Lenka Kašparová

STŮJ PŘI MNĚ, BOŽE

Kdyby se aspoň díval na mě, když s ním mluvím. Jasně, roky, kdy se mi muži dívali do výstřihu místo do očí, jsou už dávno pryč, jenže Michal ani nepředstírá zájem o to, co mu říkám. Civí někam do prázdna a ledabyle přikyvuje. Je udýchaný z tance, rozevláté vlasy mu padají na ramena i do očí a knoflík pod límečkem má rozepnutý.
„Jo, viděl jsem ji odcházet s Vojtou Kotkem, ale možná šli jen na cigáro. Jdeš k baru? Potřebuju si něco dát,“ oznámí mi suše.
Prsty si mimoděk rozhrne košili u krku, jako by přemýšlel, jestli je společensky únosné rozepnout si ještě jeden knoflík.
„K baru?“
Usrknu si ze sklenice a přimhouřím oči, jako bych o jeho nabídce přemýšlela a hned toho lituju, protože víno na jejím dně se změnilo ve vyčpělou břečku, co ostře pálí v krku.
„Tak dobře,“ kývnu na souhlas a poodhrnu si z ramene látku pošitou bílým peřím dolů k předloktí.
Přitočím se k němu zprava, aby mi mohl nabídnout rámě.
„Jdeme madam?“ oči mu tak zvláštně zasvítí, když mi podává paži, že se na něj nemůžu zlobit, i kdybych chtěla.
Dotýkám se ho jen zlehka, ale i přes rukáv saka cítím, jak z něj sálá teplo. Cestou se vyhýbáme odstaveným židlím a překračujeme čísi kabelku, co nedopatřením skončila na zemi.
Nenosím už podpatky tak často jako dřív, takže mě bolí svaly na nohou, z toho, jak se snažím vypadat při chůzi elegantně. Všude je strašně moc lidí. Jak tančí, po dřevěných parketách kloužou zlaté a fialové odlesky světel. Hrají si na bledé kůži žen a barví košile a saka mužů, zatímco oni se zběsile vrtí v kovově vřískajícím rytmu kytar.
Když si proklestíme cestu vším tím zmatkem, pikolík u pultu s vychlazeným šampaňským mě nejdřív probodne pohledem svých studeně modrých očí, ale pak se na mě krátce usměje a úslužně mi podá sklenici. Poznal mě. Určitě ano. Je to víc než deset let, co jsem zmizela z televizní obrazovky. Lidé si mě ale stále pamatují.
Usrknu si z čerstvého vína a chvíli sleduju excentrického zpěváka v rudém saku, jak pobíhá z jedné strany forbíny na druhou. Před lety jsem na tom podiu stála já a moderovala celý tenhle večer. Každý ročník je stejný, mění se jen tváře účinkujících.
„Kdo je Vojta Kotek?“ zjišťuju a doufám, že se mi Michal konečně začne víc věnovat.
Chvíli na mě nechápavě zírá a pak se dlouze napije ze své sklenice, než odpoví.
„No přece ten herec. Hrál v Snowboarďácích a Rafťácích.“
„Aha. Tyhle filmy pro mladé mi už nic neříkají,“ odtuším.
Sleduji jeho přívětivě naladěný obličej. Má dokonale tvarované rty a jeho sytě zelené oči právě teď hladově civí na skupinu mladých redaktorek stojících kousek od tanečního parketu. Hulvát jeden.
„Omluvíš mě na chvíli? Nevěřím, že mě tu Vanda nechala samotnou a odešla domů,“ obdařím ho tím nejsladším úsměvem, jaký svedu.
Nechci, aby mu došlo, co si o něm myslím, ale ponižovat se od něj nenechám.
Když mě před pár dny oslovil na chodbě budovy zpravodajství ČT, prosil, aby mě směl doprovodit na ples, a já si myslela, že se mu možná líbím, jenže on se jen chtěl objevit na veřejnosti ve společnosti známé tváře. Mělo mě to napadnout. Jeho hvězda stále stoupá, takže nejspíš nehodlá promarnit žádnou šanci být viděn.
Zamířím ke skupině redaktorek, nad kterými on tak toužebně slintá. Jedna z nich si zrovna natrhla ramínko u šatů a ty tři zbývající hledají pinetky, aby jí zachránily před společenským faux pas. Chovají se k sobě jak nejlepší přítelkyně, ale já dobře vím, že si mezi sebou závidí úspěch. V jejich věku jsem nebyla jiná.
