literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

VÍR

Full size bloncka kouří elemku s bílým flitrem. Klepe popel, tahá páva v poklidném retro rytmu Bloku. Mluví se potichu jako v sauně. Myšlenky neslyšně blokují předsudky o sobě samých. Svádí to k psaní, ke vzletu do toho momentálního, které se bezesporu děje a mentálního, které reflektuje vír, který v tobě právě teď cirkuluje. To nebetyčné slunce nevnímáš kvůli zrcadlovému strachu. V knihkupectvích o tom zejí celá oddělení spisů s názvy jako Vnitřní mír a okázale paprskujícími slunci na přebalech, přitom stačí přebalit babičku a sbalit kočičku, o které sis myslel, že nepůjde.

Udělat cokoli, co si myslíš, že nejde. To je to slunce, to, co se jeví nedosažitelné, a přitom je to vším, všude a ve všem. Je to zdroj, bez kterého by nebylo nic. Nebo bylo, ale ve tmě. V neohraničené svobodné tmě, kterou nechceš, a přitom si pro ni jdeš vším, co děláš – čekáš.

Slunce těžkne a čeká, až ho někdo vyřkne, ale jen zdánlivě. Je všude a ve všem, jemně zapuštěné do všech pórů, buněk a myšlenek tvého těla. Tvými vráskami teče životodárná řeka nevyřčených výparů. Strachem řeka vyschne, stáhnou se mračna a během strašné bouřky se pak řeka probudí.

Ty se neboj, v tropickém schizmatu nečekej na déšť. To je jen léty osvědčený syndrom předků. Nepřebírej ho jako ostatní, nedívej se na ostatní. Čekají, až jejich ustarané hlavy vypaří dost mračen, aby se po srážce zase vypláchly.

Buď jiný, vydej se k moři. Vpij se očima do prostoru a kráčej k opravdovému výhledu. Intence, invence, intuice. Prostě buď in a intrikuj proti systému. Ten systém v zásadě neexistuje, je jen konstruktem tvé hlavy.

Nebezpečný je v tom, že ho chceš zničit. Jeho iluze je tak silná a sdílená, že když ho budeš chtít zničit, možná zničíš sám sebe. Abys ho zničil, musíš se s ním spřátelit, využít strach, který z něj máš. Strach je motivace, brána.

Je tenká hranice mezi tím, kdy je strach užitečný, až esenciální, a tím, kdy je zhoubný a paralyzující, a začne požírat sám sebe jako černá díra. Pohltí svůj vír a víra se zhroutí sama do sebe, přestane čerpat znamení z rozostřeného fokusu, mihotavého jasu a sledu scén a začne sebou mrskat jako kapr při adventu.

Strach je třeba opatrně dávkovat a prolínat ho s učenlivou, skromnou sebejistotou. Poníženě se plazit k pravému umění, ekvilibristice s drobnými, nejnitěrnějšími duševními úkony a v neposlední řadě se vzpomínkami. Ani s tou opatrností se to nesmí přehánět, samozřejmě.

Samozřejmost je nepřítel a míra je ta dívka, jejíž výtka, že to přeháníš, je oprávněná. Věř jí. Honíš ji po jahodovém poli, jako honíš vlastní myšlenky, ale ona není tvoje. Kdo honí, ten vyhoní. V transu chtěl bys po ní spásu, jas a trasu. Vtahuješ ji do zápasu. Ona nemůže být spasitelkou. Nemůže být ničím konkrétním, jako nejsi ničím konkrétním ty.

V klinči vět jsi jet něčím jiným. Kontrola je iluze. Jediné, co můžeš, je naučit se tančit ve větru a plavat v hloubce tak, aby ti nepraskly ušní bubínky. Naučit se slyšet, i když už slyšíš. Ač vidíš, nic nevidíš, a přesto se dál pozorně dívej, o to pozorněji. Vyměň zrak za pozornost a odbornost za hloupost.

Kdo se moc ptá, moc se doví, takže tu pravdu musíš vydržet. Přetavit vědomosti v pocit, a pak je zahodit, protože přetrvá jen ten pocit. Věci, co ti připadají cenné, daruj nebo zpeněž, a peníze použij. Zpronevěř se paktům, ve kterých nosíš vodu, a nos ji tam, kde chceš, kde cítíš potřebu.

