literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

ANASTAZIA CHRISTINA PRAHA

Jedl jsem v Jedničce na aftrošce vernisáže výstavy umprumky ve Veletržním paláci, no jo, big deal, banán a zdálky nabídl té Anastazii. Vrhala na mě takový dívčí úsměv. Na mě se tam teda dívalo víc lidí, hlavně potom co jsem vytasil trs banánů a hrst mandarinek a jal se to tam loupat.

No tak jsem té Anastazii nabídl nakousnutý banán jak Morrison mikrák holce v Roundhousu (5:05), ale tahle ho přijala a chtěla dokonce ještě jeden pro kámošku. „Musíte se rozdělit,“ řekl jsem sobecky.

„Dobře, já stejně banán nechcu, tak ho dám kámošce,“ usmívala se dívka. Jal jsem se ptát, odkud je a ona že ze Sibiře.

Byl tam s ní ještě kamarád, tak jsem se to snažil hrát v tom stylu, ve kterém je to třeba hrát, když je tam ještě kamarád, který po ní očividně jede, abyste neranili jeho city a tak.

Vykali mi.

„Tykejte mi,“ navrhl jsem a představil se jim.

„Dřív si tykali i patnáctiletí,“ rozumoval kamarád.

„No jo, z angličtiny máme pocit, že you je ty a tak dost tykáme, ale you je ve skutečnosti něco úplně metafyzického,“ šlo ze mě.

No, něco takového jsem s týpkem řešil, zatímco ona tam stála s bujnou černou kšticí kadeřavých kudrnatých řeřavých a tak dále vlasů a její oči byly oči sovy. Moudré, nikoli modré. Hnědé. Hezké. Nevermind.

Připlula k nám holka, která zatím snědla ten banán. Slupka způsobně ležela na černém stole. Měla vlasy dlouhé a totálně rovné. Hippy type. Christina z Moldávie.

„Z Kišiněva?“ zeptal jsem se. Když v Česku potkáte nějakou Moldavanku, tipněte Kišiněv. Je to skoro stopro.

„Jak to víš?“

„Vím.“

„A ty?“

„Zlín.“

Mluvili jsme.

„Jestli mi dáš email, tak ti ho pošlu,“ řekl jsem, když přišla řeč na můj blog.

„Ne, ještě bys mi pak pořád psal.“

„Že by ho už četla?“ zahlodala ve mně Lynchovská pochyba. Ale tvářila se nevinně.

"Napiš mi, jak se jmenuje," navrhla.

Už už jsem to psal, ale pak jsem toho nechal a zbrunátněl. "V tom případě ti ho nenapíšu. Mám tam email a ještě bys mi pořád psala. Už tě někdo otravoval?“ zeptal jsem se důvěrně.

„Co to je? Co vás chlapy pudí k tomu, abyste holce psali, i když nepřichází odpověď, i když je evidentní, že nemá zájem?“

„To máš jako se psem, který nocuje před barákem s hárající fenou.“

„Ne. Dej si svůj život dohromady.“

„Ty ses bavila s tou holkou, co jsem jí psal na fejsbuku?“

Kámoš Anastazie mi předtím řekl: „Ty znáš Terezu Horkou, že jo?“

„Ty jo, no, ani ne. Nebo to je ta, co jsem jí psal na fejsu?“

Znám všechna jména lidí, kterým jsem psal na fejsu, protože nemám přátele, takže když se nudím, tak projedu zprávy a čučím, kdo si změnil profilovku a tak.

„Jo, je.“

"Jo, té jsem psal na fejsu, jestli nechce pokecat."

Když odepsala, že ne, tak jsem popřál hezký den.

Anastazia vyprávěla o týpkovi, který ji na fejsu zval na dovolenou. Že má nejhezčí fotky z celého fejsu. Ale pak prý to samé, co jí, nabídl i její kámošce. Jako že copy paste, takže úchyl.

"Takhle to jede spíš na couchsurfingu. Jsem četl teda."

Sranda byla, že s tou Terezou jsme o sebe snad ani nezavadili pohledem. Rozuměj, byli jsme si chemicky cizí. Teda ona o mě asi něco řekla, když to všichni věděli. Třeba se takoví lidi právě přitahují na netu.

Že každý člověk je chemicko-emociálně připravený na dobu internetovou a má v sobě dosud neznámé látky na bázi feromonů, které se šíří jen přes digitální síť, rozumově nám dosud nepochopitelně. Něco jako další část evoluce, člověk internetový.

Vzhledem k tomu, že běžné feromony vedou k záhubě lidstva, budou se lidé spojovat na jiné bázi, aby vznikla jiná, trochu sebezáchovnější větev člověka. Budeme se rozmnožovat virtuálním sexem. Pravěký člověk si taky nedokázal představit telefon.

