literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

CHRONICKÝ KRONIKÁŘ

Láska je něco tak všedního a zprofanovaného jako cestování nebo chlast. Zasít semeno a zcepenět, radši teď než za pět let. Nebo niet? Patologie je hned vedle zobrazovacích metod. A je to taky ten pocit pádu, když není zpacifikován průsak nepředvídatelnosti. Strašně, strašně šťastní nevědomí, kteří jen v noční můře jednou za čas zažijí únos. Marnost ztratila pevnost. Lidi čurají všude.

To jsou poznámky ke sci-fi, kterou bych chtěl napsat. Vím, čurání není žádná věda. Staří mistři jako Anthony Burgess nebo Aldous Huxley mě do toho navrtali. Ještě jsem přitom nenapsal ani normální fikci. Mám rád realitu. Realita je safe space, ve kterém má člověk všechno pod kontrolou. Na realitu se může vymluvit nebo vykašlat, a pak se k ní zase vrátit, aniž by musel začínat, kde skončil. Může začít tím, co zrovna vidí nebo třídí, protože realita pořád začíná a vždycky končí.

Symbolem načínavosti a pomíjivosti reality jsou dívky, které se pořád a všude objevují jako running sushi. Dívky jsou gruntem reality, akorát pak autor suší, protože psaní vždycky zabíjí to, o čem je. Zabíjí to v autorovi, v čtenáři to naopak probouzí. Rozpínavé realitě je to putna. Autor se psaním o dívkách z dívek vypíše stejně jako ze splínu, radosti, intoxikace a života. Zkamení to v něm a on zkamení před nimi. Na psaní reality je blbé, že to není tvorba, ale vražda.

Graham Greene říká, že autor by si neměl psát deník, aby se v něm prožité mohlo rozvířit a vynořit až při fikci. Když si píše deník, zabíjí inspiraci. Odtud pramení věčné dilema písaře reality, zda psát nebo žít. Psaní je žití v nežití nebo nežití v žití. Nežit v oku. Kronikář přijde o kontakt sám se sebou, protože protežuje zrak. Stane se snem co do osobní nehmotnosti, neschopnosti být před druhými konkrétním.

Kronikář je pořád otevřený změně, železně zapouzdřený v organismu pomíjivosti. Zároveň je mechanismem snu, nosičem halucinací, padlým andělem reality. Musí mít smysl pro halucinace, být nadán nevírou v to, co vidí. Nejistota ho přivede k dojmu, že podstatou reality není pravda, ale umění. V tom se podobá právníkovi.

Kronikář je psychedelickým právníkem, ale velice implicitním. Autor sci-fi je explicitní, musí jít na trh s názorem. Když píšu realitu, nikdy nemám výčitky svědomí z toho, co jsem napsal, protože je to podložené vyšší autoritou. Ve fikci bych se musel vybarvit. Fikce o autorovi řekne víc než realita. Až ve fikci se autor stává reálným.

Imaginace je hybnou silou života, kronikář ji utápí v přetvářce. Zatímco se jeho kronika formálně vybrušuje, stává se chronickou zradou života. Chronikář atrofuje svou imaginaci tím, že ji rozmazluje berličkou reality. Imaginace je improvizace, vystoupení z komfortní zóny. Fikce je zodpovědná improvizace za použití připravených poznámek. Jejím výsledkem je nevypočitatelný tvar – poselství, které povstane.

Psal jsem už dlouho realitu a láska se pro mě stala sci-fi. Nemůžu si nic vyčítat, psal jsem realitu, ale realita není a já si teďka myslím, že je. Jsem schizofrenik žijící v bludu, že je realita, že ji znám, že znám svou minulost a tím i budoucnost. Obojí je samozřejmě koketně absurdní, jak jen to totalitně vklíněný brouk může chápat.

Jsem v tom asepticky zašmodrchaný. Je to zamotané, ale vím jak, a tak jsem v tom zamotaný s tím. Jak říkají hyndujisté: „Tat Tvam Asi – Ty Jsi To.“ Jsi to klubko, se kterým si hrají můry času. Je to tvoje vnitřní dítě, které jsi zdědil. Svými konstrukcemi tišíš jeho křik.

Realita je dobrý pomocník, ale špatný rádce. Realita je dobrý ponocný, ale den by měl patřit letu. Ten výraz na tváři po psaní, ve kterém to člověk zase neudělal, jen se elegantně schoval na záchodě ve vlaku, vyčural se na veřejnosti. Jak opojné je neudělat to správné a vydávat to za revoltu. Je to výraz naprosté drezúry, ale možná lepší, než naprděný zmatek, který většina lidí staví na odiv, když vchází do kavárny.