na další stranu
Eva Frantinová
ZPĚTNÝ CHOD
Připálila jsem jí na rohu
Stála tam v kompresních punčochách posetých hvězdami všech dní
A potom potáhla zbytek noci
A potom zasykla: dny neodejdou
Podívej řeka své vody valí…
Podívej byl to přeci jen spešl život
diamant
a pak mi do kapsy strčila vizitku
na které stálo Absolutno kdykoliv kdekoliv bez čekání
seřídíme vás
všechny pod sluncem
stejně vypadnete životu z databáze
jeden v kalhotách druhý v košili další ve vaně
prach vás má na vidličce
Postavené se Sedícími
Držky s Mlčenlivými
Statečné se Sesypanými
v někom pláče Majakovskij:
„už nejsem básník
jsem jen pisálek!“
další tu hledá transfuzní stanici nesmrtelnosti:
koho k ní dnes vezou?
kolik žáků na jednoho Horowitze?
kolik Mazalů na jednoho Lhotáka?
kolik Zvalů na jednoho Nezvala?
kolik Kubínků na Coubina?
kolik Stojících na Úprku?
kolik nabitých Pušek na výstřel Puškina?
Kolik Césarů na Cézanna?
Kolik zápisníků na jednoho Zmizelého?
kolik pozemských prezidentů na nebeského Rezidenta?
kolik dopisů na jedno sdělení?
kolik řečí na verš?
kolik objetí na lásku?
kolik židlí na tu tvou jednu a po někom prázdnou?
kolik metrů lhostejných břehů na jednu rodnou řeku?
kolik otců na tatínka?
Mají dost jehel?
Kdo je dárce?
Kdo očísloval krabice přátelství?
Kdo poslal srdečnost na jatka?
Kdo učinil soumrak důvěry
talíř z kterého chroupou jen žárovky?
Kdo sešrouboval postel ke které nikdo nejde
postel milenců vrahů i jejich rodiček v ulici Odcházení
ze čtvrtě Mocných i Bezbranných?
Kdo tě vstal?
Kdo tě usne?
Kdo rozšněroval stan a zavázal ústa pouště?
Kdo tě píše a popíše?
Za koho zaskakuješ?
Neboj se dýchej!
sestro chci pít chci pít
méné tékel ú-parsín
sečteno zváženo rozděleno
Elohím
K jaké linii se počítáš ty
Ke knížecí hraběcí spravedlivé mlčící lví?
Něco ti svěřím: má mise 2018
Bude na území Vyprahlá důvěra
Tady se sleduje jen Ostřeno a na stůl prostírají války
Tady se metá losem a pod stolem nezametá
Funguješ jak prodloužené vrácení všech dárků
Štíhlá cena ve výloze tě stahuje z ramínek
Celebrita doporučuje: zkus být bohatý uvidíš jak je to prima
Roztáhneš křídla a nic tě nesváže
Ave Maria zní do tramvaje na Andělu
Houslista z ulice hraje čistě ale nikdo se neotočí
Sem nikdo nepřinesl pravidelnou oběť nemůže se otočit
Prázdnota nás zasklila jak balkóny
A mohly na nich kvést růže
Zeleň se plazit
Mohly nás koučovat chrpy a vesla
Mohli jsme malovat beránky spásající samotu
Beránky co nelezou do peněz za rámy barvy papír
Mohli jsme sedět v Lipovém kroužku
A ještě mít na život
Děti se ale otáčejí po všem jaksi zadarmo
A stále stejně po zvuku hudby i po nás
Lehce jak pírka
nic nekupují
a přesto – jak říká Baruška: „Mareček už umí rukama prosím
Tedy když se mu řekne
A bude mít svůj kumbál
až od léta…
A dívejte támhleten pán na rohu je blázen z chemikování
je profesor
rozhazuje rukama
a já přemýšlím v noci
co je pak
člověk přece nemůže ležet jen tak v hrobě
to leží jen tak a nic a nic
slyšela jsem že přejdeme do bíla
já se bojím že zas umřeme
myslíte že tam jsou ptáčci?
A že už hodně lidí tam šlo hromadně
na pohádku…?