Anastazia šla s tím kámošem na cígo a Christina mi radila. Poměrně nevyprovokovaně mě postavila do role člověka, který potřebuje pomoc. Radila a radila rady, o které se ji nikdo neprosil. Vyvolalo to ve mně touhu přitisknout ji na zeď a udělat jí to, co udělal otec máti před něco přes třiceti lety, pročež tu teď ťukám do klávesnice.

Nějak přirozeně mě to k ní táhlo. Měla přirozenou auru. Prostě přirozeně jsme se bavili dál, i když normálně bych asi na tuhle hru nepřistoupil.

„Zkus to říkat míň kýčovitě,“ navrhl jsem jí. "Dej si dohromady život. Mluvíš jako Klus."

„Já mám pravdu,“ bránila se moldavsky vehementně.

„Líbí se mi na tobě, že jsi chytrá.“

"Proč chytrá?"

Uvědomil jsem si, že jsem myslel vlastně přechytřelá. Radila a její razení bylo jako hlazení. Popíjela bílé a já její opilou přítomnost. Oči jí zářily a nechtěly být zraněny. Něco muselo stát za tou nedůvěrou. Ale o té vlastně jen mluvila.

„Máš pěkné vlasy. Dáš mi ten email?“ zeptal jsem se, když jsme seděli na dvou židlích přesně vedle sebe jako v divadle a já měl to nutkání dotknout se jejích vlasů a myslím, že jsem to i udělal.

„Proč ho chceš?“ položila kruciální otázku biblických rozměrů. Proč ho chci? „Protože mám pěkné vlasy?“ vzala mi odpověď.

„Protože máš pěkný svetr.“

Kanárková žluť.

Podal jsem jí papír, na kterém už stálo číslo Anastazie. Úplně jsem se neorientoval ve společenských konsekvencích svého jednání. Vlastně je to pro mě všechno hrozně neznámé. Jestli je ó ká banálně balit dvě buchty na jednom talíři. Přišlo mi, že leda dohromady. Ono vlastně žádná pravidla nejsou. Všichni jen tápou pátou přes devátou.

Podal jsem jí papír z druhé strany. Připnula na něj pero takovou tou příchytkou, jak to matematikům a automechanikům čouhává na náprsní kapse.

„Protože si pěkně povídáme."

Task téhle fáze je říct něco, co musí uznat.

Nepoznával jsem se. Moje mimika byla nezvykle empatická. Možná to bylo tím, že jsem předtím tři hodiny v kuse psal. To je jako byste tři hodiny v kuse plavali. Jste mokří, veselí, v rytmu. "Don´t push me cause I´m close to the edge and I´m trying not to lose my head," hrál tendle nekonečný rap.

Dokonce se mi podařily dva sexuální dvojsmysly, které ale nezněly sexisticky. Kdo někdy balil, ví, že todle je multitask. Tagňák přirozeně zmínit tělo.

"Dáš mi ten email?"

"Nemůžu na přání."

"Haha, dvojsmysl."

"Jaký?"

"No tak, víš, to občas holky říkají o sexu."

Druhý dvojsmysl jsem právě zapomněl.

Vyndala propisku z papíru. Váhala. Chtěla tou propiskou točit, ale neuměla ten trik. Jen tak si ji přechytřele předávala mezi palcem a ukazováčkem a váhala, jako by šlo o podpis kapitulace Německa ve čtyřicátém pátém. Sledoval jsem ji a nemohl spustit oči. Bylo to jako sex.

Napsala ho a podala mi ho. Kýval jsem na něj hlavou s blaženým výrazem jako po vítečem.

„Přečteš to?“ zjišťovala, když jsem ho pak strčil do kapsy.

„Napřed mi ho vůbec nechceš dát a teď se bojíš, že to nepřečtu?“

"Jsem poctivá. Jestli ho nechceš, tak mi ho vrať."

"Už si ho pamatuju."

"To ale nic neznamená. Nemusím ti vůbec odpovědět."

A jestli nezemřeli, tak žijou dodnes.

PROCHÁZKA

Ona šla do devítky, ne zlínské nálevny, ale pražské tramvaje. Já do Trafiky. Pražská čajovna. Ne ta na Jiřáku, ta na Újezdě. Jo, ta. Předtím jsem na Petříně, a pak ve strahovské menze, vykládal sedmnáctce, která hodně píše a zrovna dojela z Dominikánské republiky a takové nářezy, že jsem v ten pátek šel pak na Vibrators do Sedmičky, abych se seznámil s jednou holkou z netu.

