na další stranu
Eva Frantinová
NEŽ NASTALY KLEŠTĚ
„Viděl jsem zemi, a hle, je pustá a prázdná, nebesa jsou beze světla.“
Jeremjáš
Sen pacholete stíhal sen
A matky oddychovaly spokojeně jako včas natažené hodiny
jak dlouhé sbohem krátké přivítání
jak těžká hodina i pírka vteřin
jak nenapsané knihy lesů vod i skrání
šly s námi žitím matky
sen stíhal sen
a bylo to bdění
s lokty na odřených parapetech
já měla výhled na dvůr s metaři
košťata zametala do ústraní řeč
pro štěstí podmetla mi nohy
na druhé straně domu měli výhled do ulice
a 150 km odtud hověl sis na polštářku v okně ty
deset let přede mnou
tříletý maloměstský zpravodaj
sen stíhal sen bylo to bdění
a nuda to je co
boží to bylo hustý
knihu na koleně
s panem Syrovátkou obracíš listy
tohle je důl a vedle uhlí
A támhle tramvaj bochník chleba pekaři
A támhle oheň skáče z kamen
Tatínek mává ráno mámě
Stránka od stránky naráží na dno studánky
Až jednou pokryly tvář květy
šeřík
v ruce housle jdu Prahou
sen stíhá sen a je to pořád bdění
potkávám Oistracha
Davide povězte mi jak to děláte
že sál oněmí
housle se vyzuly z nástroje
jak jdete po pódiu
nášlap co nášlap Mechové variace
mně psali do indexu talent máš ostatní je práce…
Davide povězte mi jak to děláte
že odíváte touhou
konzervatoristky i chlapce snící o sólové dráze
Davide čím to že mé housle
najednou nehrají a hýkají
hodiny plné rezu
k Čajkovskému nedolezu
Jdu Prahou městem bez reklam
Před lípou za lípou ještě nestojí lístkomaty
A ulice jsou tajemné
reklamy na ně hodí deku až za 30 let
ulice se roztáhnou budou spíš pro bossy
spíš pro kosy
spíš pro pozlacenou mládež zavěšenou na klíčence bohatství
ulice změní názvy
a některé uličky zmizí jak šedé kapesníky v rukávech
staronového hluku
odměňme se poděkujme si kyticí vzduchu
ráno rosa ze Strašnic
poledne U Bulhara rozkrojený pomeranč
na nebeských vahách
a my jsme tržištěm
stánkaři kejklíři šmejdi se ještě nenarodili
k Waldesovi se nezná jediná patentka
náves nevzdychá po bankomatu
a Karlův most je volný v každou denní dobu
pro básníky i zednické učně
smějí se od ucha k uchu
závidím
před zkouškami i po nich
sen - náhle tenký vlas odhalí pleš – skutečnost
projdu se jí v šeru jak bulvárem
co nevidím:
tříletý chlapec z parapetu se mi žení
ještě mi nepíše
on ale napíše má to psáno v dlani
To potom půjdu kolem Vltavy s Romancí pro křídlovku v ústech
Terina – sestra – je mi v partách
A srdce – stěhovací vůz
Stojí dosud na místě
Tiskařská čerň stoupá z první básně
Seskupili jsme se kolem ní Kolem ohniště
Každý kolem té svojí každý jen tu svou
Psací stroje zobou z dlaní
Sypeme prvním sbírkám
Viléme Závado já píši vám jestli to má cenu
ladit lesní roh v nejvyšší poloze
a chodit v obyčejných šatech
Holanovi koukáme do oken
Víc se nikdo neodváží
Holan svítí dnes a svítí dodnes
Má jeho lampa stínítko z voskového papíru?
Sedí nebo si šel vařit kávu?
Ptá se ho mladá dívka co je poézie?
Píše… „zahrada zmatku byla hustá. Rozhrnul jsem významné větve,
svolující k zvědavosti. Odhaloval jsem závoje němot,
které v rozpacích, co neskrýti,
namítaly holubici…?“
Holane
co po nás zůstane?
Holubice omítnutá primalexem touhy?
Svatební závoje na dně skříně a na nich první šedina?
Vlaková souprava plánů s místenkou v protisměru?
Kufřík a v něm tvé rty?
Vagóny Ligts vagóny rozchodů?
Mluvil z vás někdo se Seifertem?
Ví někdo kde bydlí?
Představuji si že má zahradu plnou růží a ptáčků
že žije v oblacích snídá med
i když na patře cítí trochu střelnýho prachu
a pak se kouká z oken na Prahu
představuju si že má úhledný drobný písmo
úhledně i žije…
To básník Zedníček má byt jak klícku
On je to labyrint
básník spí ve vzduchu a kolem knihy a kolem klece s ptáčky…
ani bys ho nenašel
A co říkáš Sýsovi
Říkala mi včera
říkala mi Věra
Že když vydal neúrodu jablek
Vezli ho Pískem na trakaři a on rozhazoval na lidi květiny
oslavovali ho jižního proroka
no ale víš jak jeden dopad
spálili mu ústa…
No mně to co Sýs píše přijde trochu sprostý
A mně ten básník pásne účtuje po americku
A otevírá anděly
Já myslel že je to zas něco sprostýho a on o andělech
Rozevřených
A nezdá se vám takhle že mu ty ženský předhazujou?