Vnímej, co cítíš a věř tomu, protože právě to je realita. Realita je to, jak ses zrovna vyspal. Beztvará beznaděj se pouhým dotekem rozvlní do barevné disperze, ve které už jde něco dělat. Dívka je zrak a zrnko zaseto. Řeka hučí jak řešeto. Pořád klečíš v samsáře a přitom můžeš být ten norský vzor. Jít příkladem v plnění snového plánu a statečně dealovat s představivostí.

Nadáváš si za chyby a skládáš je do uměleckých obrazů. Místo aby ses z chyb poučil, vláčíš ty obrazy s sebou. Je to tvůj vlastnoruční kříž – ty, kterého vláčíš, a na koho tě přibijí, a ty je necháš. Vždyť jsi to ty, kdo to celé za jednoho sladce nudného letního dne spískal.

Nikdo tvou vinu neponese. Nikdo nevrátí čas. Nikdo nespojí, co Bůh rozpojil. Závistí nezískáš, co závidíš, a když závist vzbudíš, nebudeš se cítit líp. Upřímný jsi jen v těch poločasech, kdy se přestaneš snažit. V samé kostře své zranitelné svobody.

Tvá tvář je sen a tvůj zmatek potenciální cesta domů. Vypadá jako bažina chystající se tě pohltit, ale když na ni vstoupíš, z tvé odvahy pod každým krokem vznikne úrodná půda. Nejdřív musíš jít, až pak cesta vznikne. Tenhle průvodce je k ničemu.

Když se ti před nějakou femme fatale marně rozbuší srdce, je to ta cesta. Měla dáti, dala. Zbyla chvála prachu, pomatení rolí, prázdná znamení. Lidi, co vypadali silní, šli dolů a slabí se vyšvihli.

V iluzi nevyhnutelnosti se ženeme do archetypálního konfliktu lásky a strachu. Když něco chceme, bojíme se, bojujeme, pak litujeme. Ve vodopádu se směje chraplavý chór cherubínů. Chceš se vykoupat, zemřít a žít navždy. Umírat vědomě, mít kontrolu nad nevyhnutelným. To je ale protimluv, protimysl.

Když se něčemu nemůžeš vyhnout, nemůžeš to ani kontrolovat. Nemůžeš vůbec nic. Nemůžeš kontrolovat trolla, který mezi řádky dnů vepisuje Murphyho vsuvky. Zrcadlí naše útočné strachy, jako bychom se trestali sami. Nemáme kontrolu nebo jsme možná sadomasochisti. Nebo existuje Bůh, který soudí. Nebo něco mezi.

Bůh je jen člověk trochu čnící, čpící vinou za to všechno, a šarmem, díky kterému mu všechno odpustíš. Vždyť jemu stačí jedno slovo. To je v tomhle utlachaném světě výhoda.

Co všichni chtějí? Chtěl bys to vědět a zařídit se podle toho, ale podle všeho chtějí, abys jim ty sám řekl, co chceš. Každý chce něco jiného. Každý chce něco, čím to Něco zhmotňuje. Pátravě po sobě pokukujeme, abychom to Něco zahlédli. To Něco asi vznikne, když dva dají něco. Ale ne jen tak ledajací dva, takže to chceme dát jen Někomu.

Já to chci dát všem, protože všechno nebo nic nebo možná všechno je nic. Cynismus chvátí mou duši jako kulturní šok, který zrodil můj dar to dát. Když zůstane v latenci, tak mě to zničí.

V půlce slova „zůstane“ mi dopsala modrá propiska s nápisem Next reality. Vedle seděla holka, která o mě před rokem natočila dokument. Poprosil jsem ji o propisku. Dala mi drahně ostrouhanou tužku Ikea, kterou se těžko psalo, a pak došel papír. Na vrcholu se tedy vracím na začátek.

Servírka je nová, krásná, s čerstvě zastřiženými konečky rovných vlasů a image housewife. Hodně ujde. Zblízka už tolik ne. Idée fix.

Tos mi nosil plnou náruč aster, běhal za mnou čtyři poschodí. Je čas napít se svého Kinley a vrátit se do minulosti, která zatím přestala být minulostí, aniž by se cokoli stalo. A přece se něco stalo. Stalo se to, že se něco stane. Něco se děje, jede, je.

