na další stranu
Michal Bystrov
AUTOBUS DO HYDE PARKU
Praha / Londýn / Kutná Hora 2015–2019
Poustevník věděl, že ženy v obchodech vždycky dlouho vybírají, a dívka si myslí, že je v obchodě. Odpověděl trpělivě jako příručí: „Je libo prosím horu?“
(Viktor Šklovskij)
MALÍŘ J. M. W. TURNER
malíř J. M. W. Turner
prodává na trhu v Soho
svoje oblohy
ty malé za šilink a šest pencí
ty větší za tři šilinky
a šest pencí
ráno si vždycky lehne do trávy
v zahradě za westminsterskou katedrálou
předlouho dívá se, jak táhnou mraky
sleduje jejich odraz v Temži
přemýšlí o lodích
v zelených korunách
a roztřesené ruce boží
potom se zvedne
jde do svého krámku
s náručí nových akvarelů
slečinky z Bloomsbury
se na ně lačně vrhnou
a běží s nimi po širokých chodnících
do jednoho z těch vzorně vartujících domků
a tam
v ústraní dívčích pokojíků
krouží po Turnerově obloze
štětcem jak půvabně neohrabaní ptáci
hlavinku plnou vlastních krajinek
malíř je šťastný
že jim prodal nebe
a to z něj rodiče
chtěli mít řezníka
PROMNI SI OČI, COVENT GARDEN
ráno nás obsluhuje
půvabný transvestita
noviny netknuté
jsme první zákazníci
Oscar Wilde spí
včera měl premiéru
v útrobách trhu
zpívá madam árii
za zvuků tranzistoru
cosi z něčích pašijí
v bookstoru na Baker Street
prodavač marxista
sedí sám – venku prší
myšlenka na přístav
domov a pousmání
schoulit se do tvých dlaní
pak novým double-deckerem
(už není to, co býval)
k jezeru na hlt piva
onen gentleman
který chtěl do Hyde Parku
nechť se začne zvedat
obloha matně šedá
v Kensingtonu jsem ti sháněl
vůni: tvůj dech, tvé dlaně
zmatený náhle jsem se
ocitl před St. Jamesem
v noci potom na balkoně
v Bloomsbury
tam, kde létá Petr Pan
a jiné příšery
NEVERMORE
stýská se mi po tátovi
je tu se mnou?
není? kdo ví
stýská se mi po lidech
kteří žijí
jen v mých snech
tiše smutním za babičkou
paměť jako
puklé sklíčko
na vzpomínce malý kaz
zničehonic
nebylas
stýská se mi po mých blízkých
na rtu šmouha
od propisky
opusť sochu, havrane
jenže to se
nestane
VILA V DOBŘICHOVICÍCH
vstupenkou byl francouzák
tak neskutečná kočka
za zrezlou bránou vily
Panna a netvor hadr
ve sklepě seděl děda
podivně se kýval
balonky v prachu, techno
toho dne byl neklidný
tu kočku – sestru naší
bývalé spolužačky
chtěl každý opít vodkou
naléval jí lampy
ani ne za hodinu
skončila hlavou dolů
ve vaně – byla ze hry
co s načatým večerem?
zmámeni ztuchlým šerem
chvíli jsme šermovali
v pralese bolševníků
plesnivými stvoly
a když to nepomohlo
vzali jsme dětská kola
a ztěžka střízlivěli
s koleny u brady
pak prvním nočním vlakem
tušeným krajem králů
směr Kazín – diskotéka
víte, o čem mluvím
světelný kužel: na něm
postavy v hadí kůži
stroboskop: náhle vidím
ku-žel-je-o-puš-těn
promnu si oči: změna!
namísto tanečníků
svíjí se na podstavci
Ota a Steve – vtom pěstí
sejme mě týpek, co chce
holku, co já chci taky
zběsile utíkáme
poslepu po kolejích
řeka řve čím dál blíže
most, pod ním peřeje
to je snad ještě horší
haleká z mostu Ota
než když jsem tuhle ve snu
šukal svou babičku
ve sklepě do balonků
padneme polomrtví
zhluboka dýchám, když tu
přistane na mě tělo
chrní a vrní, pevná
prsa se nadouvají
v puse mám chomáč vlasů
chutnají po rumu
budím ji, zívne: chceš to?
v sevření vrávoráme
po schodech vzhůru: postel
knihovna a v ní urna
do hajzlu, co je tohle?
povídám s prstem uvnitř
klid, říká, nepřestávej
vadnu a usínám
SVATÝ ANTONÍČEK
když už se srdce chtělo roztrhnout
vzalas mě ke svatému Antoníčku
naděje lehčí slunce na přivřeném víčku
na moment jsem se zbavil pout
v komůrce duše cosi tiše hrálo
ušel jsem dlouhou cestu temnou halou
ve zdraví jsem se vrátil ze všech výprav
tady bych umřel, věř mi, třeba zítra
v posvátném háji oheň zapálit
církev ať zhyne na své skandály
pod klenbou nebe jako na sále
marimba smontovaná s cimbálem
ej, lásko, lásko, proč ses vzdalovala
když jsem tě volal v jedné z těch svých nálad?
