na další stranu
Michal Bystrov
(nar. 1979)
Novinář se zaměřením na hudební publicistiku, písničkář se zálibou v blues a folkrocku. Skládá, překládá, píše poezii. Inspiraci bere od lidí, kteří by se jinak potkali jen stěží: třeba od Jiřího Suchého a Boba Dylana. Své básničky by prý měl zpívat, písničky číst jako básně. Z příběhů má nejraději Dona Quijota, z pití skotskou. V jedenadvacátém století je omylem.
10. 9. 1968
na rohu Opletalky
stojí kluk proti tanku
a klidným hlasem říká
ty nepojedeš nikam
voják ho pozoruje
slyšel už spoustu keců
je zvyklej na popravy
ten mladej zmrd ho baví
o kus dál hrozí kopím
jeden z těch bájnejch králů
ožralej voják Rudněv
chopí se samopalu
a kluk ho přesvědčuje
na rohu Opletalky
budoucí tajná oběť
poslední pražský války
AJLANOVA SMRT
nezůstávej na tý lodi
nechtěj přeplout oceán
nezůstávej na tý lodi
v moři lidí zbudeš sám
vím, že není jiná cesta
takhle to už nejde dál
nikoho bůh nepotrestal
nikdo boha nehledal
chrámy v prachu – tolik škody
chladne i tvá malá dlaň
nezůstávej na tý lodi
je to Bludnej Holanďan
AŽ PŮJDE DNES V NOCI S TEBOU
až půjde dnes v noci s tebou
ten, co ti do klína spad
nečekej že bude váhat
co dělá to dělá rád
koukni se na ty dva v dešti
zima je jemu i jí
vidíš jak hrozně si přejou
vyspat se s poezií?
až půjde dnes v noci s tebou
až zhasnou tenhleten bar
nečekej že bude něžnej
z tvý duše zbude jen cár
a někde zas jeden básník
staví tě na piedestal
ráno si opláchneš oči
a pak se musí jet dál
až půjde dnes v noci s tebou
poslepu bude tě vést
nečekej, že to ňák zvládneš
je to spíš bigbít než jazz
ví, co si myslíš, kde bydlíš
jak se má pozvat, co říct
hra končí, za oknem liják
bubnuje do popelnic
BLUES O ŘETĚZU
hudba Jiří Šlupka Svěrák
pána mi vzala žlutá voda
ani se nestih nalíznout
dřív nebo pozdějc by mě prodal
a jeho milenka se drápe
na kládu plnou pijavic
hbitějc než k němu na kanape
a jeho děcko, aniž ceklo
v kolíbce, kterou zchroustal jez
procestovalo celý peklo
a já mám řetěz kolem hlavy
a bouda na dně váží cent
a to si nikdo nepředstaví
HANA A ANTONIE
vypadám starší – je mi dvacet pět
nechci jít spát, mám strach, že je to naposled
najednou stačí, že se usmíváš
když zavřu oči, vidím úplně jinou tvář
bojím se, že svoboda je jenom sen
bojím se, že svoboda je jenom sen
z kterýho nikdy živý nevyjdem
bojím se, že svoboda je jenom sen
nikdy dřív na mě nemířila zbraň
Pákistán – Balúčistán – provincie Van
šofér s tím druhým mluví na půl úst
v zrcátku vidím odjíždět náš autobus
a vím, že svoboda je jenom sen
vím jistě: svoboda je jenom sen
z kterýho nikdy živý nevyjdem
vidím, že svoboda je jenom sen
dva roky v jedný díře hnít
s lidma, co zapomněli se nám představit
všechno ti vezmou, i tvůj stín
dál se mě neptej, stejně ti nic nepovím
bojím se, že svoboda je jenom sen
bojím se, že svoboda je jenom sen
z kterýho nikdy živý nevyjdem
bojím se, že svoboda je jenom sen
dneska na letišti, to byl shon!