Od vidění znám vysokou smějící se blondýnu, která zrovna z kabelky vytáhla malou sponku ve tvaru stříbrného listu a sepnula s ní uvolněné pruhy látky dohromady. Jmenuje se tuším Šárka. Všimne si, že se na ni dívám a tázavě ke mně zvedne oči. Nemá smysl se představovat. Ona ví, kdo já jsem. Prozrazuje to její uctivý výraz.
„Neviděly jste prosím vás Vandu? Prý šla ven s nějakým hercem, ale měla by už být zpátky.“
„Jakou Vandu?“ zeptá se trochu zmateně ta vytáhlá blondýna.
„Zrzku v bílých šatech. Je tu dnes za moje dvojče,“ povzdechnu si.
Takže neviděly. A telefon mám skoro vybytý. V rychlosti kouknu na messenger. Na displeji svítí Vandina profilovka s čertovskými rohy ledabyle posazenými v rudých vlasech a rošťáckým úsměvem. Je u ní nepřečtená zpráva.
„Klárko, moc se omlouvám. Udělalo se mi hrozně špatně. Možná je to z tý šunky, kterou jsem si dala na rautu. Chutnala divně, asi byla zkažená. Všude jsem tě hledala, ale strašně mě bolel žaludek, zvracela jsem, a tak jsem jela radši domů.“
Lhářka. Jak říkal Michal, že se jmenuje ten herec? Vojta Knotek, nebo snad Vojta Kotek? Určitě je někde s ním.
Objednávám si taxíka a jdu si pro kabát. Je znát, že už je po půlnoci. Po chodbě osvětlené tlumeným světlem pobíhají číšníci s podnosy. Vrší na ně talíře se zbytky jídel a sklenice od vína, které hosté odkládají na stoly, masivní dřevěné čalounění a vůbec všude, kde je jen trochu místa.
Vidět to všichni ti důstojní státníci, kteří v tomto velkolepém secesním paláci před sto lety zakládali Československo, trhali by si hrůzou vlasy z hlavy.
Projdu širokým atriem ke schodišti. Dolů se po červeném koberci plahočí blondýnka v sametově růžových šatech s vlečkou. Přidržuje si ji rukama, aby na ni nešlápla, a nejistě klade nohu v lodičkách s jehlovými podpatky o schod níž. Její společník ji obejme kolem pasu.
Nahmatá prsty pod látkou lehce vystouplý lem kalhotek a pak jí pevně přitiskne ruku na zadek. Ona zavrávorá, ale on si ji přitáhne k sobě. Nakloní se do jejího výstřihu a jazykem se dotkne nahé kůže jejích ňader. Líže jí pomalu dolů a je mu jedno, kdo se dívá.
Obejdu je co největším obloukem a za schody odbočím ke dveřím do šatny. Chvíli v kabelce hledám číslo od kabátu a mám nepříjemný pocit, že si mě šatnářka celou dobu pohlíží. Možná přemýšlí nad tím, co se mi stalo, když odcházím sama. Jenže já se nechci s nikým loučit a už vůbec ne na někoho čekat, abych se s ním svezla domů.
„Už si vzpomínám. Jste měla ten dlouhý bílý kabát s lemováním, co?“ prohodí a její zvědavá očka za silnými skly brýlí prozrazují, že chce zjistit víc.
Když jen suše přikývnu, hmátne tlustými prsty po světle modrém čtverečku papíru s číslicí a zklamaně se odkolíbá ke stojanům s věšáky, odkud po chvíli vytahuje můj svrchník.
„Můžu pro vás udělat ještě něco?“ dotírá, zatímco se oblíkám, takže si ani nedopnu kabát a odcházím pryč.
Vzduch venku nepříjemně studí. Míjím kouřící skupinku spoře oděných žen. Zdraví mě, ale všimnu si jen, že jedna z nich má na sobě sako, co jí půjčil její společník, klepající se teď zimou vedle ní. Vůbec netuším, o koho jde.
Jdu po kočičích hlavách k přijíždějícímu taxíku, ale není to ten můj. Musím ještě kousek dál k Hybernii. Pokaždé když došlápnu na nerovný povrch kmene, cítím, jak mi v otevřených sandálcích tuhnou mrazem prsty. Naštěstí už brzy budu v teple. Za volantem na mě čeká obtloustlý řidič s řídnoucími vlasy.