Naschvál jako?
Snad je prý ženatej…
Kecáš!
Seš blbej!
A já miluju Šimona jeho elektrický kytary
To jsou souhvězdí ne verše
To je vesmír v automatu
To jsou smaltovaný pokličky
Každýmu Šimon nechá vybrat
Všimněte si on nediktuje
On ti dá jen tác a vybírej
Včera byl Měsíc
Svítil jak v Římě Santa Prassede
basilika v které je pořád tma
A vedle Měsíce
opřený o zábradlí na Národní Na redakční pavlači
Janovic mramorová kašna
na jejím dně mince jambů a daktylů
safíry opály mezi nimi i bižuterie
přiložíš tvář a všechno studí
ale psát přesně a broušeně je taky umění
a není příliš složité?
Řeknu vám nebroušenou báseň
Dehtáry č. 5 Lesnov u Českého Dubu pošta Všelibice
Na téhle adrese mi dva houslisté záviděli
když jsem recitovala do magnetofonu Slinu nad plamenem
když to skončilo mlčeli
a táta si dal nohu přes nohu
a z jeho cigarety padal na zem popel
za všechen popel přikládaný do lásky
tak končí moje báseň
najednou ticho
závist se prohlížela v zrcadle…
Víš možná se houslisti báli
No aby se nenamočili do poezie
Je to o strach
Takhle žili podle not podle jednou napsaných not…
Podle zajetých cvičení…
Stupnice se nezměnily a nezmění
jsou jak věčné schody
Hm a cos pak dělala
Abych to ticho zmačkala jak kus papíru do koše
Aby houslisté mohli vstát z proutěných křesel
A jít po každodenní drobné práci
k Beethovenovi Čajkovskému Bruchovi
vzala jsem skládací kolo
jezdila až do večeře kolem rozkvetlých jabloní…
A co Černík… co píše…?
Škarpy u Mstětic – znám…
Ale na jednom sezení mi řekl: kam se poděl talent?
Žádal jsem o stipendium a on mi tohle řekl
Jen tak jako když jen tak listuješ novinami
No možná lepší než kdyby vynášel
Poezie se nedá zvážit
taky má svoje dny
A co Skarlant?
No ale je to trochu jak cukrová vata
Nebo jak květy jabloní
taková zvláštní vůně
Myslím že v Paříži mají stejnou vatu jak tady
V Paříži bych chtěl vidět kavárny…žít chvíli jen tam
Jako třeba Martinů
Marta bydlí v ulici Bohuslava Martinů
Podle toho si pamatuju i její básničky a tu adresu
strašně ráda píšu
Já psát jak Skarlant mám majlant
Já bych chtěl vidět pokoj
ve kterém se zastřelil Majakovskij
Píše o tom Pasternak
Znáš Glejt?
Kdo z nás ví jak to bylo s Bieblem?
Proč skočil?
No padesátý leta…
Obeslali jste letos Mladé literární Louny?
Protože jsem až z Ústí nic mi ještě nevyšlo
Jak dlouho píšu poví ti moje odřená kožená aktovka
má liščí barvu
Ale soutěž můžeš obeslat je pro všechny
Jdi za Čejkou Čejka on ti na to čejkne
zná pravidla
Nebo snad poradí i Peterka co píše vlčí autobiografii
na vědeckých základech…
nebo Holoubek z Fronty…
A zpátky k Šimonovi - četla jsem jeho báseň
Budu tvůj tatínek vždycky budu i když nebudu
i když nebudeš ty a nebudeme oba
To nosím v peněžence vystřižený
To je trochu podobný tomu
až bude ze mě země
hlad pro tvou vzpomínku
Žáček a Šimon to jsou různý póly
různá chapadla
a výhledy a patra
Včera nás vzal Badalec na malostranský střechy
On zná cestu
Pořád jsme přelejzali ploty i zídky
až se před námi objevila terasa
A na ní zástup soch každá v igelitu
Některý byly skloněný
jako štíhlé květiny
když jim nedáš vodu
Jiný se dívaly do dálky…další si podávaly ruce
svržení andělé
nebo proroci s klíči od narození i deště
třeba tam hlídali Archu úmluvy a něčeho se báli
oči měly nehybný
a roucha jako z šedivý sádry
a ruce otázky…jako by otázky zvaly dál
a my se na ně dívali
střídavě na nebe a na ně
my byli šťastný že nás pálí odřeniny z přelezených plotů a zdí
a že všichni bydlíme v ulici U družstva život
A někdo prý jel s Badalcem autem
na rozestavěný sídliště
brodili se v blátě jak v Panelstory
on tam chtěl točit vysokej film
a zatím tahal nohy z bláta…
možná lepší chodit v blátě než mezi anděly
když máš průvodce
kustod neschopnost napsal Badalec
a jednou jsem ho potkal smál se a svěřil mi :
„já si beru zítra karmelitánku“
On je příbuznej se Zuzanou
Já se vám dvořím panáčkové já se vám dvořím
Hoře z nerozumu…
My jsme šly Hradešínskou ulicí
a recitovaly si to
ne my to skandovaly
a Zuzana mi ukázala dům ve kterém
myje laboratorní sklo…
Jiřino přečti nám něco z poslední noční
Píšete s Janou hry
Ale v básních máš samý děti zkumavky a kapačky
a smutek
