literární časopis založený v roce 1964

Martin Patřičný

NOHA SLEČNY LÍZY

Čtěte dobře, leccos se vám může někdy hodit. I když o básních jen mluvíte, od první chvíle musíte cítit lidi. Mít je rádi a navázat vztah.
No ano, odhadnout publikum! Co vůbec ty lidi chtějí?
(No, většinou to, co už znají.)
Nejjednodušší je na nic si nehrát. Jsem takový, jaký jsem a chtěl bych vám něco říct. Vím, že vás to potěší a udělá vám to radost.
Ale taky to takhle někdy udělat nejde. Vyprávěl jsem – myslím v Olomouci - o básních, dřevu a lidech a mělo to být pro „veřejnost“ jenže pořadatel se bál, že přijde málo lidí a tak to moje vyprávění nabídli školám. Aula na fakultě, lavice stupňovitě nahoru a samí mladí a myslím, že leckdy ještě pubertální věk. A pak asi už potřetí za mnou přišli, jestli budu promítat a jestli chci mikrofon a tak jsem jim řekl, že potřebuju dva kbelíky a konvičku na zalévání. Vybral jsem si ve třetí řadě jednu starší slečnu, tak dvacítku myslím a šel jsem jí tiše říct, že jí dám svou podepsanou knihu a kalendář, když mi pomůže a ona kývla. Pak jsem nahoře letmým pohledem zjistil skupinku sígrů rozhodnutých zřejmě rušit a bavit se na můj účet a tak jsem z nich vybral toho největšího a poprosil jsem, jestli by pro mě mohl něco udělat a když klackovitě přišel dolů, poslal jsem ho s jedním tím kbelíkem ven, pro trochu hlíny…
Teprve pak jsem začal – zeptal jsem se, jestli mi budou rozumět i bez mikrofonu, protože to, co jim řeknu, je bude velice, velice zajímat, ale nakonec jsem se toho mikrofonu chopil. Vždycky na začátku říkám báseň. Tentokrát jsem ovšem přešel hned přímo k věci. A oznámil jsem, že uděláme – my všichni dohromady - jistý pokus. Mezitím se vrátil můj pomocník s kbelíkem hlíny a tak jsem ho ještě požádal o sehnání vody do konvičky. A s hlínou a oběma kbelíky jsem přešel k té vybrané slečně a řekl jí, že bych potřeboval, aby do toho kbelíku strčila nohu. A hned mi zatrnulo, protože kdyby měla punčocháče, byl bych asi v loji. Naštěstí měla jen punčochy s něčím gumovým nahoře, co šly sundat a tak si jednu punčochu stáhla a já jsem jí nastavil kbelík.
Celé jsem to komentoval, že Lída dává nohu do kbelíku a já jí tu nohu zasypu hlínou a zaleju. Vykonal jsem. In natura a doslova tak jsem tu udělal. Už chápete?
A povídám – myslíte, že se tímhle způsobem naše Lída rozmnoží? Když si počkáme, uvidíme, jestli se jí na noze udělají nějaké pupínky, pupeny, jestli její noha vypučí, vyžene výhonky nebo ne. A to jen důležitý rozdíl mezi námi lidmi a keři nebo stromy – my se pomocí odkopků hřížením, rozmnožit nemůžeme. Za chvíli zjistíte, sehnul jsem se a nahlédl jsem do kbelíku s nohou, že to opravdu nejde.
A protože si myslím, pokračoval jsem, že ve vašem věku vás asi nic nezajímá víc než právě rozmnožování, pojďme se podívat právě na něj. I když vlastně většina z vás se přímo tomu rozmnožování chce zatím asi vyhnout. Na rozdíl od těch činů, které k němu vedou, že.
A pak jsem přešel do historie, do toho, co jsme se učili my starší a jak až do 70 let vlastně nejen humanitní vědy, ale i biologie učila částečně nesmysly – jako bod obratu jsem uvedl Dawkinse a jeho práci – Sobecký gen.
A pak už jsem mluvil o různých namlouvacích obřadech v říši zvířat i v říši lidské a dostal jsem se k básním, které pomohou při namlouvání a ke dřevu, ze kterého jsou taky hudební nástroje. Mezitím jsme pečlivě prohlédli Lídinu nohu, (nic na ní nebylo, jak jistě chápete) umyli ji vodou z konvičky a utřeli kuchyňskými utěrkami – hned se našli dva pomocníci a nechyběla komentovaná sranda. A až nakonec, před poslední básní jsem uzavřel otázkou, která zřejmě dodnes není uspokojivě zodpovězena – proč vlastně máme dvě pohlaví?
Závěrečná báseň? Byla!
Jelikož a Tudíž od E.Frynty. – Jak spolu mluví dva mroži. Jeden se jmenuje Jelikož a druhý Tudíž.
A copak dělá Leč a Byť a vaše malá Pakli?
A museli se políbit, až jim kly o kly cvakly.
Co báseň říká? Jelikož je velmi moudrá, tudíž
nám říká, že mrož Jelikož měl bratra jménem Tudíž

Ještě jen mimochodem, já si na tuhle báseň beru ponožky. Říkám do publika, že si vezmu ponožky, každou jinou, jiné barvy. Lidi mi koukají na nohy, já si ale navlékám ty ponožky na ruce jako maňásky. Hraju s nimi, aby bylo zřejmé, který z „bratrů mrožů“ právě mluví. Ty ponožky se dají – podle situace a publika vesele komentovat.
Nesmrdějí vám nohy, Švejku? Poslušně hlásím, že nesmrdějí.
Takže od nohy slečny Lídy jsme se přesunuli přes moje ponožky až k nohám Švejka, Jsou to skoky!
Tohle odpoledne dopadlo báječně, když se mladým něco líbí, tak to dají najevo a já jsem si svou slavnostní chvilku radostně užil.
Z chystané knihy – Jak se říká báseň