„Často se s holkama seznamuješ na netu?“

„Záleží na tom, co myslíš často.“

„A potkals jí?“

„Počkej, tohle je trochu dlouhý dialog na existencialistický blog, ne?“

„Máš blok?“

„Stál jsem vedle ní, ale neodkázal ji oslovit. Nelíbila se mi tolik jako na fejsbuku.“

Jeli jsme na Petřín. Jelo to až za čtvrt hodiny. Ptaly se nás ňáké Jihoameričanky, jestli to funguje. Ochotně jsem jim vysvětlil, že další lanovka jede za čtvrt hodiny. Sekal jsem latinu.

Se sedmnáctkou jsme zatím vyšli k Nebozízku a tam nastoupili přímo do kupé těch dívek, které legračně vyslovovaly Petrin a usmívaly se na nás.

Sedmnáctka nebyla úplně empatická. Někdy zapomínám, že jsem tam vlastně kvůli té holce. Jinak bych byl třeba někde na Karlově mostě. Napadne mě třeba se přepojit na nějaké Jihoameričanky. Nesnáším na sobě ty tendence. Nakonec pak skončím sám. Ale to může být taky nářez.

Setkali jsme se na Střeláku. Začala silná bouře kousků ledu z šedomodré oblohy. U Petřín tower jsme se rozhodli jít na Strahov sednout. Sedli jsme v menze. Dala si kafe a kolu. Já smažák a grepový džus. Bylo to tam vlastně dost v klidu.

Pak jsme šli Zahradou Kinských zpátky do Prahy a ona nastoupila na tramvaj. Potkal jsem pak před Újezdem Angličanku v modrém županu. Byla dost cool. Takový house wife punk style. Votočil jsem to a číhal na ni.

Přišla jí kámoška - kakaová kráska, lapáčo lajfstajl. Neměl jsem, kam jít, tak jsem jel tam, kam ony, což byla ta Trafika.

Sedl jsem si ke stolečku naproti nim, odkud na ně teď v klidu vidím. Přišla za nimi bloncka a mluví česky. Jsou to všechno domorodkyně. Bizár. Baví se o nových obrazech zde, které zřejmě nakreslili jejich přátelé, kteří zde bezpochyby měli velmi poučnou vernisáž. Přímo nad jejich hlavami září oranžový obzor a ony jsou jako nějaké panny Marie.

O židli vedle mě muž kouří zde zakoupené doutníky. Ta v tom županu má partikulární obličej. Vysvlékla se do bílého trička klášterní plačky. Modré oči zrozené ke stimulaci. Muž se rozhlíží, čadí a prská kousky tabáku, co mu z nevychovaného doutníku nalezly do huby.

Vousatý týpek od jiného stolu se protahuje. Protahování je zesílená percepce. Kakaová kráska, kámoška županu, je dobrá. Smells jak teen spirit i přes týpkovy doutníky až sem. Holé ratolesti pod oranžovým obzorem.

Tejpek točí hlavou jako bezradný satelit. Ta bloncka, co je rozkecala česky a teďka je zády, je ňáká Dánka, typově. Karmínový pulóvr. Angličanka se vrací ze záchodu. Má pod tou plačkovskou halenou extravagantně, až flagrantně dlouhou smrkově zelenou sukni. Haus frau face jí dává auru sufražetky.

Sváže si vlasy a odhalí uši s meganáušnicema. Spolu s kamarádkou způsobně sedí na secesním sofa jako střet kultur. Bílá a černá v přátelské symbióze á la o čem ten život vlastně je? Popíjení čokolády.

S Terkou jsem se necítil starý. Sockovala cíga. V jejím věku jsem to taky s velkou oblibou dělal. Jsme dost podobní. Mám slabost pro lvice. Dělal jsem si ze sebe srandu. Setkali jsme se hned, protože jí kiksl džob. Měla na Náměstí Repu buskovat na skleničky. Jestli bych jí prý nezařídil vydání knihy.

Gymplačky jdou. Osiřím s týpkem, který dělá dlouhý dým. Taky je tam ambiciózní mladík s cígem a kafem. Hned přicházejí další gymplačky na nedělní večerní beat. Červenají se venkovní zimou. Vlasy dlouhé, rovné, očí správně vyjukané. Zase vínový svetr, jazz, smích, květovaná košile. Něžně vnímá nezčeřenými výrazy a mrkáním.

Smějou se u nápojáku. Pravá půda pro dotek, savá kůže, ano, i kůže má paměť. Všechno živé má paměť, všechno mrtvé má paměť. Havana týpek valí další doutník a kafe. Dívka si odhazuje vlasy z tváře, zachytím její pohled jak fotograf Vogue.

Pak už ale vypadá jen jako z finské telenovely pro místní trh. Směje se jako zrozená pro sofa. Přichází stylový a slavný pár Olga Scheinpflugová a Mejla Hlavsa.

„Nejsem si jistá,“ říká kámoška té finské telenovely.