„Kam to bude, krásko,“ zapiští vysokým altem ještě dřív, než stihnu dovřít dveře auta.
Druhý den se probouzím jen pomalu. Je skoro poledne, ale paže mám ztěžklé únavou a nohy jak z rosolu. Když vstanu z postele, musím se chytit nočního stolku, abych neupadla. Stabilitu získávám až po několika krocích. Jak jsem se chytla lakovaného dřeva stolku, v ohybu zápěstí, se mi vytvořily ohyzdné vrásky.
Jdu do kuchyně a vytáhnu z poličky krém na ruce s vysoce hydratačním účinkem. Vymáčknu z tuby velkou porci pasty a soustředěně si jí roztírám po dlaních, zápěstích i pažích. Voní po levandulích. Zavírám unavené oči a cítím, jak krém chladí a uvolňuje svraštělou kůži. Když oči znovu otevřu, vypadají mé ruce skutečně daleko mladistvěji.
Je čas na první ranní kávu a výživnou pleťovou masku. Naliju vodu do rychlovarné konvice a odskočím si do koupelny. Při pohledu do zrcadla se zděsím. Ta zašedlá pleť, vrásky na čele a kolem očí, nafouklé váčky pod očima. To přece nejsem já.
Otevřu šuplík s pleťovými maskami a vytáhnu z něj tu s extra revitalizačním účinkem. Nanesu si na obličej silnou vrstvu kašovité hmoty a jdu si zalít kafe.
Vím, že jsem někomu slíbila, že dnes přijdu na návštěvu, ale zaboha si nemůžu vybavit komu. A tak při pití kávy projíždím adresář v telefonu a zkouším si vzpomenout. Mám tu tolik jmen, vlastně ani nevím, jak někteří ti lidé vypadají.
Už vím! Domlouvala jsem se s Vandou, že jí dnes pomůžu roztřídit sbírku mincí, kterou zdědila po prarodičích. Takže dopíjím kafe, obléknu se a upravím. Když pak na sebe před odchodem letmo pohlédnu do zrcadla, zatímco si kolem krku uvazuji šálu, jsem naprosto spokojená. Vrásky a povadlá kůže zmizely pod vyživujícím krémem a extra krycím make-upem. Mých čerstvých šedesát let, by mi netipoval nikdo. Vypadám maximálně na čtyřicet.
Cestou k Vandě ještě kupuji v lahůdkách chlebíčky, aby nám přitom přebírání mincí nevyhládlo. Překvapí mě, že mi otevře v županu.
„Jé ty ses na mě přišla podívat, jestli už je mí líp? Ale tos nemusela, a s těma chlebíčkama sis neměla dělat škodu. Víš, mně stejně ještě není dobře. Vlastně jím od rána jen suchý rohlíky,“ švitoří, zatímco si zouvám boty a svlékám kabát.
„Máš tu návštěvu?“ ukážu na kravatu ledabyle přehozenou přes košík na deštníky.
„Ale ne, to si tu asi zapomněl jeden kamarád,“ zavrtí hlavou, až se jí kolem obličeje rozvlní prameny rudých vlasů.
„Dáš si kafe nebo něco k pití?“
„Stačí voda, díky.“
Nechápu, proč si myslí, že vím, že jí je špatně. Copak jsem jasnovidka? Sedám si ke kuchyňskému stolu s háčkovaným ubrusem. Na okenním parapetu za ním kvete bazalka. Všechno je tu tak důvěrně známé, skoro jako bych byla u sebe doma.
„Tak kde máš tu sbírku mincí po babičce?“ nadhodím, když mi přinese vodu a na stůl položí tác s chlebíčky.
„Jakou sbírku? Já přece žádnou sbírku mincí nemám,“ usměje se na mě rozpačitě.
„Vždyť jsme se přece domlouvaly, že dneska přijdu a pomůžu ti je roztřídit?“
„Dneska? To určitě ne! Upřímně, myslela jsem si, že se na mě budeš zlobit, kvůli tomu, že jsem odešla z plesu a nic ti neřekla, ale opravdu mi bylo strašně špatně.“
V ruce žmoulá lžičku, kterou míchá svůj žaludeční čaj a tváří se poněkud nechápavě.