komorní smutek z Komornické ulice
sonátu pro violu
ale tikaj v nich přesto taneční hodiny
bože jak já nenáviděla taneční
šaty z brokátu kousaly
ale jednou jsem v naší ulici potkala dvojici z tanečních
drželi se za ruce a bylo jaro
vidím jejich tváře – ochmýřenou a hladkou
a sedmnáct jim bylo let
něco se ve mně zlomilo
že jsem se za nimi
musela otáčet …
To já se ptala jednou Závady
proč ty mý básničky jsou tak smutný
proč se jako ty slunečnice otáčíme za smutkem
a on mi řekl ty nevíš že smutek je
základní polohou básníka
a ještě předtím mi můj první učitel básní říkal:
ty budeš vědět jak se bota šije
to bylo v závodním časopise
a ty mi ještě crnkni krapet vína
dost
povídám krapet
Všichni jsme v podstatě smutný
Jestli jsme básníci
Ti políbení
Vzdycháme do dlaní a nemůžeme dýchat
nejhlouběji v nás asi sídlí touha
až pod ní – nesplněnou - najdeš nenávist
A Orten ach Orten z včerejšího Rubínu
Rubín…tam se dere peří z gymnazistů
okroužkovaných poezií
jeden píše básničky na zdi
a některý lidi tam choděj pořád stejný
třeba ta ženská s drdolem v druhý řadě nepíše
jen hltá Kováříka
Ale Viola mi nesedne
choděj tam i napudrovaný
Jeden sahal tátovi pod stolem na nohu
Ale říkala mi známá že tam měla večer
a během čtení se jí narodil vnuk
a oni to přerušili
začali tleskat
Četla jsem v Dílně: Nejkrásnější je žena po porodu
Polnice prastarého kódu…
Chmarová…
Jó?
Viděl jste jí někdo?
Byl někdo v Lubenci?
A co podzimní Halas
peníz slepce položený
Já mám raději letní básně rozpálené básně
Básně co možná ani nejsou
jako jsou rozpálená města
tak rozpálená že ani nejsou
Jako sen…
jednou z něj budete emigrovat nebo prchat
zabalíte to
sen zhyne na vaření a plínky
a manželovy košile a bůhví co ještě
jenže bez něj chléb neosolíš
nenaprší nenasněží
nevyjdeš z domu nevejdeš do domu
dotýkám se ho - mezuzy
těsně u hranic země Vzdalito
u nohou břečťan výmluv
možná že jo možná že ne
a v rukou smlouvu s Prázdnem
kde jste básnířky které čas nosil na ramenou
nesl i jednu zázračnou
outlověkou
psala o lásce aniž se dotkla uhlíku
aniž jí láska čenichala u lýtek
kritik ji přede všemi stavěl v každé hospodě na stůl: zahrej!
Šalamoun byl zvolen králem také ve dvanácti
A tak ona na příkaz ladila
a po zádech jí šplhal medový cop
verš
to všechno co po ní už tehdy zbylo
než reklamy pohltily město
Dnes se valí zaměstnanci s čtečkami v kapsách
Bílí a v černém
Kostky a kšandy přísně zakázány
pro kšandy a kostky jsou migranty
kšandy a kostky si už neobléknou ani tajně v komoře
zítra čeká zaměstnance Den šílené chůze
rázují Brnem
a nicota se směje
z obrazovky
jak jsou ti zaměstnanci spoutaní
v patách vidinu Mazdy
neví že Mazda byl bůh světla který nakonec zhasnul
zhasnul jim
všichni možná sedíme za předním sklem a při jízdě stojíme
co je to šumění lesa?
Tvář zabořená v seně?
co je to procházka?
Umíš si představit procházku na které nic neukradneš?
konzum nás chroustá jako chipsy
a proto nikdy nezahrajeme jako cikáni
jako gypsy na Andělu
nezmáčkneme to zmáčklo to nás jak dveře co se zavírají
sedíme za předním sklem a při jízdě stojíme
ale já chtěla mluvit o čase
než nastaly kleště
o čase jásevznášímjásilétám
o čase kdy jsem v Karlových Varech potkala
ostravačku s kalíškem
která se znala s opravdovým
živým básníkem
Hons Hons Hons!
Já chtěla mluvit
o čase kdy můj Favorit letěl do Říčan
cíl: Jana Pohanková
o čase mléčných skel dveří jejího bytu
o sídlišti korektury další knížky
okénka veršů svítila
na bílém ubruse
o nezamčeném kole Favorit opřeném o strom
celé odpoledne…
O čase
než mi odepsala básnířka
jedna a pak ta Další z Dalších :
„Já na to kašlu básně ti neposílám
Štěstí googluje podle abecedy a já jsem Zet
Už žádnou báseň
I když to bylo duchovní dobrodružství
Vjíždět do ní jako do Jeruzaléma
Mám ho v srdci jak ty
Slyším písničku „mám srdce na daleké planetě
která se otáčí a při pádu opisuje
oblouky smutku“
…znáš…Sting a Zucchero…
Srdce na jiné planetě
Zabalila jsem to
život mne odral do cárů do krásy naházel prach
poslouchám jen reklamy
v kabátě Cecci naděláš řečí
nebo xxxplustatatata
líbí se mi maxislevy tatatata
a „ten s tou červenou židlí“
považ: dřív se děti koupaly jen ve vaně!