Yeah.

HOŘENÍ

Octni se ve městě sám a na ocet, bez čísel, bez nálady, bez flowu, se zbytky snů visícími na nitce nad velkým kontejnerem s nápisem Recyklace. Před bývalou výškou uprostřed města plného spikleneckých úsměvů, jako že o něco jde. V diletantském dilematu zda to, co děláš, je správné, a víš, že není, ale stále se to snažíš vidět jiným úhlem pohledu. Nezávidět, nezamlouvat to, namlouvat si, že jdeš oklikou, a že ten hlas, co ti mluví v hlavě, je fajn, a že bys ho měl dál ctít.

Octl ses ve městě sám a na ocet, bez čísel, a tak mu poskytni ústa jako hlásnou troubu a ruce jako klikyhákový projektil do falešného, kýženého netu Teď. Zasměješ se, jako by ta prázdnota před chvílí nebyl až tak vážný problém. Nepohrdneš tím mostem do dalších nadějí - vteřin, minut, hodin. V hlavě bongovačka dávného duhového soumraku.

Stěží mu ještě věříš, pomalu zapomínáš. Psaním se udržuješ v dementní formě, aby ani vlnka pochyb nezčeřila hladinu za zlatou pražskou lodí. Na zastávce mezi výškou a mostem, kopcem a městem, jsi ty sám most. Vteřiny a minuty se odlamují z černých teček hodin u Mostu Legií a ona nepřichází- ta, co vypadala jako bývalá. Kolem projíždějí jedna po druhé prvorepubliková, komunistická a kapitalistická tramvaj a v každé holka. Jedna ve vyzývavé póze s vlasy přes oči, druhá se na mě podívá z povědomé tváře zrovna, když se zavřou dveře. Odjíždí.

V síti imidž, idejí, identit, symbolů, slov a emocí jim z nudy mermomocí chceš věřit život žoviální známosti, protožes přestal věřit ve vlastní vizi. Chceš se do toho zapojit na plné koule, sehnat babu a nechat se vykastrovat, cejtit se živej a provinilej, unylej, aby svoboda zarostla břečťanem, zkrabatěla pomerančem v katastrofě každodenních kompromisů, upřímnosti, přímočarosti, kterou s radostí jen předstíráš při tvorbě úseček a mezistupňů okliky k pointě, tripu, ve kterém to znova najdeš.

Přestáváš to vyslovovat, ztrácíš se v metaforách, v moři pisu. Nirvána se stává smrtí jako v tolika jiných případech, které tak obdivuješ. Zalívají tě vlnami hřejivého šílenství. K okolí dokážeš cítit lásku jen, když ti připomene něco z těch lascivních euforií v dětském pokoji, kdes četl příběhy s fantazií, jíž se už nic ani nepřiblíží. Chceš do nich vklouznout v této realitě padajících vlasů. Ještě těsně předtím, než se to roztříští o zem, to chytit v mistrném, zenovém chvatu a zařvat z plných plic, žes to dal a že dáš víc.

Teď tě bolí v krku a nevyloudíš zvuk. Ztrácíš čas a nevnímáš jeho drahocennost. Brečíš si pod vousy a směješ se tomu mottu, že i cesta může být cíl. Že se jím třeba náhle stane. Ztrácíš to, oněmíš, zastavíš a čekáš, co ti řekne řeka a ona říká: „Zapomeň na noc. Co je důležité, hoří jasným plamenem. Zapomeň na látkovou výměnu. Život a smrt. Až přijde osud, nebudeš mít na výběr.“

Deset minut čekáš, a pak nastoupíš do jedné z těch tramvají, jichž mezitím deset ujelo. Najednou zase jsi, jsi v jiném světě mimo mučivý realm čekání v mimozitě mámivého mrazu. Cítíš cestu a bolest povinnosti znovu získat rytmus a rozeznít strunu. Jedeš a vystoupíš, postoupíš o krok dál na křižovatce kruhu - pokračovat, zkrátit to nebo prodloužit? Cítíš marný cinkot znamení. Jsi řízený malichernými náhodami. Čím absurdnější, tím líp.