No jasně, ten ples. Jak jsem mohla zapomenout? Vždyť mi Vanda přece psala, že zvracela. Ale s kým jsem se teda domluvila, že mu pomůžu s těmi mincemi?
Vrátila jsem se domů a pustila si topení na maximum, protože v mém skoro stometrovém bytě je pořád zima. Velká celodřevěná okna špatně těsní, ale majitel domu je i přes mé opakované výtky odmítá vyměnit za kvalitnější.
Dělám si další horké kafe a koukám, jak za oknem poletují vločky sněhu. Padají na chodník před domem a ulpívají ve spárách dlažby, které barví na bílo. Opatrně si usrknu z kouřícího hrnku a ohrnu nos. Nedala jsem si tam mléko ani cukr. Prý je to zdravější, ale chutná to jak odpad ze záchodové mísy.
Pořád mi je chladno. Třesou se mi ruce a bolí mě klouby. Kuchyňská dlažba mě studí do bosých chodidel, ale když si sednu do křesla, tak je mi ještě větší zima, protože na sobě mám jen noční košili a můj milovaný ušák je od kuchyňského topení pod oknem moc daleko.
„No tak paní Kláro, vy ste si zas svlíkla ten svetr,“ vyčítá mi poněkud korpulentní tmavovlasá dívka, která se o mě teď stará.

Jmenuje se Anežka. Najala jsem si jí, aby mi pomáhala s domácností, protože už mě nebavilo vařit a uklízet. Zase mě navléká do tlustého svetru z nepříjemně kousavé vlny a říká něco o psím počasí.
Vyměnila jsem si ubrus v kuchyni, mám na něm teď barevné květinky. Je igelitový, ale to nevadí, Anežka říká, že je praktický, protože jej vždycky jen setře a nemusí ho prát.
Často se mi stýská po mámě. Je hrozně krásná, má kaštanově hnědé vlasy a vařívá mi nudlovou polévku s bujónem. Když je hezky, chodíváme spolu ven na hřiště, je tam obrovské pískoviště. Ona plete a já peču bábovky. Jenže dnes sněží, takže na hřiště asi nepůjdeme.
„Paní Kláro, vy ste si zas nevzala svý léky.“
Anežka stojí těsně u mé židle. V masitých prstech drží kovovou pixlu s prášky a výmluvně s ní zachrastí. Pak jí položí na stůl a rozevře. Vyloví na čajovou lžičku jedovatě zelenou pilulku a strčí mi ji přímo k ústům. Občas si říkám, že by mi bylo líp bez ní.
Těžknou mi víčka, a tak je zavřu. Nespím ale, jen podřimuju. Slyším, jak Anežka chodí po pokoji a uklízí čisté povlečení do prádelníku. Hodiny na stěně rytmicky odkrajují sekundy poklidného středečního odpoledne, které náhle naruší ostrý hvizd zvonku.
Anežčiny kroky se vzdalují, zdraví se s kýmsi a z předsíně zaslechnu cizí mužský hlas, ale nechávám oči zavřené. Nemám náladu na neohlášené návštěvy. Bohužel Anežka zve příchozího dál a podle přibližujícího se hluku jdou přímo sem, do mého pokoje.
„Pojďte, pane doktore. Zrovna spí.“
Klika dveří tiše vrzne, jak na ní sáhne čísi ruka.
„A jaká se vám poslední dobou zdá?“
Anežka rozrazí dveře a vpochoduje do pokoje v doprovodu pohledného muže středních let. Nenápadně ho pozoruji skrz přimhouřená víčka. Musím říct, že by mi vůbec nevadilo, kdyby za mnou chodil častěji. Vzápětí mě napadne, že mě možná bude chtít vyšetřit, jestli je to doktor a já jsem nemocná.
„No to víte, není to žádná sláva. Žádný jídlo skoro nedojí a je vzpurná. Každý ráno jí třeba nachystám čistý pyžamo, ale ona si ho nechce oblíct. Místo toho vytahuje ze skříně kostýmky a šatičky, jako by šla bůhvíkam.“
„Hm, to je tím, že ve svých představách žije v minulosti. Takhle se oblékala, když šla do práce, ona si neuvědomuje, že je dávno v důchodu a do žádné práce nemusí.“
Doktor vytáhne z tašky jakýsi přístroj a přikládá mi ho k zápěstí. Připadám si jako omámená, jen pasivně sedím, aniž bych se na cokoliv zeptala nebo s ním zkusila flirtovat. Za to určitě můžou ty prášky, co mi Anežka pořád cpe.