U vedlejšího stolu nějaká moc pěkná dívka moc fundovaně vykládá o vraždách z afektu. Do kuřácké místnosti přišel čadit Žid jak na balkón. Znám ho z tramvaje.

Mezi mnou a těma holkama čadí obézní týpek, který je charismatický. Hledím na oranžový obzor. Svatá válka těl a citu. Havana týpek se loučí. Obézní týpek surfuje. Vpíjím se do tváře dívky, co mluvila o vraždách z afektu. Je na ní vidět peace emancipace. Má hezký ksicht i mimiku. Má obojí.

Havana týpek odešel a místo něj došli čadit Scheinpflugová, Hlavsa a ještě jedna.

„Teď jsem čtyři dny nemluvila. Mám absťák,“ říká ta jedna.

„Jo, to je chytrej člověk,“ říká druhá. Tihle lidi vždycky poznají, jestli je někdo chytrý.

Když jsme šli dolů Zahradou Kinských, držel jsem se za stehna.

„Jdeš jako postižený lenochod,“ řekla sedmnáctka.

„To je fajn, to je moje oblíbené zvíře,“ zvládl jsem situaci.

Servírka se směje jako bázlivá panna, když mi zapomněla k hrnku dát čajový sáček.

Holky na sofa se smějou jako by mně, ale použily mě jen jako zrcadlo.

Bavějí se vo vučivu.

Scheinpflugová, Hlavsa a ta jedna si balí ciga a převalují dým v nitrech pozdní neděle. Debatují o Táberym.

„On to bere z oficiálního, morálního a mediálního hlediska,“ říká ta jedna.

Dívky jsou ze sofa vyhozeny někým, kdo měl rezervaci. Charismatický tlusťoch kouří.

„Církev je ze své podstaty konzervativní, jinak by to nebyla církev. Že jo. A hlavně se mi líbilo, jak se vždycky smějou nad něčím,“ řekla ještě ta jedna.

Hraje Sidney Bechett.

Obleču se a přejdu do nekuřácké části.

Týpek Žid, co byl předtím kouřit v kuřácké části, tady balí charismatickou Francouzku, která se po mně ohlíží. Nenápadně. Týpek nadopovaný dopaminem si toho nemá šanci všimnout, ale já cítím poselství. Ano, jsme si tam kdesi sympatičtí. On vypadá jako Medvídek Pů a odcházejí.

Baví se tam dvě holky, které hajpují, že ten život jde žít, jak chceš, jako v těch filmech.

Jdu na záchod. Vykadím konzistentní kus. Kontinuálně. Takové to, jak se ani nemusíte vytírat. Dobývá se na mě gymplák Mejla, asi má plný močák, kunďák. Pak odchází i s Olgou a tou jednou. Dívky taky odchází.

Zbylé dívky se baví o září ve Francii a já taky odcházím. Pomalu, pomalu, lehký do metra.

Latentně krásná jako vůně večera je její spása v šedých očích, které září. Nastoupil starší muž v uniformě dopravního podniku, asi vysloužilý revizor. Nemám strach, šíří good vajb. Člověk si vždycky myslí, že revizora pozná. Všechny strasti přelstí přátelství. Metro se šine jistě a rychle. Nikdo nepřistupuje.

Réva se baví, má sympatický, potrhlý smích. Veskrze sympatický na kolejích mísí krev času s časem samoty. Schne pod koly pražského expresu. Na zastávce Smíchovské nádraží stojí můj dvojník a usmívá se.

Přistupují lidé. Pán v bundě značky Rusell Athletic. Vráží do mě Vietnamka. Dívka s kufrem.

Utíkal jsem z metra dom a upad na ledu, když jsem zatáčel. Smějte se, přátelé, ježto to k smíchu vždy je, upadnout takhle na ledě. Ani v tuto chvíli mě ale neopustila grácie. S bondovskou duchapřítomností jsem využil setrvačnosti a překulil se a hned vstal a běžel dál. Task trvá. Hvězdy se mihotají. Trochu podřený. Ale o tom to není. Láska a podivné zvuky. Láska. Láska. Láska. Láska. Slovo. Jen slovo. Láska. Slovo. Jen slovo.

Ovoce citu sklidí oddaní beatu. Chybí tu pravý beat a tak jít či nejít na led? Tam to prostě položit. Why don´t we do it on the ice? Tak takovýdle myšlenky mě přepadají, než jdu spát, spát, spát, to si taky běžte dát, to je dobrý beat, jet tam na několik let, éter nezná časosvět, někam, odkud se vrátíte úplně nový.

Není nic slastnějšího, než nepamatovat si, nevědět, jak se něco stalo. U vašich snů to neví ani nikdo jiný na rozdíl třeba od opileckých oken, které jsou nepříjemné tím, že všichni vědí, co jste dělali, zatímco vy o existenci těch scén nemáte potuchy. U snů ty vize zaniknou stejně rychle, jako vznikly. Je to neexistující život, ale vždycky stejně reálný jak tenhle.

