na další stranu
Ondřej Bos
KTERAK DOŠEL KLID K LIDEM
Dávno, pradávno, ještě v dřevních dobách,
kdy lidé chodili nazuti do dřeváků,
létali dřevenými letadly a volali z dřevěných smartphonů,
žil, kdesi daleko v hlubokých lesích, Klid.
Bydlel v meziskalí, sám jen s ozvěnou a liboval si:
„To je klídeček, pohodička.“
Jak ale ubíhal čas v tom blahobytu, tak Klid rostl, bobtnal a mohutněl
a postupně mu prostor mezi těsnými soutěskami byl stále menší, snesitelnější.
Klidu tam najednou bylo tolik, že mu to samému postupně začalo jít na nervy.
I jednou zvedl se, zabalil si pět švestek a podložku na jógu,
načež odešel do světa hledat víc klidu – blíž k lidu.
Podíval se všelikde – do Řevnic, do Huronu na Aljašce,
do Neklidu i Křičeně, ale nikde nenašel klid.
Stalo se, že míjel velice zamyšleného pána,
i nedalo mu a zeptal se jej, na co myslí.
„Dobrý den, mé jméno jest docent Tichota,“
rozvážně pronesl onen mudřec.
„V rámci projektu akademie věd zkoumám, kde nalézt klid.“
Klid ihned rozpoznal příležitost i svěřil se docentu se svým problémem.
„Ale příteli!“ zvolal akademik. „Zde je každá rada levná.
Přichyl se k nám, do akademie. Tam jest zcela klidno.
Všichni kolegové jsou v terénu a badají nad tématem klidu ve společnosti.“
A tak Klid našel cestou k lidem klid - dokonce na vědecké bázi -
aniž by to lidé poznali.
|