jak puška AK na mě mířil mikrofon
měl milej hlas, ten pan novinář
když zavřu oči, vidím úplně jinou tvář
bojím se, že svoboda je jenom sen
bojím se, že svoboda je jenom sen
z kterýho nikdy živý nevyjdem
bojím se, že svoboda je jenom sen
JEŠTĚ MI O MNĚ NĚCO POVĚZ
ještě mi o mně něco pověz
dokaž mi, jak tě málo znám
poraď mi, co mám dělat jinak
rozlušti za mě ten můj hlavolam
ještě mi o mně něco pověz
rejpni si do mejch známejch vad
řekni mi, na co bych měl myslet
jak se mám tvářit, co mám povídat
ještě mi o mně něco pověz
o čem se bavit, kde a s kým
pozraď mi, co se ve mně skrejvá
jakej jsem člověk, co si zasloužím
ještě mi o mně něco pověz
že ze mě čiší divnej chlad
že neznám žádný dobrý fóry
že se chci trápit, že se trápím rád
ještě mi o mně něco pověz
osol mi ten můj sladkej zpěv
postav mě do správnýho rohu
a vysvětli mi, kdo je tady šéf
ještě mi o mně něco pověz
odhal mi, kam se ubírám
přibij mi na čelo tu pravdu
že jsem tě nechtěl, že chci zůstat sám
KABÁTY V OKNECH
někdo se zcvokne
někdo se stydí
někdo se nevzdá bez boje
kabáty v oknech
jak mrtvý lidi
za nima temný pokoje
ještě je večer
už bude půlnoc
dokud se svítí, nesvítá
vyznání vkleče
zoufalej únos
z hotelu Anonymita
na starejch schodech
dozněly kroky
už zas je slyšet trávu růst
krysy jak lodě
po řece stoky
odvážej to svý hnusný blues
co s holkou, která
jednou si lokne
a hned ti chce bejt po vůli?
příšery z šera
kabáty v oknech
oběšený a strnulý
KDYBYCH ZA TO NESTÁL
kdybych za to nestál
představ si ten stav
jeden omyl ze sta
mávneš na pozdrav
a potom se vrátíš
do samoty žen
zase na svý trati
jedu, tedy jsem
kdybych už tě nesměl
pomilovat v tmách
trápil bych se děsně
mít tě na dosah
prosit o tvůj dotek
po kolenou jít
hromadou tvejch fotek
nežít, neumřít
i kdybych tu nebyl
je mě tu až až
sem tam ňákej hřebík
tam, kde visel plášť
deska, co tě hladí
kniha, kterou čteš
když si nevíš rady
když nevíš, co chceš
KDYŽ SE V DELTĚ STMÍVÁ
když se v Deltě stmívá, zem se propadá
velkej černej stín mi dejchá na záda
nikde živá duše, na rozcestí sám
cejtím, jak se zvolna pod zem propadám
přes šumící pole vyje divnej pes
podváděl jsem v kartách a teď mě čeká trest
kde je moje holka, kde je kámoš Ben?
jsem tu jen s tím děsně bledým měsícem
když se v Deltě stmívá, přechází mě smích
už abych byl zase v rušnejch ulicích
na nároží zpíval, tancoval a hrál
tady na mě sedá nekonečnej žal
stejská se mi po všech zamluvenejch snech
vidím svoji mámu, tátu, druhej břeh
první lásku, tu jsem taky pochoval
už abych zas v St. Louis tancoval a hrál
měl jsem malý dítě, byl mu rok a půl
čert ví, proč jsem si teď na něj vzpomenul
ve dvacátým sedmým přišla povodeň
tak kde je moje holka a kde je kámoš Ben?
neměl bych tak chlastat, neměl bych tu bejt
proč jen je ten život na mě tolik zlej?
proč si na mě oblík tenhle smutnej šat?
když se v Deltě stmívá, začínám se bát
KLIDNÁ
přestal jsem řešit svoje problémy
psát o nich sáhodlouhý poémy
navenek dál se mračím ze zvyku
v srdci mám ale klid a muziku
už vím, kdo jsem a za co můžu stát
až budu v sto dvaceti umírat
a s ostatníma lidma stejně nic nenadělám
tak ještě mi nalej
snad mi i zbyly ňáký zásady
hlavně mi nesmí dojít nápady
musím mít s kým se o ně pohádat
jo, blázny do umění, ty já rád
a lidi decentní, co nejdou dál
dokud’s je do svý duše nepozval
a s ostatníma lidma stejně nic nenadělám
tak ještě mi nalej
zpívám si – nic jinýho nezbejvá
žádnej šéf na mě vlídně nekejvá
člověk se nikdy nezavděčí všem
všichni se do těch kanclů nevejdem
někdo si myslí, že jsem ztratil směr
a jinej tomu říká charakter
a s ostatníma lidma stejně nic nenadělám
tak ještě mi nalej
KOLIK?
kolik je prázdných míst v divadle zrození?
kolik je prázdných míst v divadle skonu?
kolik je hlubokých klínů, v nichž tonu
za mělkých večerů, kdy jsme se vzdáleni?
kolik je instinktů, kolik je pudů?
kolik jich zkrotím a kolikrát budu
počítat mrtvolky průsvitných citů?
kolikrát za noc se nezeptám: jsi tu?
kolik mám hříchů, kolik mám vad?
kolik je těl, jež chci pomilovat?
s kolika kudlami v zádech lze žít?
kolikrát zemřu, než naleznu klid?
kolik je divadel skonu a zrození?
kolik je dálek, v nichž chceme být vzdáleni?