Jednou zajdete na hypnózu a objevíte ty věci. I když hypnóza není nic tak snadného, nic zaručeného. Moc nechápu všechny ty rovnovlasé kámošky, které se vracejí z těch regresí a dycky přesně ví, co byly v minulém životě, že spadly do studny a od toho se pak všechno odvíjí. A úplně se vyviní.

BURŽOAZIE

V ničem dávné naděje mi podáváš ruku nebo mi ji teprve podáš, až se zocelím z dávných traumat. Jsi to ty, kterou jsem potkal v metru. Zero zpráv, no love. Beru tě do nátřesku zdejších ulic. Ani se nestačíš divit. Je to bizár dávných nadějí, nestíhám tě dýchat. Měkká v okně vyhlížíš měsíc a pak hvězdy. Posloucháš zvuky vnitrobloku, zrovna popeláři odvážejí petky. Vidím na tobě, jak dobře se máš. Bodře se směješ. Ty a já. Až na to, že tu nejsi. Jsem tu jen já a roibos. Zelený, to je takový, kterému zatnou tipec trochu dřív. Jako že ho sklidí dřív. On nějak červená až v závěrečné fázi.

Kdybys tu byla, určitě bys řekla něco jako: „Pojeďme se podívat někam, kde roste roibos.“ Zděšeně bych sledoval tvé přípravy na velkou cestu. Jedem stopem na roibos. Sedím v bundě u okna, tam kde jsem sedával se Sweeidie. To je zas jiná kapitola, virtuální kapela ticha.

Dnes jsem stál na zastávce Národní třída tří čtvrtě hodiny a sledoval dění. Nějak před Silvestrem mi napsala jedna šestnáctka, že se cítí sama. Myslím, že to na mě hodila. Tu samotu. Napsala mi, že bych si mohl změnit tu profilovkou, že je strašidelná. Měl jsem tam Samaru z Kruhu. To jsem byl ještě Arséne Hulot. Dal jsem si tam fotku z blogu a změnil si jméno na pravé.

Tři týdny jsme si psali. Teď su bloklý. Moc jsem to hajpoval. Horší je, že jsem se na tom trochu emo svezl. Víte, jak emo může Praha být. Praha na začátku února. Esence bytí v těžkém záklonu. Provenience citu zapšklých zápraží.

Napřed mě ona poslala do háje, pak já ji do prdele. Nejsem na to pyšnej. Ale asi to prostě nebyl osud. Svět je funny, svět je zlej. Nicméně, stál jsem na zastávce, a pak šel do Divadla Na Zábradlí na hru Buržoazie. Kulisami byla zlatá jídelna s nápisem Faux pas.

V jedné scéně Martin König jako že čte Blesk, ale se surrealistickým textem. Často říká právě faux pas. Il faut znamená je třeba, taková ta mudrlantská hláška. Je třeba uklidit stůl. Pas je zápor, takže faux pas znamená vlastně netřeba. Ne třeba to a netřeba tamto. Trapas je francouzsky netřeba.

Všichni v té scéně čtou bulvár, a když König dočte, tak to všechno nacpou za oblek jednomu týpkovi, který se pak luxusně ksichtí. Pak jsem jel domů metrem a seděla tam Francouzka. Bylo jich vlastně několik, ale tahle zůstala ještě s ňákou hokou, která se mi zdála jako Češka mluvící francouzsky.

Ta Francouzka byla luxusní. Červená, pak černá a taky bílá. Hodila mě do starých snů o mladých Francouzkách. Byla evidentně poměrně šílená. Pořád štelovala ksicht do úsměvu. Pak se zas tvářila normálně a to byla moc hezká, ale když se začala v brutální empatii smát, trochu jsem stáhl škraně. Měla v nose takový ten kravský piercing, což bych úplně zapomněl díky těm okolnostem jejího obličeje.

Zrovna jsem napsal jedné Rusce. Moje komunikace je komunikace ukňučeného křečka, který běží ve svém kolečku a potřebuje krapet naděje, aby mohl běžet dál, protože kdyby neběžel, tak by se v té své skleněné sluji asi unudil k smrti. Takže nic velkého nikdy netvořím, ale pak se vynořím a říkám: „Čau, pojď na pifko.“ Nebo i něco stručnějšího jak třeba: „Dešven?“

Jako že v tom je taková ta ledabylost. Jako že vlastně o nic nejde. Tadle hláška, jako že o nic přece nejde, docela rozhodila Moldavanku Cristinu. Jako že hej šak co řešíš, o nic nejde, ne? Zdá se mi, že od té doby se ňák dostala z udičky. A mně to ne a ne dojít a pořád tím prutem cloumám v noci zvlněné tůně nadějí. Mé srdce stůně, řekl bych raději, ale nedá se to říct. Nedá se to takto implementovat.