BÁSNÍK A CAR
v pětatřiceti to Puškin zabalí
chce svatý klid a milou hospodyni
bytelný hrnec a v něm šči
však Puškin míní
gosudar mění
donutí ho svléknout
dvouřadou vestu, k fraku dvořana
kulatý klobouk přikáže mu nosit
na plesy, kde ho drží pod krkem
osobní cenzor básníka, jenž povstal
a nyní v ponížení zamlklém
zalézá pod stůl v rušných salonech
došly mu prachy na bály i ženu
a cítí těžko popsatelný spěch
v africké tváři výraz vzdoru klíčí
kolik už známých car mu popravil?
Puškin má dost
je někým a je ničím
Evropě vládne nový sloh a styl
Lenský to koupil, Oněgin se zblázní
odvržen jednou provždy Taťánou
a básník v Carském Sele jako v lázních
celou noc bdělý čeká na ráno
jde o to, sire, že jsem prostý člověk
zoufale informuje Petrohrad
trochu jsem přibral, míním si tu hovět
tři roky na to zhasne
mlád
tak mlád
pro Serenu Vitale
ŠPENDLÍK
I.
podvod lijáku tkví v tom, že stojí
šunková pizza jde pozdě o dvě minuty
v zádech cítím lakované nehty
tyto šaty nekončí svléknutím
rty s chutí sherry
contains no love
vezmu si ji
umřu s ní
něco jí o sobě povím
II.
vzpomínky v básních
hosté nevítaní
v Klementinu slyším spadnout špendlík
klade mi na srdce
olověnou kouli
do jejích očí chodím bruslit
v životě, který nabral zvrhlý směr
mým snem jest v akváriu
otevřít si trafiku
anebo stát se řezbářem buřtů
Vítězslavu Nezvalovi
BĚSNĚNÍ
kdysi jsem se z tebe zbláznil
a chtěl si tě vzít
i s malým synem
sedla sis na mě
a já poléval tě vínem
kocovina
pak i já měl syna
zůstalas ve svém městě
nesneslas
mé tiché běsnění
v Pražském Semmeringu
pohledem svlékám plavou sfingu
tys byla tmavá
nádraží
chlap jako já si krásy neváží
pět ran do piana
jasně, že jsi byla vdaná
chtělas básníka
na nahá prsa se ti vystříkal
víš, jsem unavený
bude mi čtyřicet
a nemám nerad ženy
jen je nesnáším
havárie
auto, lidi na kaši
v noci zvláštně klidné hovory
jsi tam?
jsem tam
bolí?
nebolí
VLAKEM V DEŠTI
těžko jsem na ni mohl zapomenout
v pohádce dávno bych byl němou pěnou
klasika: marné lásky snaha, Platón
a cesta na Děvín je samé bláto
kdysi jsem tady s partou na kolejích
nalezl lebku koně – lekce z dějin
stával tu hrad, vím, kudy k rozvalinám
když si mě měříš zrakem, hledím jinam
a když pak zamyšlená brnkáš na déšť
a když mi ze rtů tajnou píseň kradeš
těžko jsem na ni mohl zapomenout
bylas to ty a mělas jiné jméno
vlak vjíždí na viadukt přes Prokopák
byl to tvůj dvojník a tvůj pravý opak
v hospůdce Michal Šanda s Hemingwayem
vzal býka za rohy a leje, leje
kynu mu do údolí, všechno plyne
náš ranní hovor skončil v polovině
a pusa nedolétla – koho hledáš?
