dál, než do nejmenší místnosti jejich bytu v zatepleném paneláku.
Tři dny po této katastrofě oznámil Luboš manželce, že jí přišel balík na dobírku. Pošťáci se jako vždy ani nenamáhali zazvonit a rovnou vhodili do schránky oznámení o uložení zásilky s termínem pro vyzvednutí. Doručovatelé totiž dobře vědí, že Luboš a Soňa Wasenknechtovi bydlí ve čtvrtém patře, v domě není výtah a že oba chodí z práce domů kolem pošty. Proč by se nemohli stavit a doručovatelky nehonili do schodů.
Prekérní situace Lubošovy ženy a oznámení o uložení zásilky se tak staly důvodem, proč Luboš musel na poštu. Sonička, jak Luboš oslovoval svoji ženu, podle odesílatele usoudila, že v balíku jsou určitě její nové plavky. Před časem si je objednala ve slevě u Nekrmana za pouhých 1500, protože na dovolenou k moři přece nemůže mít ty loňské. Na nové plavky je hrozně zvědavá a proto prý je Luboš musí stůj co stůj z pošty donést. A to ihned.
Na poštu je to kousek a tak se špatně skrývanou nelibostí Luboš vyrazil. S výdejem balíku sice očekával možné problémy, ale měl přichystán jednoduchý trik. Vybaven občankou své ženy, u výdejny balíků podstrčil škvírou pod plexisklem občanku i s oznámením o uložení zásilky. Slečna nejprve vyhledala zásilku pyšnící se ze všech stran balíku nápisem Neckermann. Se zájmem si balík prohlédla, pak něco zapsala do počítače a teprve potom se podívala na občanský průkaz. Letmo pohlédla na Luboše, znovu se podívala na občanku a utrousila: „Vy jste Soňa Wasenknechtová?“
„Asi ano, když to mám v občance“, zavtipkoval Luboš ve snaze odlehčit situaci.
„Víte, to mi ale nemůžeme“, nedůrazně odporovala mladá žena. „Já vím, ale manželka je celý den doma, jelikož má zlomenou nohu, a přesto vaši kolegové hodili lístek do schránky, aniž by alespoň zazvonili. Tak ji ten balík prosím zítra doručte znovu,“ trochu nakvašeně reagoval Luboš.
„No, já nevím,“ znejistěla pošťačka.
Zdálo se mu, že už je trochu nalomená, tak spustil: „Víte, to jsou nové plavky na dovolenou a já se bez nich domů nemůžu vrátit,“ snažil se mluvit vtíravě a tvářit roztomile.
„Jéé“, reagovala živě slečna za přepážkou, „od Nekrmana a za tolik peněz?“
Když viděl její zájem, tak s nadějí pokračoval: „To není ještě tak moc. Loni náš ředitel kupoval pro svou milenku plavky za 2800.“
„Vy máte milenku?“ zeptala se neskrývaně ironickým tónem pošťačka a viditelně ožila.
„Já jsem říkal, že náš ředitel. Ne, že já mám milenku,“ upřesňoval Luboš její jasnou provokaci.
„Aha. Já myslela, že vy taky máte milenku,“ nedala pokoj.
„No to mám,“ nechal se Luboš vtáhnout do pavučin nebezpečné konverzace, „ale nemusím ji kupovat drahé plavky. My se nejraději koupeme nazí.“ A už v tom lítal.
„Prosím vás!“ zbystřila pošťačka, „kde se tady uprostřed Moravy dá koupat nahý s milenkou?“
„Přece doma ve vaně. Vy jste to ještě nezkusila?“
„No kdyby tím milencem byl ředitel, tak bych to určitě zkusila,“ řekla již bez ironie a věnovala mu úsměv a la Borhyová.
Aniž by se Luboš rozmýšlel, bez váhání vybafl: „V pátek by vám to vyhovovalo?“
„Ano, ale až po deváté večer.“
„To mně také vyhovuje. Počkám na vás před poštou“
Přestože je u přepážky vyznačena diskrétní zóna, jejich rozhovor byl natolik hlasitý a dlouhý, že se už vzadu někdo neudržel a ozval se: „Budete se krucinál vybavovat ještě dlouho? Já nemám na vaše cukrování čas ani náladu.“
Luboš se raději ani neotočil a slečna za přepážkou to také vzdala. Vydala mu balík, Luboš zaplatil a celý rozpálený představou vany plné nahých těl chvatně opustil poštu.
Doma na něj žena nedočkavě vybafla: „Jsou to ty plavky od Nekrmana?“
Ten moment v Lubošovi hrklo jak ve starých pendlovkách. „Panebože, já jsem tam nechal tvoji občanku.“
„Ježišmarjááá,“ lamentovala vztekle Sonička, „já se z tebe zblázním. Na co prosím tě pořád myslíš?“
„Hned jsem zpátky drahoušku. Neboj se. Hned jsem zpátky,“ ujišťoval Luboš a jak namydlený blesk rychle pádil zpět na poštu.