Obdivuješ se jejich barevným logům, jako bys je sám vynalezl, jako dítě na pískovišti objevuje sílu práce a tvarů, moc zaujatosti, obscénní drajv, při němž zapomínáš na všechno kolem, vytváříš se slovem, ruským kolem samsáry. Jeho tah je tvou útěchou a návraty vizí jistotou. Zlatá klec a hrady z písku si vzájemně slouží v louži, v níž se odráží vše, co víš o světě, ve větě, v kometě, co se třeba už nevrátí, ale teď září a na tom záleží a říjen je daleko, ale přijde jistě jako ta dívka, s níž uctíš slunce, a pak listopad. Budete si v listí namlouvat, že zimu zmůže kabát.

Lásko, nesmíš se bát, až začne kapat noc řeky, jež se zove věčností. To je jen stín, který dokazuje, že slunce tam někde bude, až vylezeme ze sluje. V tupé temnotě jediným světlem jsou tvé oči, tak je nezavírej, i když teď zrovna nic nevidíš. Brzy uvyknou tmě a mně a méně je někdy více. Někde bude svíce a ty ji pohledem zažehneš a přeneseš požár na tisíce akrů polí, kde roste lež. Spálíš její úrodu a novou nezaseješ.

Nech je, ať ti zkusí urvat ruce. Zjistí jen, že tam nic není. Nic nemáš, ty jsi. Jsi daleko, jsi svá, sama s někým tam někde a já se do tebe snažím vstoupit skrz ně, skrz něco, skrz co? Skrz opičí tance tence toužím a pateticky platím za všechno věrný vyváženosti. Ale když tě vidím, tak bych stříkal, středobode sil mezi stěnami. Lžu, peču pecny mystifikací a krmím tě jimi, ale ty se nedáš opít rohlíkem.

Pátravě si mě prohlížíš jako prostá laň, která přišla o plachost, ale nedáš se ochočit, odstřelit ani jinak ošetřit, ošoustat v soukolí jako směnné zboží, produkt karmy, lásky, ne, nic takového neexistuje. Ani ty neexistuješ, a když procitám do tvé cizosti v metru, chci se rozběhnout do kolejiště, ale leda, že bych tam náhodou spadl, že bych se k tomu propsal, protože jak se zdá, všechno odpovídá. Akce, reakce, má rouhavá slova nezůstanou bez odezvy, bez ozvěny. Život ukáže, co znamenají.

Zapomínáme na sebe, jména, slova mění významy. Vyzývavě si mě měříš a já odpovídám zvídavým, divným, dávným, dětským zájmem. Zemitým, démonickým, drakonickým, vadným, dávivým, depresivním jasem v očích se tě snažím přesvědčit, že jsi ta pravá, aspoň dočasně zapsaná do těchto dní zlatým písmem, ta, již jsem potkal na promenádě paluby zlaté lodi za hezkého a jinak ničím výjimečného dne. Záchranných člunů bylo málo, ale kdo by to řešil. Slunce se smálo a jinak bylo všeho dost, tak jsme letěli úplně na přídi, líbali se pro radost.

Animální, infantilní, arogantní zabedněnost v přítomném okamžiku tisícerých díků. Kvůli té jsem se do tebe zamiloval a vyvolával ji z tebe jako fotky z filmu v temné komoře. Moje prsty koupaly pusté papíry ve vyvolávací emulzi tvého klína. Rodila se z něj nová vina a ty obrazy náhle, nečekaně, neprodleně vyskakovaly na svět.

Když se dívám na lidi, vidím jejich minulost. Co asi dělají, když jsou doma? Jak vypadali jako děti? Jak se chovají ke svým blízkým? Nikdy je nevnímám takové, jací jsou teď. Vůbec neuznávám jejich přítomnost, jejich vzácný prchavý život. Místo abych jim ho nějak zpříjemnil, závidím jim všechno, v čem to mají lepší, než já. To je lítost, soucit, one way ticket to the trůn. Latentní plyn, který není ničím bez jiskry, rušivého elementu, který ho vyčerpá, ale zároveň mu dá smysl, hybnost, sykot hada smrti, který se neviditelně vrtí naší trasou a určuje ji, je jí, její had, jímž mě k sobě vede, k vítězství v ní, do ní skrz ni, do posledního města.