Akurátnost, deratizace, distinkce, to je vše poněkud nevhodné. Jde o to, že to ve mně, co bylo zraněno, asi není srdce. Je to tak takříkajíc faux pas, protože to ve mně, co bylo zraněno, je asi prázdnota. Takže vychází najevo, že jsem ji nemiloval, akorát jsem ji chtěl jako sousto pro chřtán své samoty.

Souběžně s odhalením své sabotáže paradoxně stupňuji infiltraci. Ta sabotáž byla totiž odhalena jen na podvědomé bázi. Oba o tom sice víme, ale není to vyřknutelné. Leda tak vyemočititelné. Takže se to zjevuje jaksi z vlastní vůle, rozuměj, ne z té naší.

To vede k prvotní stagnaci telepatické tendence, přechodné inhibici a následnému poklesu zájmu. Snažíte se ji přesvědčit, že dělá chybu, protože jste sami tak bezprecedentně přesvědčení, že jste pro ni ten pravý, čímž se stáváte nejvíc mimo týpkem světa od dob týpka, který byl tak mimo, že se rozplynul.

Takovej ten týpek, co mele a mele a už sám neví, co mele a už to posílá do prdele, a pak je zase hodný a prostě ho nikdo nechápe, takový Thomas Mann. Tam byl ten detail, že jsem se kromě té Cristiny seznámil zároveň ještě s Nasťou. A té jsem pak taky psal. Věděl jsem, že si musím vybrat, protože to jsou dobré kámošky.

Psal jsem oběma, dokonce kontinuálně. Jako ne copy paste, ale tagňák zároveň. Chodí spolu do ročníku na výšku. U každé jsem zvolil jiný diskurz. U Nasti milejší, ale formálnější, u Cristiny přímější, srdečnější, ale taky netrpělivější. Napsal jsem jí dokonce „cítím se sám“.

Na to mi odpověděla zcela v duchu našeho předchozího reálného rozhovoru, který se už zdá pohřbený pod nánosem virtuálního nesmyslu. Dříve jsem jí napsal „přitahuješ mě fyzicky, nebaví mě si s tebou psát.“ Todle všechno.

Na tu samotu mi odpověděla, že v tom mi nemůže pomoct, že s tím něco musím udělat já. Napsal jsem jí, že mě spíš zajímá, jestli se teda potkáme. Napsala, že po zkouškách.

„To je kdy?“ zeptal jsem se zcela v duchu svého diskurzu.

„V únoru,“ odpověděla se vši definitivitou toho slova.

Únor se zdá být daleko. Co do února? A co vlastně s Cristinou? Cristina v mé hlavě je Cristina přítomnosti. Není zde, je někdejší přítomností, v níž se jevila vpravdě libově, tedy uvažujeme-li v rovině teze, že krása tkví v oku pozorovatele. Nemyslím to nějak narcisticky, ale je prostě faktem, že se mi tak líbila díky mým hormonů, které se spěšně vyloučily, když mi začala radit.

Razení je afrodisiakum. V Austrálii je třeba razení společensky zcela neakceptovatelné. Potkáte-li ozýho, který radí, je jistojistě namol. V Moldávii to očividně je spíš naopak. Půjde o jistý folklór, kolorit, trikolóru, temperament, trepanaci. Ano, zcela mě rozpárala a vycpala na králíčka Ozýho.

Pak jsem jel s ní a Nasťou tramvají sedmnáctkou. Tělo mi dělilo žluté madlo s razítkem na lístky, o které jsem se opíral. Bezmála jsem ho olizoval jako rozjívené dítko. Chvíli jsem se v hlubokém flirtu smál s Cristinou a chvíli roztomile laškoval s Nasťou.

Vzápětí se obě dověděly, že mám číslo obou a nevěděly, jestli se smát nebo brečet a spíš se smály, ale vzápětí jim třeba přelítl závan smutku tváří, když se dívaly a viděly, že mám stejný záměr jako s nimi i s tou druhou. Možná to bylo spíš znechucení. Líbily se mi obě stejně. Nešlo ňák to separovat.

Víc se mi líbila ta Cristina, z hlediska aktuálně chemického. Tam to bylo jako by hned tam, kde to má být. S tou Nasťou to bylo tam, kde to bývá a kde to často i zůstává. Takže tak nějak vnitřně jsem volil Cristinu a věděl, že to tak nějak ví, protože to pak tak nějak prosakovalo skrz ty úsečné zprávy na mejlu.

