Martin Zborník

Martin Zborník, narozený r.1974 v Praze. Celý život se pohybuje mezi Prahou a Pasekami u Sedlčan, odkud plyne i název jeho první sbírky Na zápraží (2012). Poslední dobou žije s rodinou ve Vonoklasech. V roce 1999 založil s přáteli kulturní magazín Totem.cz, jehož správu má dodnes na starosti a ve kterém je redaktorem. Je jedním ze zakladatelů Společnosti poezie, v letech 1999-2015 spolukoordinátor celonárodního festivalu Den poezie. Píše poezii a prózu, organizuje různá literární čtení a fotografické výstavy. Společně s Petulou Heinriche a přáteli z Totem.cz, Pismak.cz a Literra.cz organizuje od r. 2006 autorská čtení v Jindřišské věži. V květnu 2016 založil s přáteli festival Májový svět. Se ženou založil Česká moře, v rámci kterých mimo jiné organizuje dětské kroužky a řadu kulturních akcí. Povoláním je v současné době technik, má rád práce v zemědělství a kutilství. Má dvě děti, žije prostě jako každý, jak umí:-)

DUŠIČKOVÁ NOC

Projížděli jsme šedivou
krajinou,
mráz kousal i do čepic,
dokud jsem neprocedil mezi zuby:
“Nejhorší měsíc je listopad,”
i uváznuté maso
v citlivých dásních
mne v té chvíli trápilo méně,
než-li ta dušičková noc.
“A proč tati?
Vždyť v listopadu padají nádherně barevné lístečky?”
Ozval se náš František ze zadní sedačky
a v zrcátku na mne vykouzlil
jarní úsměv.
Odpověděl jsem mu
také úsměvem
a pak jsme projížděli dál
tou malovanou krajinou,
listí vonělo v nebi,
které sestoupilo
až do našich cest,
na oknech si vítr pohrával
s neposednými kapkami
– byla prostě pravá
dušičková noc.

LISTOPAD

Tak nějak nám prší
listopad na husí kůži
a já bych Tě raději šimral
orosenou růží
tak nějak bych ti kytku dal
místo listí do orosených vlasů
a řemínek sedmikrásek
kolem pasu.
V listopadu chrchlám
pohled promoklých strání
a v kapse mačkám teplo
v příbytku zmrzlých dlaní,
zavřem se doma
za okny po nichž stéká
slza za slzou
jako rozvodněná řeka
Děti spí a pod víčky jim
těkavé sny tolik sluší,
nejkrásnější louže jsou,
ty do kterých nebe prší,
co na tom, že venku
průvan listy stíná
a slunce v tom větru
brzy pohasíná
Dětem čas prostě
jinou stružkou plyne
vše musí být hned
a teď nikdy nepomine,
i to barevné listí
padá pomaleji,
chvilku se zdrží,
než do něj fouknou a pak se mu smějí.

LETNÍ CHUTĚ

Napil se kávy
a jeho oči utkvěly na sukni plné vlčích máků,
prohýbala se v letním horkém vzduchu
Skřivan pískal tu svou
a vlak se blížil do stanice

LÉTA

Dej mi tati na vozík
špalíky z těch stromů,
a nařež i na přívěs,
zapojím ho k tomu.
Prosí malý František
u smrků z dávných časů
padlých teskně bez šišek
a bez větru kolem vlasů.
A tak řežu léto po létě,
jako bych se vracel,
tady mi bylo také pět,
a bez jsem s Jardou kácel
Tu si bral děda babičku,
a v kostele ji líbal,
a tady se narodil,
když slavík z korun zpíval.

PRVNÍ JINOVATKA

Měsíc v ostré kružnici,
nad poli opět visí
děti v tenké čepici
kapky rýmy nosí
na špičce nosu
pro štěstí,
“Mamí,to je zima”,
máma v kapse zašustí
až měsíc pohasíná
Vždyt už bylo na čase
zašpitne menší z dětí,
a paprsky na nosech
se v kapce rýmy třpytí.

ZE STODŮLEK

Občas se to stane
člověk roztáhne drápky a přede,
nad hlavou nebe
a v ruce
rozepsané řádky.
Občas se to stane,
v minutě potkáš jediné slovo,
poztrácené
mezi řečí
kde vět je mnoho
Občas se to stane,
že v kapse nahmatáš
drobky od svých dětí
ochutnáš
a čas najednou letí
Občas se to stane,
že vyhodíš chvíli
a načneš novou
žaludek kručí a kvílí
za potravou
Občas se to stane,
vyšleš mail z okna od ofisu
a dole v ulici
spatříš schránku
u chodníku
a bez dopisu

LESEM

Šel jsem tmou
v patách mi déšť rozbíjel
pocit klidu,
spadané listy se honily za chodidly,
jako malé děti
čím více jsem přidával krok,
tím více dováděly.
Pst a dost!
Drobné podzimní krůpěje
padaly z mlh,
byla noc
a tak moc si chtěla
s člověkem hrát.

KOMÁR

Před spánkem se vzduch začeřil
těžko říci odkud spad
ze tmy se hbitě vynořil
začal kvílet,
vylét sát.
Mávl jsem po něm pravicí
do prázdna,
pak zas a zas,
rozvítil jsem
nastalo ticho,
Plaché,
plašící,
pak vylét
jak das
jen co jsem zhas.

DĚTSKÝ POKOJ

A ty spíš
ve stejné krátké posteli
jak já před pětatřiceti lety
odklízíš
ve snech předešlý den
zatímco nad krajem
vychází orion
posel kruté zimy
z podpeřiny
ti koukají
prstíky
sníš
a pod víčky se ti
honí stíny
a pruhované deštníky
a kopretiny
a špalíky
prostě sladce
spíš

NAD HLAVOU

Někdy bych si přál
vznášet se celý
jak ty papírové mouchy
nad provázcích
u nás nad postelí
sotva strčíš do dveří,
už tam spolu láteří.