A ještě před tím kluci pana správce
jezdili na kolech po chodbách Černínského paláce
Jan Masaryk je tahal za vlasy
než jejich táta správce skončil ve fabrice
špatně zapsanej
špatně zapsanej
špatně zapsanej…“
„ A já ti mohu vzkázat: komu jste housle moje hrály
kterým židlím
komu nehrajete
slavík dozpíval
a šíje schodů do síně slávy už není Hedvábná stezka…“
„Už nemám na básně čip
i když jsou dveře dokořán čip musíš mít
s tím se člověk narodí
ale život o tom není
kdo dnes hraje Člověče nevylidni se
kdo bude dnes číst
některá báseň je tak silná že se sama sežehne
ani ji nespatříme
nepřežili bychom
ten zbytek čtou jen blázni a ty ten blázen jsi
já si přece nezaplatím vlastní knížku
počítač nemám
blázne
píšu v ruce
to musí přepsat bratr můj bratr Jan můj bratr Jan“
„A já?
už vůbec nepíšu
mám to někde v krabicích diplomy výstřižky knížku
názvy mých sbírek
které?
Přes Dobříš jezdím na trhy a do sekáče
Ale pamatuju si prostřený stoly a jak se leskly příbory
A jak tam staří spisovatelé seděli jak vytesaný
A mladý mezi nimi vláli
Měli před prvotinou
nebo v zahradě pokuřovali už za jejím rohem
z některých ale pýcha ucházela jako z nafukovaček
Tys měla bílou košili
Seděla jsi s Chmarovou
radila: rodit rodit se musí
jako když rodí kůň
bez toho tvorba nestojí za nic
a potom pro ni přijel manžel který jí později prý
psát zakázal
a nedávno v rádiu dávali že Drda na Dobříši ukradl Kainarovi postel“
„S psaním jsem sekla jako s violou
zklamalo mne to
ale smyčec leží vystavený nad barem
našeho penzionu v Jizerkách
smyčec mne vynášel do opiové zatáčky
ale tohle sype…“
„A já se upínám na syna
syn je kazatel
můj talent v jeho kázáních není to zázrak
dolévám olej
jsem matka
a žiju u plavebního kanálu lásky
nevěřila bys - i v Čechách plují gondoly a po Jizeře
a já už smysl v ničem jiném nevidím
nejde o to že básní nevyděláš
čas není nikdy odbouraná hotovost
rým tona – Edisona
věčný chrám…
ale člověk musí přece už za života cítit i když tvoří
jak za ním běží výdělek
a nakonec ho plácne přes rameno
je hotovo je hotovo je hotovo!“
„Na staré fotky se nemohu ani podívat
a jak vypadám dneska kdo mne vyfotí
jen vy
víte - jak vypadám?
Rámeček tentam
Já vyhlížím jak konec jak když si život chvíli dáchnul
A ostatním se ulevilo protože jinak bych se zdražila
Cvaknete mne jen vy
přijeďte drahá duše na metro Kobylisy a s mobilem!
metro tak tiše zpívá
líp než Albinoni v Adagiu
a v jeho úvalu našli ráno sebevraha
nejelo to dvě hodiny když on cestoval
ach tak spát
nechci se trápit v nemocnici
život je příruční zavazadlo
a smrt nás rozšlápne jako sklenice: příští rok na jiné scéně!“
„Zdravím ze severních Čech
Jeruzalém se modlí Haifa pracuje Tel Aviv se baví
Já řeším krizi
domov je opuštěná stáj
a někdo odtud vyvedl v noci něhu
důlek v seně ještě dýchá
víš další exekuce
adonaj…“
„A já se zamilovala v telefonní centrále
on si tam šel jen něco vyříkat
a neklid na mne přepíná od té doby hovory světa
tu bídu ve všech řečech
tu mlčenlivou
tu před charitou za charitou
tu z pouštních stanů u Chrtanu
tu bídu z rohu kde sedí v lednu napůl nahá ženská
a prosí: kupte si detektivku nebo jí vyměním za půlku cigarety
to místo obžerství prázdnoty
tábor z kostí
a řekni že jsme kamarádi i když dnes není slyšet
a že mně vezmeš mezi přátele
s neomezenou trvanlivostí
mezi ty po vánocích nezlevněný
bojím se že u všeho prošla záruční doba
že jsme pro mladý konzervy
ty ani z kontejnerů nevyloví
já se ti někdy se z okna se dívám na zahradu
kde seděli národní umělci
celá delegace
hledali mně…aby mi řekli: máte první cenu Marcelo
stromy kvetly…
zato teď si tu připadám jak Robinson
a nikde Pátek
který by hlídal
aby mi smršť neodnesla střechu nad hlavou“
„Evo promiň tohle co o mé nové sbírce píšeš
tak to není recenze
snad ti hráblo
upadla jsi
vzpomínka od kamarádky na pět řádků
je mi na prd
že jsme spolu lyžovaly v jedné stopě až do Josefova Dolu