Pak jsem to začal hrotit. Jako že kdy. Kdy. Ale kdy? Ona něco odepíše, jako že pokračuje v pohodce a já potřebuju datum. Potřebuju tvůj čas nebo se rozplynu v latenci temné extáze beatu chybí tu tratoliště konstrukce konkurence rozjívená matrona na prahu dekadence, tam se setkáváte pohledem v jednotlivých čtvrtích labyrintu a shlížíte na jeho světla, ještě v racionalitě, ještě v tisící střeše k potěše demence detonace direkce, spěch najatých volů, osamělý půvab buržoazie, v té hře dále například konzumovali své vlastní exkrementy a snobsky je vynášeli do výšin v květnatých superlativech, a když někdo kýchl, byl rozhořčení: „No tak, jsme lidi, ne!?“

Byla to místy až nemístně vtipná hra nastavující zrcadlo té naší buržoazní emoční kaši. Zábradlí válí. Symbolika. Diskonvence. Hipsteřina. Na pokladně byla dívka, na kterou jsem se minule díval. Má duši v očích nebo oči v duši, těžko říct, když ji vidím, je mi smutno, protože vidím taky jejího přítele, jak spolu klopí vína, a já nepiju.

„Jednu dvojku,“ kapituluju a katapultuju se do dimenze fantazie. Cucnu si moku a z mozku mi náhle crčí pěna dní, až k prameni, k poslední naději, jako by se to teď mělo všechno vyřešit a vyzkoušet.

„Ahoj, já jsem Adam.“

Todle se nestalo. Ani by se to nestalo. Ani jsem o tom nesnil. „Tak jak to, žes to napsal?“ táže se zvídavější čtenář. Je to dokonalá taška nadějí a antitaška je beznaděj. Každá debata má mít jasně stanovené pojmy. Jako že čím co myslíme. Ale je to nakonec při proměnlivosti všeho a při premise, že debata by měla někam ústit, vůbec možné?

Debata vlastně vede k novým pojmům a jako taková se asi jasných škatulek musí do jistě míry vzdát. K výsledku stejně nedocházíme ráciem ani jinými filosofickými tajuplnostmi. K ústí dospíváme vývojem. K míru válkou chtělo by se dodat.

Kavárna Na Zábradlí na Anenském náměstí, to je moc magické místo, přátelé. Tam se k vám dere ten génius loci. Tam balil Havel Havlovou. Myslím tu první. Ta byla ze Žižkova. A Havel, to byl mladý dramatik, literární elév s genofondem inteligence.

Cristina mi řekla, že nemám psát na internet. Spojila si to s mým stěžovačným tónem, který však nebyl záměrný. Tím ve mně asi vzbudila tu lásku, pokud se teda dá nazývat láskou, když se vám najednou postaví a ta holka začne vypadat úplně jinak. Máte pocit, že byste jí spoustu věcí odpustili a najednou vyplyne na povrch, vypluje, vynoří se taková zvláštní intimita, která doprovází to naštvání jako neochvějný druh.

Vás štve, že ona vás hodnotí, aniž by znala fakta, což vlastně intuitivní ženy dělají často, a chcete jí teda ukázat jeden fakt, který pochopí i ona, no ale neuděláte to, je tam clona, to místo, spousta lidí a ona, civí na vás a něco pořád řeší, když vy přitom už máte úplně jasno, tak zčekujete mejl a máte pocit, že ona to musí cítit stejně, tak hajpujete v intenzivní periodicitě, ale ona řeší nějakou školu.

Vy absolutně nemáte žádnou trpělivost whatsoevere, což to posralo i s tou osamělou šestnáctkou. Na profilovce měla černobílou fotku, která mě potom, co mi napsala, že už si se mnou nechce psát, ale vzápětí napsala, že se to třeba ještě změní, ale mně to nějak nestačilo v nabubřelosti uspěchaného buržoazního maloměšťáka, strašila.

Napsal jsem jí, že by si mohla změnit tu profilovku na nějakou veselejší a ona, že je tam slunečnice, všiml sis?

Odhaluje tam na rameni lihovkou nakreslený květ, který ani vzdáleně nepřipomíná slunečnici. „Já jsem si Samaru taky oddělal. A neměl jsem,“ píšu jí, abych byl vzápětí forever bloknut na šestnáctkový blacklist.

Znáte ten pocit, když jste bloknutí. Je to, jako byste byli popravení. Popravení šestnáctkou. Jako by si ode mě něco vzala a utekla s tím. To byl bezpochyby trochu uspěchaný feeling a jako ona tu samotu na mě, tak já jsem přenesl na ní ten strach. Smells like teen strach. Ale je blbost to teď, když už jsem bloknutý, nějak lokalizovat.