Když notně udýchaný přiběhl k okénku, slečna mu bez otálení vydala občanku a s vyzývavým úsměvem řekla: „Tak v pátek!“
Pátku se Luboš nemohl dočkat a docela si to protrpěl.
„Tak co jim říkáš, brouku,“ ozvala se manželka od zrcadla. Dobře věděla, jak Luboš nesnáší, když mu říká brouku.
„Nemají chybu, drahoušku,“ řekl popravdě, „ale ta sádra! A ty hliníkové tyče pod pažemi! No to je děs,“ řekl s velkým despektem.
„Cch, jenom závidíš, čtyřicátníku.“
„A máš strach,“ řekla vítězoslavně a vyšpulila na zrcadlo prsa. Zmlkl a radši už neprovokoval.
„Soničko,“ hlaholil už ve středu Luboš, „v pátek si jdu zahrát squash. Aby ti to nebylo doma dlouhé, přinesu ti parádní video.“
„Ach jo,“ vzdychla Soňa, která mu jeho sportovní aktivity s partou kamarádů již léta toleruje, včetně navazujícího posezení u piva. „Jenom si prosím tě taky něco nezlom a ne abyste zas pařili až do rána.“
„Neboj, hraju i pařím opatrně.“
V pátek večer Luboš vyrazil už v osm, aby ještě stihl zajet do Lidlu koupit oříšky, jahody a kytku. Jahody, kterými chtěl ohromit, jako naschvál neměli. Sportovně oblečený zastavil přesně v devět před poštou, kde již stála jeho krásná pošťačka. Legračně poskakovala, protože notně přituhlo a začalo chumelit. Naskočila do auta, otřepala se jako kokršpaněl a řekla: „Do prdele to je zima.“ Pak si Luboše pečlivěji prohlédla a vyhrkla: „Panebože, proč seš v pyžamu?“
„Ahoj,“ řekl pomalu, aby si uvědomila, že na něco zapomněla, a pokračoval: „To není pyžamo, ale značkové atletické oblečení.“
Znovu se na něho podívala. „Ty seš atlet, jo? No to mě podrž.“
Zapálila si cigaretu a po otázce „tak co, kam to bude,“ mu vyfoukla kouř do tváře. Popadla ho zlá předtucha.
„Víš, asi bychom se měli nejprve představit. Bude se nám lépe povídat.“
„Tak jo, já jsem Linda. A ty?“
„Já jsem Luboš.“
„No, tak kam to teda bude - Luboši,“ a opět zasmradila auto cigaretovým kouřem. Luboš sáhnul za sedadlo a podal kytku. „To je pro tebe Lindo. Jistě máš květiny ráda.“
„Co blbneš, je snad MDŽ? Rači jsi měl koupit flašku.“ Luboš se pootočil k okénku, aby neviděla jak se učklíbl.
„Kamarád má vilu s krásnou koupelnou. Teď lyžuje v Alpách, tak si tam uděláme vanové lázně. Spousta pěny, masáž voňavým olejem, šampaňské a jahody.“ Že jahody nemám, jsem si uvědomil pozdě.
„Panebože,“ vyjekla radostí, „tak na to šlápni! Na co čekáš? Ale jestli kecáš,“ zvážněla a zvedla ukazováček, „tak tě v těch nóbl neckách utopím. A jahody nemusím, mají moc zrníček.“
Zavrtěla se na sedadle a usmívala se jak cirkusový klaun. Úroveň konverzace Luboše nemile zaskočila a rozhodila, ale přebila to představa, jak si ve vaně hrají na delfíny. A průšvih s jahodami se vyřešil sám.
Richardova prostorná koupelna byla bezkonkurenčně to nejlepší v celém domě. Velká vana ve tvaru mušle, částečně zapuštěná do podlahy, kolem zrcadla, světla, stolek se spoustou kosmetiky a bar se značkovým pitím. Jednou zde již Luboš byl, když se Richard nastěhoval. Přesto byl ohromen a nadšen, ale nedával to na sobě znát. Zato Linda poskakovala, pištěla a pořád opakovala: „Super, super, to je fakt suprový.“ Sotva se Luboš částečně odstrojil, Linda už seděla u baru jen v tangách a podprsence, a degustovala tak rychle, až mu lezly oči z důlků. V obavách o příznivé účinky vanové lázně začal spěšně napouštět vanu a vylil do ní několik lahviček koupelnové kosmetiky. Pak zamknul likérník, protože neustálé Lindino super super začínalo být podezřele žvatlavé. Když konečně lezli do pěnové peřiny, byla vana napuštěná až po okraj a Linda slušně cáklá.