KULHAVÝ NÁMOŘNÍK
hudba Jiří Šlupka Svěrák
na břiše břišní tanečnici
na zádech bílou velrybu
mlčel, jak mlčí námořníci
zřídka se nutil do slibů
za dýmkou ve vousatých mracích
ukrytý – před čím, těžko říct
sledoval, jak se v dálce ztrácí
triangly štíhlých plachetnic
v kamenné krčmě u přístavu
kde měl své místo už sto let
s tabákem smíchal mořskou trávu
račte si, dámo, přivonět
pak v rytmu podvečerních zvonů
házel si mincí – měl v tom cvik
loď v zaprášeném demižonu
pokřtil prý jménem Moby Dick
dodnes se lekám jeho stínu
čekám, až zazní temný tón
který mu z hloubky na pevninu
posílá snad sám Poseidon
paměť už dávno celou propil
snů se však nikdy nezbaví
ten Achab, co se neutopil
i když se to tak vypráví…
MÁLO
málo chytrých rozhovorů
málo dobrých fórů
málo citu bez tyjátru
málo vlastních bratrů
málo těch, kdo plní přání
bez vysvětlování
málo víry v smysl cesty
málo, málo štěstí
málo vůle nebýt malý
málo jsme se znali
málo kroků do neznáma
málo – ani za mák
málo ranních milování
horkých nočních dlaní
málo, málo pochopení
není, není, není
málo vůle, hodně volů
málo volných stolů
málo času, vody v řece
málo, ale přece
málo bílých míst a stránek
málo vane vánek
málo Faustů s kapkou krve
okamžiku, trvej
NOČNÍ BLUES
po ostří se procházím
do snů ti sázím frázi za frází
a ty jen spíš a neslyšíš
řetěz mejch úvah: smrt je, když…
nemůžu nemít pravdu celej čas
slyšelas, co jsem říkal? kterou část?
noční blues, noční vzduch
k spícímu tělu mluvím nazdařbůh
a jsem sám a nejsem sám
přes mokrý střechy hledím ke hvězdám
před světem schovanej
jsem na dně? nevím – jo a ne
noční blues, noční host
měsíc jak vybělená lidská kost
neříkáš tak ani tak
prosím tě, co je tohle za chyták?
neříkáš, že odcházíš
neříkáš ani, že mi chceš bejt blíž
jak žít dál? jak žít dál
tenhleten děsně temnej seriál
karty jsou rozdaný
v světlíku rozladěný varhany
za dveřma kroky: pes a jeho pán
ví někdo, že tu tiše umírám?
noční blues
noční blues
noční blues
noční blues
OTA A STEVE
Ota a Steve
jdou nocí jako první
tam na kulatým
malým náměstí
Ota a Steve
vtom odněkud zní hlasy
co se to líhne
v hlavě vypitý?
Ota a Steve
jdou po stopách těch zvuků
absurdní scénka
osvětlenej pyj
Ota a Steve
dva vyhození hosti
v Akráči větraj
mlha na hrobech
Ota a Steve
s uchem přilepeným
k domovním zvonkům
hlásič haleká
Ota a Steve
si povídaj s tím křikem
najednou bzučák!
někdo je zve dál
Ota a Steve
se honem hrnou dovnitř
a já tu stojím
přesně jak ten pyj
Ota a Steve
tam někde jede mejdan
a oni na něm
to se mi snad zdá
Ota a Steve
tak bloumám Vinohradskou
ta holka vedle
dala by si říct
Ota a Steve
a nikdo nemá páru
já jedinej
vím, kde je spolkla tma
PALACKÉHO NÁM., 2.30 RÁNO
vidím tvůj puklej odraz ve skle
slyším tvůj popraskanej hlas
za tebe mluví sklenka vína
a za mě kecá tvrdej chlast
havran si v rohu leští prýmky
chlap s mečem srká čistej líh
a volá: nejsi ty můj brácha?