až před dům č. 243 který se dnes prodává
že jsem potom ještě jely na pohár
vyvětrat stesk
XXXL pohár na Smědavě
a o půlnoci otvíraly silný plech
konzervy Bakonyi sertésszelet
jen libové plátky
trička nám potom ještě potřísnila rajská šťáva
a četly si večer u rozpálených piliňáků
to je jiná věc
potřebuju něco od někoho už renomovanýho
VIP
známý jméno jméno co je in i když trochu retro
před knihou musí jet referenční vůz
aby se to prodalo!“
„Hej, básníci už nejsou
Ani jako andělé s částečným omezením od pondělí
jsou jenom korunisti a cpáči
Dostojevskij by měl téma
a ten se už jen tak nenarodí
já si eurem jednou za rok hodím
kávu nesladím
stojím na zemi
a taky proto se nezúčastním Dámský jízdy
ani jinýho nebeskýho projektu!“
„Jenom jednu větu ve spěchu
Pro básně mám už nesrozumitelnou náruč
láska prokletá…“
„Mám starosti – teta už nechce vařit nudle 100x jinak
třikrát za den leze na parapet
že skočí
že si to v letu třeba ještě rozmyslí
ale jak jinak vydá
prvotinu Neštěstí ?!!“
„Místo důchodu bere můj přítel dech
pošli mu litr
jestli ještě máš
nechce umřít v Rychnově zadušenej…
Je to naivní malíř vejš nemůže…“
„Nevíte o nějakém místě nejlíp u varhan
čistá práce úkolovaná vírou
práce stálá
teď jsem zaskakovala za nemoc byl to jen měsíc
dnes už jsou internetové učitelky klavíru
a já jen čekám až někdo onemocní i mimo Prahu
jezdila bych i do Děčína
mně to zachrání
jako když někdo koupí barák u silnice a začne se v něm topit
barák zas ožije
tak kolik na hodinu
řeším peníze ne krátké řádky
inspirace se kousla
řeším podnájem
žádná půjčka mi nepomůže k životní roli
a počítáno-li s anděly umělec by neměl vydělávat
jenže dluh chytá za šos druhý dluh je to fuga
taková kterou napsal Sebastián Krach
taková kterou všichni jednou zahrajeme
jestli bude komu
jestli bude komu“
„Usnula jsem hned po studiích na fildě
v úřadě
je krásné usnout na kremrolích
Nezval měl rád indiánky já kremrole
já jsem se nikam nedrala
než do říčního sborníku kolem Brandejse
za každou básní jede černej vůz
kolem mne neprojíždí
mám klidnej život plyne dosud v kruhu
neporazí mne růže
bydlím ve svém a výhodně
a platím míň než ty
nemám potřebu psát na břehu
když od Nezvala to je dokonalý
ale cítím vůni splavu
na koho sedne od toho se nehne
já se drala než do blůzičky
v které jsem šla do Tvorby
byla to zběsilá doba kdy jsme psali inkoustem
a na sporáku mámin vzkaz: ohřej si to
oběd máš v troubě…
a dárek k promoci – psací stroj!“
„Dej vědět – existuje ještě hora Blouznivec
a co k ní jede
batoh mám pořád ještě někde sbalený
ten zelený na krátké řádky…“
„Ta doba šla na plastiku
i dnes se usmívá
jenže uměle
poslechni sváteční rozhlas 30. 12. 2017:
„zpívejme si a zvolme si dobře hlavu státu“
ale není ta doba a každá jak my
z hlíny z bílkovin a smrtelná?
A navíc straka zlodějka?
Bude mít hlavu i patu?
Mat!
Nakonec skončí jak smetí na lopatce
Vyhlídky?
Sidol došel
Prší smůla
Spokojená prý může být jen Šílena odvedle
muž manažer troubí zdlouha
půl roku Zanzibar půl roku Bali…
loni se spálili v Bankoku
beztrestná zóna
neřeší že se i s nimi může klepat letadlo
nestihnou udělat pořízení…!“
„Nade mnou nebádej
I když by tě to mohlo naučit jak odlehčit psaní
Narodila jsem se ve Vichřici
Odejdu do Bezvětří do mega Bezvětří
na bílou pláž
Většinu času ležím v posteli pojídám hamburgery
jsem Zanussi nic nemusím
sleduju tři televize
do prostoru mimo online nevycházím
i když jsem milovala skutečná setkání…“
„Hlavu si čistím inzeráty
tím jediným co čtu
básníka nikdo nikam nepřijme je nepotřebný
mechanik verše?
Truhlář slok?
Hecíř?
Jsem jako firma která cílí na bohatství
tohle je moje hnízdo
přítel realiťák
po ruce mám vždy tyčinku Chimpanzee
která mne nakopne
datlí a čokolády po kolena
k čemu pak sonet…
k čemu ti všichni vítači i kývači
a tak mě napadlo: bylas už někdy u nás?“
„S kterým proudem plaveš ty?
jsi vteřinový demokrat?