Waltrovka – Jinonice – práce – středa
INTERMEZZO
přemýšlím, lze-li psát bezbolestně
a bezbolestně myslet
zkusím to
aspoň na chvíli
až příliš jsme se trápili
a báseň nemusí být doznáním
chci napsat něco
co tě nezraní
KUKS 2007
příjemně zatažený den
okolí hospitalu
žhne temnou zelení
a tunel mezi lesy
je branou do nikam
nic neříkám
nic nevím
focení na kládě
s deštníkem
bez deštníku
vše krásné před námi
jsme jedni z mnoha koledníků
Ježíšek z pískovce
a Jezuité slídí
budoucnost ve tvých očích
neuvidím
natož tvou minulost
jsem hostem v cizím domě
jen pro mě otevřel se
chceš mě
vrůstáš do mě
v Betlémě dary králů
chvíle klanění
v okolí hospitalu
v tiše žhnoucí zeleni
ZÁVRAŤ
naprosto jsi mě vysílila
to se ti povedlo
na svých malých voledílech
pracuji ve spánku
vstávaje, lehaje
sotva se vnímám
a ty chceš začít znovu
se mnou za rohem
daleko a poblíž
ve vláčku zase myslím
na tisíce nocí
během chvil závrati
nad Prokopským údolím
s každým zatroubením
zdá se mi, že letím
mám strach
a přesto tudy
jezdím den co den
NAD ALKOHOLY
v životě, který
nabral zvrhlý směr
blížím se k číslu 40
mám strach
zmateně vršit
průser na průser
ve vlaku chlápek
všechna okna stáh
a letní vítr věje tam a zpět
mou dutou hlavou
knížka, co jsem čet
včera, je dneska
šedozelená
prsa a klín
ach, klín
ten zejména
čtyřicet jar
a dvakrát tolik zim
píšeš jak Nezval
Guillaume dí
já vím
CO JE TO S LIDMA
co je to s lidma
co je s nima
žádnýho řeka nezajímá
ani ten hrad
snad kdyby Šemík
skočil teď šipku
smutno je mi
a taky blbě
to vám povím
srdce mejch lásek
těžký kovy
Šemík fakt skočil
zas mě jímá
závrať
a lidi
co je s nima
ER
dětem
svým nejdražším
nebude vykládat
že nemá sil
sbírá dech k pohádce
o půdním vodníkovi
po kterém na stropě zbyl
mokrý flek
o kouzelné pouti
mýdlu, které špiní
zamlčí jim tu
o půlnočnici
už umím R
jde po žebříku k snům
a já dnes dostala se
na gymnázium
MUŽ PŘES PALUBU
není na tom nic hezkého
když se zabíjí pro přežití
není na tom nic hezkého
když se vstává z mrtvých
a já tě, lásko, nezachráním
odkvétá lotos horkých dlaní
děláš, co chceš
muž přes palubu
znamení zrodu
už se klubu
upřímně: nic než nalhávání
odkvétá lotos horkých dlaní
4.30
už ani pusu
dobré ráno
už ani úsměv
dobrou noc
budík jsem nechal
na půl páté
většinu času
smuten
zmaten
a v práci
malost
znouzectnost
už ani věta
bude lépe
ještě tak možná
bylo hůř
budík jsem nechal
na půl páté
proč se nás mrtvých
pořád ptáte
na život, který
je nám buřt?
PODÍVAT SE NA ŘEKU
pokaždé když jedu přes některý z pražských mostů
vzhlédnu a podívám se na řeku
skrytá bolest se proměnila v otevřenou ránu
naučil jsem děti, co jsem uměl
a tebe vypil jsem až do dna
you could have done better but I don’t mind
na všechno říkáš, že jen vzpomínám
převracíš stoly, připadáš si silná
oproštěná od mollových balad
přetínáš mé sny jak magistrála
v bludišti duše
srdce-hlavolam
máš to, cos chtěla
chtěl jsem to, co mám?
LONDÝN 2000
kousek od náměstí
kde jsem krmil holuby
snad ještě stojí klub
v němž hrával Bert Jansch
vzpomínám na poprvé
Londýn 2000
příšerně ostříhaný
na Tower Bridge zastihl nás déšť
znenáhla olovnaté nebe
taková průtrž mračen
potom lízat do sucha
v dvojdomku u hřbitova
jsou k hovnu tato slova
hlavní je vůně, z vlasů
chrámoví a dech hlasu
KDYŽ LÉTO PŘIHRÁVÁ
když léto přihrává
a pěvci vede ruku
Jan Skalník (bolavá
je duše krásných kluků)
zmateně uryje
ne, neptejte se na nic
můj žal je, jaký je
a snění nezná hranic
uchlístne do dlaně
však jeho hlas je suchý
v duchu ji pohaněl
teď všude vidí duchy
hlas jeho zasýchá
a myslí asi jinam
mlčení do ticha
a básník ruce spíná
včera jí u tůně
chtěl trhat vodní růže
teď zjitřen, rozduněn
jak zvon je méně mužem
a více dítětem
ach, Fráňo, slitování
čtu větu po větě
hru o chlapci a paní
NA HORÁCH KUTNÝCH
Orten jde od kašny domů
údery kopyt?
zjara podobá se mládí hromu
na rohu ulice, dnes Kollárovy
a tehdy také?
v louži náměstí cos oči loví
chtěli jsme umřít, pak se nezabili
s Ivánkem Blatných
tma jak pregéř plný hrubé síly
udeří mázem noci o dlažbu
básník se staletími
toulá s holkou nazdařbůh
měl Orten holky? myslím na Adinu
nevěstku černobílou
mockrát se k ní ve snu vinul
ta šíje! polibky jak cukrkandl
v kostele na Náměti
pohřbený je Petr Brandl
a na Čáslavské Karel Havlíček
pět minut před Brixenem
stůl s výhledem na výčep
náhoda na to šlápne na Výtoni
dnes ale ještě Jiří
dojde domů, dusot koní
od kašny provází ho
v krčmě Dačický
zpíjí se – zvůle bolí
v dole život nelidský
na Horách Kutných
kde se stříbro těží
smrt není Ivan
smrt je jinde – blízko
má sto věží
|