máš na to postavu i ksicht
řekla, že ukradne mi duši
přestal jsem kvůli ní i spát
jednou jsem do ní hodil bůra
spolkla ho jako automat
měsíc se přikrejvá lví kůží
v zahradě plný tygřích tlam
celej můj život je jen útěk
a za všechno si můžu sám
PLÁNY
laciný víno v levným odpoledni
zahání chmury, ale láká hmyz
chodil jsem na vejšku a mám jen střední
chtěl jsem bejt PhDr. a jsem DiS.
chtěl jsem bejt kosmonautem a teď chátrám
v baráku, kterej má jen čtyři patra
chtěl jsem psát o lásce, co nezevšední
ne o tý, co je samej kompromis
spousta mejch plánů je už navždy v pánu
bojím se lidí, co maj sypkou krev
chtěl jsem bejt king a umřít na mejdanu
chtěl jsem mít bluesband a bejt jeho šéf
chtěl jsem mít cadillac a rolls-royce k tomu
skončil jsem na italským autodromu
chtěl jsem mít bluesband s kočkou na pianu
a nezmoh jsem se ani na název
sedím a studuju, jak tejdny plynou
krvavý oko rozhlodává dvůr
hlava se marně pere s kocovinou
slova se splejtaj v divnej kalambúr
sem tam se na tebe i rozpomenu
pak vzpomenu si, že to nemá cenu
sedím a tiše vlaju nad krajinou
jak písek ve ztraceným městě Ur
laciný víno v levným odpoledni
zahání chmury, ale láká hmyz
chodil jsem na vejšku a mám jen střední
chtěl jsem bejt PhDr. a jsem DiS.
chtěl jsem bejt polda nebo gynekolog
chtěl jsem bejt Dylan a jsem dylanolog
chtěl jsem psát o lásce, co nezevšední
ne o tý, co je samej kompromis
POSLEDNÍ MOHYKÁN
jsem poslední mohykán
jsem ze starý školy
nepřátelům onikám
předtím než je skolím
a když nevím kudy kam
tak na kytaru naříkám
jsem poslední mohykán
jsem dobrej ve svý roli
všichni dělaj v reklamce
já jedinej tu zbyl
a tak mi není do tance
moc plánů, málo sil
moc šéfů, žádnej indián
jsem i svůj otrok, i svůj pán
sám zvolím se i odvolám
a cesta má je cíl
že jsem pašák, povídaj
co mám na to říct?
prej co jim zbyde, to mi daj
jenže já chci víc
chci mít ve čtyři po šichtě
a dovolenou v Egyptě
a šťastnej úsměv na ksichtě
pět tisíc, sto tisíc
jsem poslední mohykán
jsem ze starý školy
kdekdo mi radí, kudy kam
výt s vlky, bučet s voly
čím víc do toho pronikám
tím rychlejc spěju do nikam
když mluvím, tak nic neříkám
a ohnutej hřbet bolí
všechno jsem už vyzkoušel
a všude už jsem byl
vybral jsem si ze dvou zel
od každýho díl
moc šéfů, žádnej indián
jsem i svůj otrok, i svůj pán
jsem poslední mohykán
a cesta má je cíl
POZVÁNÍ
minulost nechte hejnům vran
ať se zas hýbe mrtvá zem
a na krvavý oceán
vyplujte vstříc svým obětem
toužíte-li mne navštívit
nuž přijďte – s blátem na botách
úsměvem tenkým jako nit
svědomím, které sežral strach
jak exotický, vzácný tvor
posedím vám i postojím
jak vyhořelý meteor
zranění, co se nehojí
chcete-li slova, může být
neváží víc než lidský hlas
klidně mne přijďte navštívit
nebudu doma – vítám vás
K. H. PÍŠE
Karel Hynek píše, je toho v něm tolik
půl roku nezavadil o pořádnou roli
a navíc Lori někdo měl, a to ví jistě
škoda, že v jejím tajném písmu
není žádný systém
nebýt či být a jiná lidská klišé
někdy se bojí, že svou báseň nedopíše
Karel Gott zpívá Mám rád Máchův Máj
po drahém víně levný krvesaj
Ovidia čeká vyhnanství
řekl, že básníci budou žít věčně
Mácha by pical a nemá s kým
ta nemoc, kterou chytil v Praze
začíná se tvářit nebezpečně
Karel Hynek píše v Libušině lázni
v jeskyni po dešti, kdy každé slovo zazní