čteš pilně Tschechitche Ucho?
Jiné Svaté listy?
Národní zoufalství?
Nového šlechtice?
Hamanův deník?
Raník Esteřin?
Snít či nesnít?
Bereš Podkopávání?
Celebritu?
To dáš?
My domov?
Naději promlčení?
Dřevěnou dobu?
Antilest?
Ubavitele?
Bezzubého vlka?
Démonizaci?
Tak ani tak?
Zdraženou rosu?
Poslední úžas?
Sbratření?
Lípu?...“
„Víš já už nesloužím v Zahradním praporu
jsem zřícená lávka
zmizelé zábradlí
škrtlo to o mně tenkrát
já nemám už v očích vřes
ostatně – prohrály jsme nebo ne…
odtáhly jsme s pořízenou nebo ne?“
„Došlo ti moje Vyznání?
Tu ho máš: než začnu tvořit slyším rozhovor
dvou mladých dívek z tramvaje:
Jak jste včera dopadli?
No výborně
Kluci se strašně ožrali…“
„Někdy se procházím zrcadlovou pasáží
prvotiny
bloudím pasáží jak zaběhnutý pes
strach si mnou ale nezkracuje cestu…“
„Tvrdíš že nás pod deštník vezme Blahynka z Doslova?
Nebo Peňás?
Bude to rodinný deštník?
Má na to?
A kde jsou ti druzí co s námi chodili?
Vyklidili nebo naklízejí pozice?
Mají nad hlavou slunce nebo soumrak?
Orloj nebo velkoplošnou obrazovku?
Toulá se v nich pata těch časů – fantóm….
Oplakávají bývalé výhry?
Voda je vzala
voda čo ma nedrží nad vodou
hledám aspoň vesla
nikdo neví kdy začne psát Podmostní verše
maminka vstoupila do SSDéčka
strany sociálních dávek…
my nějak prolezeme posledními ročníky
odřené peněženky života…“
„To nás chceš nahnat podruhé do ovocnářského kibucu Poezie
na sever k jezeru
jednou už jsme dřely a co vzešlo nakonec
den co den pijajtyka s Amíkama…“
„Vždyť býti básníkem co to znamená
soused se ptá kolik mu dají za kilo papíru
a jestli knížky musí natrhat…“
„Denně se před zrcadlem zeptej:
založím oheň nebo verš
protože po nás Evo popel…“
„Směji se - nevidím důvod proč to všechno minulé oživovat
a už vůbec ne společnou knihou
škoda že jsem se nesezdala se Samizdatem
hned v první posilovně nebo pod zlatou palmou
v mém kraji se stále říká ruhe
já jsem nestravitelná
a individualita
velkofomát s laminací
mě jen tak nepřehneš
ostatní by vedle mě vypadali jako prázdné židle
s nápisem: Ne-se-dat!
tohle je pro pracovníka ostrahy Eliáše…“
„Chápu že nelze hrát stále všechna ta Snění
Lístky do památníku
Meditace
Dumky
kapitoly z vybrané poetiky
třístý díl Ulice když z okna nevyhlédneš
když se i ve školách už střílí
na hoboj hraje někdo milióntý proto kdosi
v Nepovšimnutí se rodí nejvíc Vykřičníků
a lidi se baví hrou Údolí nářků
venkovní hrou ve které kvůli rozhodnutí o použití sovětského metra
musí se znovu odzkoušet Nuselský most
aby nespadl
chápu že mám teď myslet na chorál
zabojovat s počítačem vlajku vztyčit
a jestli na setkání s Absolutnem půjdu v čisté košili
se šňůrkami vzadu
a všechno ostatní tu nechám ve skříňce
ale co chceš
a proč chceš
kdo jsi?
proč jsi?
v Exilu neperem
hranice jsou otevřený…“
„Semlelo mně to
Doba táhne za sebou káru operety
ale vnučka mi o přestávce šeptá:
zkoleduj se
začne zábava a já vymyslela
pohádku: Holčička Anička uměla zpívat.
Babička ji přihlásila do hudební školy.
Za měsíc se škola zdražila a ten den večer jí babička musela říci: dceruško,
tvoje škola je moc drahá, nemáme peníze.
Jednou šel kolem chlapec a slyšel, jak holčička zpívá.
Zaťukal na dveře. V tu chvíli se stala z holčičky bílá holubička.
Zaťukal totiž moc nahlas. A to bylo kouzlo…“
„Dávno nezpívám
Nad hlavou mi krouží vlastní život - dron
Tak se jen ptám v které škole se čas učit plavat znak
že má tak přesnej střih
proměnila jsem se ťuknutím
spíš to byla rána Osudová a na dveře
proměnila jsem se jako všechno
ležím v úschovně zavazadel rodina ztratila lístek
špatné věrnostní podmínky
i když mne vidíš jako studentku s tmavýma očima
hrajou Mrholí
jdu Belgickou
v tašce básničky na průklepácích
kopírák byl modrý
nezlob se nesejdeme se v Michalský ani na Maxmiliánce
snad v ještě lepších časech jinde“
„A já ti chci zas napsat
že za verš bylo myslím 7 korun
no ještě za Falady když vycházelo Ladění
A myslím že ti co byli vejš brali 10
Zasloužilí
Víme - taky se závidělo
Gabarden kasilonu kasilon nejnovějším vláknům
A kalhoty mají jen dvě nohavice
Víme - v jedné chodili ti zasloužilí v druhé národní a strkali se dopředu
a vůbec – budou v knize slušní lidé?
