na další stranu
Ondřej Bos
SVĚT JE TVRDÝ
Svět je tvrdý, nesnáší,
když se do něj někdo cpe s kuráží
a přitom jen málokdy uváží,
co by vlastně od života chtěl,
jenže to už bývá pozdě,
padá k zemi bez křídel.
Nemám důvod vzpomínat
a počítat, kolik za sebou mám ztrát
a obrečet každý podraz nebo zkrat,
no, asi to tak Pánbů chtěl,
abych nežila na cizí účet nebo na úvěr.
Ref:
Nechci moc, nechci málo,
je mi fuk, kolik stálo
mě to času nebo sil,
vždyť přece pro pár chvil,
co tu jsem, chci jen zpívat,
šťastná být, tebe líbat,
co víc od života můžu vlastně chtít?
Řekni, proč jsi vždycky chtěl
mít svůj život jak krabičku od mýdel?
Tak barevný, voňavý, prázdný a dutý
to je totiž podle tebe svět,
tak se nediv, že ti s chutí
chci říct znova těch pár vět...
VEČERNÍ
Slunce se do oken sklání,
já se vracím domů zpět,
od rána milion setkání,
ale těch milých ani ne pět.
Těším se, až řekneš: „Mám tě rád!“,
jako bys čekal na mě spoustu dní.
I kdybys řekl to tisíckrát,
tahle slova mi nezevšední.
Ref:
Buď se mnou takový, jaký jsi
a nebudu nikdy víc už chtít.
Buď se mnou takový, jaký jsi,
jako můj hrad, můj pevný štít.
Večerem tichým a pomalým
sune se kolem nás neslyšně čas,
plamínkem svíčky se zahalím
a hebké šero obejme nás.
Svět splyne v pár tónů
zastřených milostnou retuší,
jestli mi i zítra řekneš, že máš mě rád,
to nikdo z nás teď netuší.
|