„Asi máte pravdu. Někdy má světlý chvilky, a to mi pak vypráví o práci v televizi. Třeba jak poznala Vladimíra Menšíka, kterej jí prej furt zval na kafe, protože zamlada byla fakt kočka a tak. Pak ale jako když utne a jen sedí a žužlá si palce.“
Anežka zamyšleně pokývá hlavou.

„A zhoršuje se to, občas už mě nepoznává. Dokonce mi říká mami.“
Slovo mami vysloví téměř šeptem a pak už neříká nic. Jen natřepává polštáře na lenošce a čeká, až doktor dodělá svou práci.
Už nesněží. V prohlubních chodníku se tvoří špinavé kaluže, jejichž nehybnou hladinu narušují kapky májového deštíku. Po vodě se šíří oválné kruhy, rozplývají se do nevýrazných vlnek a postupně mizí.
Kachličky mě zase protivně studí do bosých chodidel, a když se trochu víc nahnu nad okenní parapet, ucítím, jak mi po stehnech stéká voda. Je nečekaně teplá a kape mi na kotníky. Trochu to svrbí, tak si dřepnu na bobek, abych se mohla poškrábat. Když si pak olíznu prsty, chutnají hořce a páchnou.
„To snad není pravda! Kolikrát sem vám sakra říkala, že si nemáte sundávat ty plínky?“
Igelit hlasitě mlaskne o kachličky. Tlustá černovlasá holka v gumových nazouvácích se rozeběhne a její boty při každém došlapu zavržou, jako když ze zpuchřelého kartonu někdo prudce strhne lepicí pásku.
Bojím se jí, a tak se z dřepu namáhavě převalím na všechny čtyři. Chci zalézt pod postel nebo do skříně, ale ztuhlé kosti a svaly mě neposlouchají, jak bych chtěla. Jsem příliš pomalá, takže mě zanedlouho chytí.
Drapne látku noční košile a prudce s ní trhne dozadu. Bolí to, a tak se bráním. Snažím se jí vysmeknout a utýct pryč. Proč je na mě tak zlá? Nic špatného jsem přece neudělala, jen jsem se dívala z okna. Tolik bych si přála jít ven. Cítit na tváři drobné kapky deště a teplý jarní vítr.
„Tondo, pomoz mi s ní prosím tě. Chce se zas rvát.“
„Už jdu,“ odpoví ji otráveně mužský hlas z vedlejší místnosti.
Slyším, jak se k nám někdo blíží zezadu, a pak mi čísi ruce zmáčknou hrudník, že skoro nemůžu dýchat a zvednou mě do vzduchu.
„Počkej, už je zase pochcaná. Musím ji umejt“
Ten chlap mě postaví zpátky na zem, ale nepustí mě. Místo toho mi rozkročí nohy a vzápětí na sobě ucítím studený mokrý hadr, jak mě myje v rozkroku. Pak ta holka zvedne ze země plínky, které přinesla se sebou, a před chvílí je hodila na zem a nasadí mi je na mokrá stehna. Když je hotová, plácne mě zlehka přes zadek.
„Bejvala to taková nóbl dáma a teď tu sere do plenek,“ zakření se.
***
Stařeckou demencí nebo jinou formou senility trpí jen v naší zemi zhruba 140 tisíc lidí, celkově je ve světě přibližně 44 milionů těch, kterým se z paměti pomalu vytrácejí jejich lásky, milovaní blízcí a sny. Odhaduje se, že v roce 2050 s tím, jak se postupně zvyšuje věk dožití, muže počet nemocných v ČR stoupnout až na 225 tisíc. Žádný lék zatím neexistuje. Tělo stárne a odumírá zevnitř.
Nejsem věřící, ale asi jako každý i já doufám, že po smrti něco je. Věčný život. Ráj, kam odplují naše duše a budou tam šťastné. Jenže co když mozek zchátrá natolik, že z člověka nakonec zbude jen žužlající a pochcávající se troska? Co se stane s duší těch, kteří zapomněli, kdo jsou?