Co to bude za muzikál ze samých bab?
Bab in Hec – orientální seskupení?
Trubky?
Popík?“
„A vůbec – každé poledne jsem chodila
za zvonkohrou na obědy do Lorety za pár korun
jó to jsem žila jó to jsem měla cíl
večer jsem hodila tašku do předsíně ráno jsem ji popadla
cesta na Strahov má Via Appia
básník chtěl pusu
s domovskou příslušností Upřímnost
nic víc
jak jsme stoupali Nerudovkou
nic víc nechtěl
ale čas byl vyzmizíkovanej...“
„Ahoj píše ti holka s pruhovanou šálou
nečekám nic a zúčastním se“
„Já bych myslela na název Dámská jízda
Jen Jízda to je moc chudý
Připiš tam Královen
byly jsme královny ne?…“
„Myslíš že ještě nejsem vyřazená lokálka
nepotřebná trať
Mladotice – Nadšení
Že mne tvá kniha vyjme z prodejního záznamu?“
„Já své ani psaní nepovažuji za básně
v mých básních nebydlel nikdy
Mečislav Stesk…“
„Moje budoucnost?
Taky se na ní slétávaly v každé době mrchy a byli tací
co chtěli starý pořádky
ani k odstrčení se někdo nedostal
čekal a věřil čekal a věřil
a čučel do nakladatelský výlohy
a spílal a spílal výročím i jubileím
první česká džínovina drhla na stehnech
a na fotkách za výlohou střídali se Velcí s Psavci
Straníci s Postraníky
Hvězdnatí s Napůlhvězdnatými
Mosazní se Rzounky
Leštění s Matnými
neříkám i ti Opravdoví i ti docela Ničí z Objevova
umění to je taky o tom že každý každýmu dejchá
a musí dejchat na záda
otoč se Pilař je za tebou
otoč se Hrubín - ale máš štěstí – on tě bere za rameno!
Otoč se – zemřel Holan!
Otoč se – to jsem jenom já!
Ejhle Sýs – nepřecházej – chce tě pozdravit!
Lidi já mám strach - přešel jsem úplně?
Nepřijde mi teď domů pobytový balíček ticha?
Usiloval jsem o pokoj?
Neprotestoval jsem?
Nesvědčil?
Nepodpálil jsem snad včerejšek?
Neuškrtil jsem se ještě jako snílek?
Propašoval jsem svou kávu až na Jávu?
Lepil jsem Přísně tajné na vepřové kosti
v rabínově spíži?
Házel jsem některé verše do útulku z auta s diplomatickou značkou
přesně na Den obojků?
Držím hubu s přítelem krok s nepřítelem?
Hlaholil jsem na správném obratišti?
A odpouští se přešlapy?
Odpouští se velkoplošná obrazovka fantazie?
Dřeňový sirup Oranž v čisté sklenici?
Skutečná báseň která spadne na dlaždičky
a nerozbije se?
I - kdyby tu nic nebylo mně by se tu líbilo?
I - život by rychle míjel nás jako studený a cizí hlas?“
„No Evo uznej
kolik Kafků na skřipci triček kolem tebe přešlo v Kaprovce
a kolik lidí má selfíčko s Procesem?
S Kafkou si tykám - Milý Franzi
zde můžeš prodat cokoliv opravdu cokoliv
i smrt
Opustit vlastní postel
užít si v některém hotelů jednu noc
Franzi jednou za rok po chanuce na vánoce
více platit méně svítit za symbolickou cenu
chtěl bys to udělat?
A potom vzlyknu do dlaní:
do Osvětimi nikdy nepřiletí ptáci…“
„Nadechni se a leť!
lístek do balónu si můžeš koupit ne se vykoupit
a přece někdo nechtěl vstoupit do koše
ani ke koši jen přistoupit proboha ani se dotknout
a přece - na některý sbírky se nečekalo
ty se o-če-ká-va-ly
a přece někdo
básně vozil přes hranice v drdolu
spíchnutém jehlicí z Jablonce
aby se dozvěděl
že tam si musí platit nejen umění ale i německý doktory
a v tom mu nepomůže ani lev Daniel…“
„Ale ona ta budoucnost přes to všechno
stále ještě mávala křídly
a my jsme cítili že mává a ještě mávne
a ještě jednou at home
doma…“
„Dnes sotva lezu
můj verš - bramborovej salát
dělám ho ob den
recept na báseň je od boha
kdo míchá velkamdrink to nevíme
může ho míchat i na rohožce
nebo v ohnivým voze
který se nikdy nevznese
nevíme nic
ani proč tu jsme
perly i svině
poslední výtisk Slušného člověka
v kapse blázna
někdo sem přijde s dárkem hudebního bonusu jiný skřípe
některý básničky mi šly dřív do ruky i od ruky
jakoby mi je někdo diktoval
vyhlídly si mě jak upíři kterým zrušili ples
šly po krku i ve dne…
a kdo ví jestli rohožka není svaté místo…“
„Ty ještě věříš že se budou šít saka
s vnitřní kapsou pro báseň?