A zahrajte mi Mozarta maličkého prince…“
Hraji a dívají se za mnou oči
do kterých ještě nikdo nehodil kámen
hodiny je konec aniž zvoní
připálila jsem znovu Absolutnu na rohu
v kompresních punčochách zaleskly se hvězdy
všech mých dní
a ono přešláplo z nohy na nohu
maličká pauza
než znovu potáhlo: nemysli i já si někdy na hlavu sypu popel
kulka trefila bezrukého a já mu nedalo možnost zabočit
do útěkového tunelu
rozhoupalo jsem jedinou trubku lešení
mohlo jsem Bora poslat na marendu
na svačinu
ale ve tvé vzpomínce by neležel
jak kámen zasazený do dlažby
Mohlo jsem tenkrát v Mnichově člověka neposílat do metra
na schody
A stejně by se skácel – u stolu
Nemuselo jsem matku tvého miláčka nechávat zemřít o samotě
Jenže neměla bys na očích
že potom na hostině syn rozlévá polévku
do talířů jinak
a sběračka se v míse pomaleji otáčí…
Nemuselo jsem zvedat Černé moře a posílat do něj neplavce
Jeho sestra stále pobíhá po břehu zoufá si
volá jméno
Mohlo jsem hodit kruh
Nikdy bys nestála na bedně
na krku rozhoupanou medaili Život…
kousla sis do ní v deseti…
nemuselo jsem tolik levých rukou zvedat po světě
a mohly se zvedat pro cukr ve spížích
pobyl by si tu ještě Jákob Michal Josef Esterka
pozdrav je krásná věc
jak odzbrojení
jak rampa po které chodí sem a tam mír
ach ta uvolněná prkna
ale z tvého dědy by byl jinak mluvka a z tebe zero
kapitán Zero
ten co kouká z okénka na okeán Konzum
šťastný kapitán
Kaufland na obzoru!
i takoví jsou třeba
je na to vzorec paradoxu užitečnosti
jenže rozkaz zněl předestřít ti mlčení
jak bílý ubrus po kterém šustí hrníček
udělit pocty tavit vyznamenání
políbit poplivat
neptej se otázkou
mám svá tajemství
skály vyšívané zlatem i blátem
zkoušky a zápočty
zrcadla…
a nyní zahraj Humoresku
zkusím to otočit
narodíte se staří
všechno si vylížete hned ze začátku
odejdete ve věku batolat
matky a strýčky vám přidělím v padesáti
babičku ve třiceti
báseň hned po narození ihned tu nejzralejší
co po vás zůstane
každému za trochu lásky nebo tak nějak
vydané knihy spatříte okamžitě
větší či menší knihovnu ihned
nic na počkání
ani genialita
ani rychlená něha
hyacint přetížený vlastním květem
taktéž obrazy namalované a vystavené
lásky už odejité do Přebolítova
léta budou méně slunečná ale kratší deště
hvězdy dál
vystavím vám legritimatce
z legrace do zahrady
ale do zahrady více očesané
aby vás někdo chytil za plotem na švestkách
to si počkáte
a budete vzhlížet na parapety
o které se opírají cizí nájemníci
jak šedí motýli
už třetí generace v oknech vašich dětství…
generace Smířených co probourala staletí
s hrkátkem otázek v rukou
spatříte ještě její maličké chůvy…
budou vám vzkazovat: „Všechno
docela všechno tady pochází z Úročí
věřte nám jen nám
přitlačili nás
učíme chodit vlastní tatínky ke kamnům a zpátky
neodvoláme nic
i my jsme jen remitenda
do oken pro reklamu a slávu jediného nakladatele
vrácené výtisky potrhaných plic
i my jsme jen v pronájmu
kopeme řekněme jen za náhodu
za pohněvaného boha
pohleďte jeho domovský list…“
budou vám přitom zpívat šlágr
a na důkaz si vyhrnovat košili
„i ty jsi o den mladší zase o den mladší…“
Anebo „úplňkem štěstí dej se vést…“
Ale nebojte
bolestí se zbavíte snadno a postupně
odejdou z vašich dveří po mátovém gelu
vypadnou z houpaček opiátů
z mostů sond
natáhnu prst: go bolesti go
a za tou poslední vrzne v pantech Au
promaži je vazelínou Slib
postavím svět na písmeni Zet
berešit z Počátků
bude kempovat na konci abecedy pod hlavou
tlumok khaki
nic na světě se už nepoplazí ani neproplazí
továrny na koloběžky
probudím včas
až vám z prstů vyprchá sodovka Paganiniho koncertu
kterou jsem pro vás otevřel na dluh
až dopíšete klíčovou báseň
až zaplatíte
až budete svědky jak každá domácnost
užívá vašeho patentu
na mixování cílů
a slupky spadnou do koše
potoky přichystám včas k prvním tempům
deky
na první trávě rozložím
k nim přidělím kamaráda i paběrky snů
i lokty
kterými se budete věčně strkat
slzy cezené
jaderný smích i s jeho sestřenicí Ozvěnou
nejdražší látky v prvních regálech
ale páteř na hadry
závody předem a všechny vyhrané
každému pošlu nejrychlejší brusle
ty na poslední ovál - Prs samoty…
ok?
jsi redy?
Připal mi potřetí!
|