Vanová lázeň neměla chybu. Luboš i Linda byli hraví jak delfíni, třeli se jak lososi, hráli si na žraloka i na chobotnici. Jen při hře na rybáře se Lubošovi nezdálo, když Linda zklamaně oznamovala, že chytila malého mečouna.
Brzy k ránu si dopřáli krátký spánek v renesanční posteli a Luboš začínal přemýšlet, co řekne doma. Už se mu to párkrát stalo a věděl, že do deváté ranní se to dá ukecat, příchod po deváté hodině už znamená válečný stav. Když zamykal Richardův dům, bylo půl jedenácté. Vyhánět nahou Lindu z postele bylo stejně kruté, jako ráno prchat z ženského kláštera.
Když si Luboš doma v předsíni zouval boty, vzpomněl si na svatého Prokopa, který pohrdnul ničemnou marností tohoto světa, uprchnul z jeho zmateného víření a stal se poustevníkem, který se šípům pokušení a dorážení neřestí bránil pokáním a modlitbami.
Náhle, jako duch, se ve dveřích zjevila Sonička: „Kdes byl,“ zeptala se, „všichni tvoji kumpáni byli už před půlnocí doma. A rozmysli si, co řekneš. No? Tak co mně řekneš.“
Luboš rozpřáhnul ruce jak Kristus Spasitel na kopci v Riu a klidným hlasem řekl: „Rozhodl jsem se, že budu poustevničit a zbloudilým duším budu, jako jarní déšť vylitý v pravý čas, svlažovat jejich mysl svými modlitbami za spásu duše.
Chtěl ještě pokračovat, ale Soňa ho předběhla: „Ty si ještě, ty mizero mizerné, budeš dělat prdel?“
Ačkoliv byla Soňa levák, tu rychle zvedla pravou ruku s podpůrnou berlí (PB) kterýmžto manévrem zaskočila Luboše nepřipraveného, protože tu ránu sice čekal, ale z druhé strany.
Tak jak tloukl Prokop papeže Innocence svou pastýřskou holí (PH), tak tloukla Soňa manžela Luboše podpůrnou berlí (PB) a přitom zoufalým hlasem volala: „Takto tluka dotluku tě.“
Protože Luboš nekladl žádný odpor, což se u poustevníka předpokládá, tloukla ho Soňa jak nezralé žito, dokud ji nezačaly bolet ruce. Potom si sedla do křesla a začala usedavě plakat, zatímco Luboš ležel na zemi jak spráskaný pes. Ty rány ho ani tak nebolely, ale duše jeho se zmítala jak v mixéru, až po čárku naplněném hříchy.
Asi za dva měsíce, to už chodníky byly zcela suché, sundával v sádrovně Soničce nějaký chlap sádru. Šlo to pomalu, protože to trvalo dlouho a Soňu to musela strašně lechtat, protože bylo i přes tapecírované dveře slyšet její občasný smích. Nakonec ji to muselo i bolet, protože ten chlap křičel „už to bude, už to bude“. Luboš, který čekal na Soničku v čekárně, si zase vzpomněl na svatého Prokopa, a přál si být nejmenším mezi nejmenšími.
To se pak vskutku stalo devatenáctého dne měsíce března léta Páně dva devatenáct.
NEVĚSTA ODJINUD
Kolik světelných už je to let,
když poprvé jsme se potkali.
Tvé oči, vesmírně hluboké,
zavadily o ty mé,
a štěstí rozzářilo mé árijsky modré
gelové čočky.
Na dveře UFO
napsal jsem číslo mého mobilu,
ale ty nevoláš.
Jen esemesky z vesmíru,
kruhy v lánech obilí,
jako v Boskovicích u cihelny,
mi o prázdninách posíláš.
PRAVĚKÁ TMA
Včera eon vypnul proud.
Světla zhasla doma i venku,
zhasly ploché obrazovky,
i světýlko v koupelně,
zrovna když hledala jsi rtěnku.
Všude seděla nezvykle hustá tma,
kolem se šířilo ticho,
a jen tam, kde tma již před tím byla,
jako třeba pod peřinou,
tak tam tma ještě zesílila.
V té tmě jsem viděl pravěkého člověka,
jak slzy mu řinou se po skráních,
kvůli ohníčkům,
které zhasly v jejich domovech,
i v největší jeskyni Kůlně.
Černá pravěká tma se všude vůkol usadila
nejen v útulné jeskyni,
ale i na toaletách venku.
Pak eon zapnul proud, ty jsi našla rtěnku,
lidé v jeskyních křesali ohně,
a byli šťastní,
že nemusí spát s divou zvěří venku.
Při úplňku zmizela tma úplně
a jen tam,
kde mladá jeskyňka nejmíň by to čekala,
totiž pod peřinou,
tam pravěká tma ještě dlouho zůstala.
|