(děda i tu moji nosil do roztrhání)
A že v každý domácnosti jednou nebudou mít
ledničkový tahák lhostejnosti?
Že vstanou Nové kosti?
A že se nenarodí další básníci z ulice Nemátocenu?
Věříš na Forum poeticum v českých rozvalinách?
Na horký stisk ruky před Rubínem?
Na důvěru bez mrazivých slev?
Na zavedení léčivého měsíce 13 – Amatéra?
Na ohně z vlhkých sirek?
Na myšlenky které nejsou naskenované?
Na to že o nás ví jen rodný list?
Na zemi hrdou zemi zemi milovanou?
Že svět nebude plný náletových dřevin?
Že nezmizelo slovo tišina?
Že nás to všechno nepobije?
Nepobilo?
Že někdo zůstat musí?
Vlci vyběhli dávno nejen z Peterkova…“
Stojím tu před vámi
pod kaštany
Básník pláče na mém rameni:
„nemysli si já vím že se sem nehodím
že sem nepatřím
že jsem jinej…“
Ale báseň se zatím vrací z šestidenní
Dýchám jí na záda
zajatec
Jsme šťastnější o šest dní
O dobyté území 6 x 24 hodin
A ona – v kapse pro jistotu zrcátko –
Vede mne z Braníka až do kavárny Cafit
Dva staří manželé tu popíjejí
ptají se: „přejete si tu zůstat
přejete si jen procházet
tady devět měsíců v roce víte co je stín
tady muž houslista z Leningradské filharmonie
poptá se
u Abrahama
á šalom Sáro jak se daří?
Co děti?
(smějí se…)
neznáme vás a jste celý život s námi
všechno se dá obejít
o šábesu nesmíš nic vynášet z domu
ven musíš bez klíčů
a slyšel jsem že prý v Brooklynu kolem celé čtvrti i uvnitř
natáhli provaz nebo lano
a o něj opřeli všude kde to šlo
dveře…
tak mohli vynést o šábesu
z domu co chtěli kam chtěli
no přečůrali boha…
(smějí se…)
A stejně my neseme Jeruzalémem vás vy nás
přejete si tu zůstat?…všichni tu máme stejné řasy
zátarasy…“
Přeji si
Slevu neštěstí a až do vyprodání zásob
A možná příslib jiné kolekce
Hlavně ne Únikovou hru
1+1 Jordánu v Orlické čtvrti
Tůň ke které vztáhneme ruku
Na dně rozestavíme nábytek ze Svornosti cz.
A nikdo už nebude moci vycouvat
Přeji si štěstí hlav daných dohromady a zadarmo
Největší výběr přízí na svetr zítřejší metafory
Stojím tu před vámi krátká na slzu
Květ hluchavky co šplhá po tváři
to je můj vynález 1975
Vynález který nikdo nezná
Čas slzu nesetře a vynález poslouží
možná že jo možná že ne
A patent věčnosti?
Podá ho vítr? Do podatelny? Komu?
Nemoc si natahuje klotové rukávy:
Jste chudokrevný básníku červeň z vás zběhla
Ruce holubice
Já bez vás nechci žít
Chci opustit náš vybydlený dům
Popsaný notýsek
Byl u nás možná jenom na návštěvě
Co se chtěla blejsknout a svačí lososy
Půjdeme spát jak on
Chce se mi já si jdu sednout dozadu
Chci opustit náš vybydlený dům
Ach ticho kolem věcí všech
Ale zábradlí jsme sjížděli přece jenom spolu!
Přeji si doslov beze slov
Aby svět dopsal knihu Ejcha knihu Pláč
Přeji si slyšet a tatí že se zítra půjdeme podívat kde školce
A posílám si obraz
Petr Skarlant na nároží
La Jardin u Polské ulice
a zdravý…
A posílám si obraz – medové manšestráky
a na nich vydřené sudoku
po dlaních nápadů
Stojím tu ve stínu akácie ostychu
Ukázat první verš
A v šatech ze silonu dohrává kapela
z parku
Přeji si aby to nebyl pro jaro s lakovanou špičkou kšeft
Přeji si nákup naděje pro všechny až do domu
kam mne dnes básnířky nepustily
proto že jejich verše
nebruslily v tropickém dešti
protože se zabouchly
protože neuvěřily
že se moře nezavřelo
Přeji si stisk ruky - není na počkání
Krmení pro básně Twist
Který jsem tancovala v roce 1959 na linoleu za židlí
A plavat po krk v lukách
nezastřešených bazénem
A pak si užít kilowatthodinu červeného rybízu
bez cenzury strachu
A pak si ještě užít alej jabloňovou
A jak se tak za závěje dívám
(Wow – jeden pohled nestačí!)
zas kvete jíva
a z pouzder lezou pozouny…<
|