v komůrce, kde má kytaru a stůl
píše, páč jináč by se pominul
Praha se mění a romantika mizí
v duši mu ale zatím nikdo neuklízí
a srdce bije jako v dálce hrom
tep je ten nejpřesnější metronom
chtěl bych jít s ním
a třeba v jiném čase
vidět to sám
jestli je pravda to, co povídá se
včera tu byl – dvě strany jedné mince
zjizvený úsměv schoval za vysokým límcem
úplně v rohu seděl mistr kat
špinavá mračna táhla na západ
dva tiší hosté chvíli před setměním
zůstaly po nich jenom kroužky zaschlé pěny
verše, co poutník vyryl v lůno skal
jedna z těch básní, které nedopsal
poslední pohled
údolí, kde hoří
pak všechno splyne
celé České středohoří…
VÍTĚZSLAV PÍŠE
Vítězslav píše
je toho v něm tolik
když pije vzpomínku
jak těžký alkoholik
dnes v noci bude dlouho svítit
za oknem mu sněží
stačí jen vzhlédnout
jenže na ničem
než na básni teď nezáleží
minulá láska
láska uplynulá
je zcela bezcenná
teď v 0.00
čas, který běží
jen tak nanečisto
vteřina, která nemá
v čase místo
na bílý papír padá
černý sníh
za oknem negativ
tvých vizí zvrácených
a ty zde v nich
Vítězslav píše
bez ladu a skladu
v Provence je hroznem
ze slunného vinohradu
v El Pasu netopýr
co hltá kaktusovou šťávu
v Moskvě je jenom jedním
z mnoha Vítězslavů
planoucí okno značí
že je doma
píše a píše
možná Edisona
chybí mi poezie
malý je
kdo nesnaží se o víc
chtěl bych psát do sněhu
tak jako ten kluk Nezvalovic
k vesmíru blíž
a půlnoc jako brána
na bílé zdi pár stínů
to duše potrhaná
v převleku za krajinu
kytara čeká
padá na ni prach
paprsek lůny
prochází se po strunách
i když mě nenapadá, o čem
chci se propsat k ránu
prach na kytaře
a prach na pianu
lásky, co byly
sem tam vzpomenu si
raději ale zhudebňuji
mrtvé Rusy
a podél potoků se toulám
k menhirům, ze kterých cos sálá
lásce, co žiju
té je každá píseň malá
ZA JANEM TŘÍSKOU
jak bezhlavě se sešeřilo
v nejhorší možnou chvíli
kdy doba vymklá z kloubů šílí
a Lear odchází do lesa
kdy hrajem durcha bez esa
jak divně vstřícní jsme k těm časům
kdy těžko dočkat večera
a na postavy z Moliera
hodí se slova Shakespeara
kdy strach nám srdce zavírá
sny se zřídí, spadnou pod stůl
rande s Prahou nadranou
živí lidi skáčou z mostu
sochy na něm zůstanou
jak nevlídně se na nás tváří
v zrcadle řeky vlastní tvář
opodál prorok Jeremiáš
do vody zvrací – viděl dost
kamenní hosté – samá ctnost
sny se zřídí, spadnou pod stůl
rande s Prahou nadranou
živí lidi skáčou z mostu
sochy na něm zůstanou
ŽIVOTY SLAVNÝCH OSOBNOSTÍ
životy slavných osobností
to je přec něco příšerného
Chopin se zalkne tupou něhou
tváří v tvář sprosté Sandové
a ta mu oči vyklove
životy slavných osobností
opravdu měly to, co chtěly?
Popelčin střevíc pro Grace Kelly
kdo uteče, ten vyhraje
samota jménem Toyen
životy slavných osobností
tam pod legendou maso s kostí
a srdce zvláštně bolavé
co vyplave, to odplave
životy slavných osobností
už jenom když si představíte
že mohla mít a nemá dítě
že nikdy dítě neviděl
pak rakovina: Bowie, Brel
životy slavných osobností
tam pod legendou maso s kostí
a srdce zvláštně bolavé
co vyplave, to odplave
životy slavných osobností
zdravíčko, hvězdy, jak se máte?
Marilyn bledá v černých šatech
Chaplina z hrobu vyhrabou
a havran zpívá: diga dou
diga diga dou, diga dou dou
diga diga dou, diga dou
|
