Pavlína Matušková

NA HRANICI

Na hranici
vlastních možností
stačí se nadechnout
a sám k sobě
propast přemostit

Na hranici
světla a stínu
cítíme radost
a možná trošku vinu

Na hranici
mezi snem a skutečností
mohu Tě políbit
vzlétnout
a už se neotočit

A jen Morana posměšně zadkem vrtí
na hranici
Života a Smrti

BUDEŠ-LI CHTÍT

Budeš-li chtít,
dovolím vlasům
rozběhnout se po zádech
Budeš-li chtít,
nechám na sobě jen kůži
a Tvůj dech
Budeš-li chtít,
rozetnu noc do dvou dnů
jediným výkřikem
Budeš-li chtít

UTICHL VŠEDNÍ DEN

Utichl všední den
Nastává všední noc
Voláme o pomoc
z opuštěných ostrovů
svých postelí…

VÍŠ, KLAUN

Víš
klaun je někdy
docela obyčejný šašek
a
Láska
je někdy
docela obyčejná běhna
a
víš
smích někdy dělí
od smutku
jen vlas
To když slunce vypadne
z příliš vysokého hnízda
a poraní si křídla
o kamení

JEDNOU BUDEME DÁL

Jednou budeme dál.
Snad si tam potom konečně
budeme i blíž…

MÁM JINOVATKU NA DUŠI

Mám jinovatku na duši
Muže, který netuší
Na dosah ruky jsme si vzdáleni
A tomuhle se vážně říká
Ráj na Zemi?

A TY KLIDNĚ SPÍŠ

A ty klidně spíš
Po tom všem,
co jsem ti neřekla,
spíš
Nechal jsi mě tu samotnou
uprostřed hejna
těch nevyřčených slov,
která se slepě sráží,
ševelí mi posměšně kolem uší,
vplétají se mi do vlasů,
pláčou mi po tvářích…
Ráno jsem pak nenápadně
posbírala zbytky
motýlích křídel
a vyhnala oknem
pár smrtihlavů

JE PŘÍLIŠ BRZY NA VZPOMÍNKY

Je příliš brzy na vzpomínky,
přestože přítomnost se každým
výdechem stává minulostí…

BOLÍŠ MĚ

Bolíš mě
Hladíš
Rozlaďuješ
Sladíš
Vytáčíš
Chladíš
Rozpaluješ
Ladíš
Rozmazluješ
Týráš
Rozbíjíš
Sbíráš
Bolíš mě
Hladíš

VONÍŠ JAKO VYCHÁZEJÍCÍ SLUNCE

Voníš jako vycházející slunce…

KDYBYCH BYLA ŠEHEREZÁDOU

Kdybych byla Šeherezádou
i noc dvoutisící pátou
vyprávěla bych Ti příběhy
O čase,
který je bezbřehý
O svůdné záři žhavých uhlíků
O tanci,
co nepotřebuje publikum
O zahradě s jediným květem,
co celý svět Ti provoní
O klidném spánku ve stínu jabloní…
Ale já jsem jen kamarádka do postele,
co po sobě si ani neustele
Kamarádka pod peřinu,
co občas cítí vinu,
že necítí vinu
Kamarádka na hraní,
co ráno ji slunce vyhání
Kdybych tak byla Šeherezádou…

JE NAIVNÍ MYSLET SI

Je naivní myslet si,
že noc nikdy neskončí
jenom proto,
že prostě nepůjdeme spát…

CHCEŠ

Chceš-li obejít Svět
Stačí jen překonat pohoří Nevyřčených slov
Přebrodit oceán Nevyplakaných slz
Vyhnout se skalám Starých zvyků
A projít alejí Polibků
od rtů až ke kotníkům
Chceš-li obejít Svět

POLIBKY NA KŮŽI

Polibky na kůži,
co voní po muži
Polibky z ocele
na hraně postele
Polibky s pistolí u hlavy,
když mě to někdy už prostě nebaví…

VEDEŠ SVOU KŘÍŽOVOU VÝPRAVU

Vedeš svou křížovou výpravu
za svobodu
Rytíři v těžkém brnění
a nemáš ani tušení
jak zraňují ostré hroty slov
a snad ještě více mlčení

VÝKŘIKY NĚMÉ

Výkřiky němé,
utopené v tichu
Černé myšlenky
poztrácené ve tmě
Tvůj hlas
vede mě ke světlu
Jako můru do plamene
Jak čmeláka do jetele
Jak to tele, jak to tele

JE TO SEBEVRAŽEDNÁ LENOST

Je to sebevražedná lenost
chodit s hlavou skloněnou
jen proto,
že hvězd v kalužích
je přesně tolik,
jako na obloze…

PROCHÁZÍŠ SE MI V HLAVĚ

Procházíš se mi v hlavě
Nohy sešněrované
v okovaných botách reality
Procházíš se mi v hlavě
jako v parku
Prší
Z pod očních víček
derou se mi kapky
z přetékajících kaluží
Procházíš se mi v hlavě

PRŠÍ TAK NESMĚLE

Prší tak nesměle
jako když andělé
pláčou z oblaků

Prší tak nesměle
jako když motýli
zavadí křídly
o tvou tvář

Prší tak nesměle
jako když
holubí pírko
zůstane nehybné ležet
na tvých rtech

Prší tak nesměle
jako by včera ani nenastal
konec Světa…

ŽENY OBČAS TIŠE PLÁČOU

Ženy občas tiše pláčou
a pak svádějí to na cibuli
To když duše prohrává
svůj marný souboj s vůli…

NEJSEM ZROVNA HUBENÁ

Nejsem zrovna hubená
A čitelná mám kolena
Kůži mi dali
        v nějaké divné velikosti
Na nohy použili
        snad ze srandy krátké kosti
Na stehnech pár řádek
                brailova písma,
ale jen samé říkanky
                tím jsem si jistá
Doufám, že už při příštím
                stěhování duší
Obléknu si nějaké pěkné tělo
                        váhy muší

POKAŽDÉ

Pokaždé,
        když přecházím na druhý břeh
Bez břemene žití na zádech
Beze stop
        vykreslených v prachu
Pokaždé líto přijde mi těch,
        co smutní kvůli tomu
Copak zapomněli,
        že jsem na cestě domů?