literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

ÚTULNOST SPIRÁLY

Nadšení kruhů, že je v tobě někdo jiný. Cítíš něco, co nikdo jiný, ve svém oddělení. Na Měsíci svých slepých slastí nastíníš strukturu zmaru, agnostickou mizérii v dlouhém tahu. Tolik tělo tě těší, šíravy šrámů šlechtí duši. Šátráš šachtami svíravé špatnosti, abys vybředl v řídké mlze zimy na začátku nového konce. Všechno bylo, všechno pominulo. V těch kruzích se skrývají druzí. Psím písmem úporně prosím o příchod mesiáše, o příkladné vtělení v protimluvu panny, o poznání nahlédnutého obzoru, který ve mně léta vře a já nevím kde. Můj pláč potrvá, dokud se z nepravděpodobného nevyline Slunce. Přísahám na svou smrt, že se nespokojím se spásou Měsíce. Jeho vábné přítmí mě kolébá jedné dlouhé noci. V zrcadle hvězd s k sobě lísám, vedle mě se line pomyslný život, který se nestal a přesto nebo proto tam je a ty tu taky jsi, i když nejsi. Dokud bude světlo plát, je to, je to to- toto, tento sen, na který ukazuju prstem. Skutečný, skutečný, jen kdyby byl.

Jemný dech změn je beze změn. Sen je cen. Citelně ochlazen virtuozitou vesmíru, hra teplot kypí v sensaci. Žár je stár. Žasnu nad střídavou citadelou. Záměr vymýtit tikot z míchy je lichý. Lopotím se k tobě coby loudivá loutka času. Divná je srbsky krásná. Vždycky je to nějaké, nikdy nicotné, nicota je jen... Nicota je. Jsem s tebou v lásce- snílek se sklonem k sepuce. Sneseš mé city až se budu ponižovat zpitý? Bořit mýty, mosty- ostych. Živelnost a strach- cit se mění v prach. Můj pohled příliš lpí. Půllitr dopěnil.

HOLKY

Měla účes jako z Oktoberfestu. Připomínala mu Martu. Stěžovala si na Anglii. Asi jí ten odpor usnadňoval pohyb v zajetých kolejích Prahy. Musel pryč z minulosti, pryč ze sebe - do ní. Nebo pryč z ní - do sebe? Procedit se z pronásledování té myšlenky - prostě přestat. Měl by zjistit její pravé jméno.

"Hedvika."

"A dál?"

Usmála se úsměvem, který nebyl namyšlený. Ale jaký byl? Přesně ten úsměv, který nemá jméno. Umělecký popis ho neudrží. Je jen, když je. Nesebevědomý.

"Šmolová." Její kolegyně byla Slovenka Simona. Simoniny černé oči a lačně žraločí rty vždy našpulené k tomu, aby řekla přesně to, co chce. Zastřižená ofina a pramínky vlasů povláváním rámují její tvář.

Ponořil se do papíru. Prosil se, aby už nebyl. Omyl. Hedvika mu dolila vodu do džbánu se zázvorem. Uběhlo už dost vody, aby mohl promluvit?

"Jsi hodná."

Usmála se úsměvem, který je spojil. V magickém přenosu v sobě vzájemně vyvolávají to samé. Ale co vlastně? Může to být jen zdání.

"Synopse. Sympatie. Synchronicita," řekl mu o den dřív v lese na baru týpek čtoucí knihu o hypnóze. Stál tam s blondýnou potetovanou aztéckými obrázky, kterou ten týpek před lety někde obtěžoval, jak se mu svěřila.

"Synopse je přecvaknutí v mozku," pokračoval. "Sympatie je spojení osob. Synchronicita je to, co se děje pak."

"Jasně, Jung a ta jeho synchronicita," odpověděl. "Osudové Teď, které když nejvíc chceš, tak ho míjíš." Bloncku neukecal, nechtěla potřetí podvést svého přítele.

Vzhlédl od papíru. Stál tam její kolega, který mezitím přišel. "Úplná májová múza," chválil jí účes. "Nebe je nízko, dny jsou krátký, všechno tíhne k zemi. Ale od jednadvacátého se to zase začne prodlužovat," mudroval.

"A bude víkend!" vypískla Simona. "Pomaličku se probudíš psychologicky."

Hedvika zívla. Opřel si hlavu o ruku. Neměl by raději chtít Slovenku, která poslouchá Arctic Monkeys a pokecal by si s ní o Dohertym? Ale Hedvika poslouchá blues. Dilema mu dunělo ušima. Paleta povrchních pletek. O víkendu byl na party zaměstnanců pražských kin v nové Kobzově kavárně ve dvoře Novoměstské radnice. Jmenuje se Neustadt. Dredařka s dokonalým tělem tam preferovala Kanta před Sartrem a on vlastně taky.

"Pojď, zítra něco podniknem. Půjdem do divadla," vzal ji kolem ramen, koupil jí pivo a políbil ji.

"Dobře, tak zítra," usmála se roztomile a napsala mi své číslo. V jejím podroušeném stavu to ani jinak nešlo. Druhý den na jeho volání neodpověděla. Číslo si smazal.

Hedvika má přítele, ale nic to neřeší. Neřeší to její úsměv ani chmury, které ji obestřou vždy, když osiří v konotačním vakuu. "Nálada se mi zvedne, jen když se něco děje. Když jdem třeba fotit," říká.

"Já to tak mám s psaním.".

"Katarze. Čtvrtá čakra," připojí se její kolega se silnou aurou. "Poddej se tomu, oddej, dej to, to, čeho je realita znamením."

Mluvím s ním o stopování. Týpci jsou jiní, než holky. Až moc v pohodě. Holky jsou magické - s návdavkem jako dárky pod stromečkem. Každý v sobě skrývá něco jiného a ty to někdy dokážeš vidět jenom v sexu, kde je to jen fyzicky. Když zapomeneš. Duše holek je ještě mnohem... Statečná. Silná i křehká a záleží na tobě, jestli a jak se ti odhalí nebo možná ani ne na tobě, ale na něčem... Externím. Jako v pohádce O princi a Večernici. Utíkej vpřed, nikam se neohlížej a za žádných okolností se nezastavuj.

Holky jsou... Holky jsou. A to je dobře. Jsou chvíle, kdy to chceš vzdát. Chceš to tak moc, že to chceš vzdát. Ale pak se to zlomí a řekneš něco... Něco úplně v klidu. A ono se to zlomí. I ta největší vlna se zlomí v pěnivou katarzi a rozplyne se v původním písku.

Nesmíš to vzdát, musíš to dát. Když to dáš, bude to tvoje.

Nebe se udělá.