Možná je to kráva a možná jsem kráva já. Teď, když jsem bloknutý, je to jedno. A vypadalo to docela slibně, svižně. Pak jsem náhodou potkal tu sedmnáctku, která je takový dívčí Rimbaud, a byli jsme po kavárnách a četli si úryvky z knih a mě ani na chvíli nenapadlo ji nějak hrotit, jako fyzicky. Držím se zpátky. Jediná možnost kontaktu je, že by po mně vyjely vony. To se ještě nějak nestalo.

Nejmíň jsem měl osmnáctku. Dost rychle mě přestala bavit. Pořád mě peskovala. V jejím deníčku jsem ale zapsaný jako bývalý, což mě těší. Nechal jsem já ji, takže nad ní mám od té doby takovou převahu. O Vánocích jsme se měli potkat, ale na poslední chvíli si to rozmyslela, že prej má depku a já bych byl zas hnusný.

Byl jsem na ni hnusný akorát, když jsem se vrátil ze Zélandu, ale to bylo v období mé počínající šílenosti. Řekl jsem jí tehdy, že ji nemám rád. Holky nikdy nejsou ochotné chápat souvislosti a my chlapi máme zase pocit, že nás ty souvislosti vyviňují.

Na začátku to bylo takové klasické balení. Růže před kinem, básně. Poprvé jsem ji viděl pod stromem v září na trávě u náměstí ve Zlíně a hodně se mi líbila, ale byla tam s přítelem. Od té doby jsem ji ještě několikrát někde viděl a dycky jsme se na sebe dívali. Poprvé jsme spolu promluvili před Fotografií, kam si šla pro fotky. Fotografka.

Teď bych jí nejradši napsal, že ji mám moc rád a že je skvělý člověk a že jí děkuju, že se mnou šla. Že se omlouvám, že jsem to posral. Líbila se mi totiž její nejlepší kámoška. To ale nebylo jen tak. Tu její kámošku jsem potkal na cyklostezce u Dřevnice už dávno. Byla dokonalá na těch bruslích. Vypadala jak z Ameriky. Pak jsem ji ještě potkal na Školní. Šla takovým vyklidněným stylem.

Pak jsem ji potkal v Lázních s jejím přítelem o dalších pár let později a pořád byla teenybopper, ale zároveň vypadala šíleně, ale sexy šíleně. Jako by v ní duše soutěžila s tělem a ta duše to tělo trochu vytlačovala, jestli si pod tím vůbec jde něco představit.

Byl Silvestr a já byl domluvený s tou svou osmnáctkou, že budeme u ní ještě s její nejlepší kámoškou. Že nás jako ta kámoška nerada ruší, ale že zůstala na ocet a já na to: „Jasně, no problem.“

Tak jsem vyrazil ověnčený víny a potkal je venku a vidím teď, že ta nejlepší kámoška je ta holka z těch bruslí, do které jsem v ňáké formě platonické telepatie už léta zamilovaný. A bůh mi ji teď předkládá takto. Seznamuju se s ní a zjišťuju, že ty lázně neklamaly, je fakt šílená. Takže to můžu zkusit.

Nedokážu se přetvařovat, a tak jsem při vínech zčekoval číslo, když byla osmnáctka na záchodě. Pustil jsem ji k vodě, čímž jsem ztratil i tu nejlepší kámošku. To mi nedošlo, že to tak asi bude. Nechtěla do toho citového klinče. Od té doby se s ní občas domluvím, ale nikdy jsem nesebral odvahu jí vyznat lásku.

Spousta věcí se dnes zdá jako minulý život. Marně šátrám po nějaké současnosti. Právě jsem poslal té svojí osmnáctce na fejsbuku: „Mám tě rád.“ Má teď borce, se kterým chodí do třídy na výtvarnou výšku. Po mě měla plivače ohně, takového šíleného týpka, squattera. To bylo větší pako, než já. Zas jiné. Občas se mi přišla vybrečet na rameno.

S týpkem, co s ním je teď, byli dlouho vesmírná dvojčata. Teď, když to dali dohromady, jsou v úplném zenu, i když o těch Vánocích měla depku, nevím proč. Domlouvali jsme se i o den dřív, že se potkáme. Pořád jsem ji přemlouval, že tohle je distinktní noc půlměsíce, kdy se měním ve vlka a že moc dobře ví, že dneska se to má stát.

Běsy, byla mrazivá a zasněžená noc zlínského sklonku roku a já se pak seznámil s psycho zakladatelem dramnbejsu.

Ten její týpek vypadá jak ona. Ten typ páru. Teď jsem jí napsal, že má luxusní novou profilovku. A ta její nejlepší kámoška je trochu mrcha, ale taková ta, co o tom neví, což je nejvíc sexy. Taková ta kombinace. Taková dospívající jeptiška. Je křesťanka. Studuje psychologii.

Musím jí taky napsat.