|
na další stranu
Dušan Spáčil
Lukáš Volek
HRABAL
Bohumila Hrabala jsem často vídal v Krušovické pivnici v Široké ulici. Bogan – jak mu říkal kamarád Jarda Major, pro nějž to byl i soused z Kerska – přišel obvykle s báglíkem na zádech a rozhlížel se po hospodě. Když neobjevil nikoho známého, nejčastěji dal jedno na stojáka přímo u výčepu. Pak kvačil dál. Párkrát si ale přisedl k našemu redaktorskému stolu a dal se s námi do řeči. Koukali jsme na něj samozřejmě jako na svatý obrázek, takže nějaký geniální dialog si nepamatuji. Jsem si ale skoro jist, že jsme mu něčím do knížek přece jen přispěli. Hrabal totiž této hospodě původně říkal U Háku (kvůli háku, který sloužil jako opora při vytahování sudů ze sklepa). My redaktoři Světa v obrazech – obvykle Zdeněk Hrabica, Karel Šmíd, Karel Hejč, Oleg Homola a já - jsme jí ale přezdívali jinak. „Jdeme do Zelené laboratoře,“ volali jsme na sebe v redakci spiklenecky. Pak jsme se o tom jednou bavili s Mistrem v této restauraci s brčálovým, dosti nevkusným nábytkem a ostěním - a pak jsme se s tímto názvem setkali i v jedné z následujících Hrabalových knížek.
Společně s Jardou Majorem jsem o pár let později v Kersku vedl s Bohumilem Hrabalem dlouhý rozhovor, který vyšel ve Světě v obrazech. Hrabalovi se do něj nejdříve moc nechtělo, ale nabídl nám handl – my ho odvezeme na chalupu, aby mohl nakrmit „kočenky“, a on si s námi popovídá. A pak ho přivezeme zpět. Jeli jsme mou škodou 105, kromě Jardy byl u toho i fotograf Lukáš Volek, který z toho vytvořil moc pěknou sérii spisovatelových fotek. Vzpomínám si, že Bogan si nás docela vychutnával, třeba v tom, že on na rozdíl od nás nikam nespěchal. Už cestou tam kázal zastavit ve dvou hospodách u silnice – v jedné jsme si dali společně hovězí polévku, kluci s Mistrem stihli dvě piva (já jako řidič jsem pil nějakou žbrďolu), druhá návštěva byla vyloženě zjišťovací. Mistr se chtěl prostě kouknout, jak ta hospoda vypadá. V Kersku bylo na zahradě u chaty koček asi deset. Hrabal je nakrmil, polaskal – a pak jsme seděli venku na dřevěné lavici, rozprávěli o české povaze a popíjeli „kerku“ - místní přírodní minerálku ze studánky, kterou si Hrabal s sebou vezl i do Prahy. V Kersku byl Hrabal docela v pohodě, čím jsme se ale na zpáteční cestě blížili k jeho paneláku v Kobylisích, tím začínal být mrzutější. Stěžoval si na bolesti a bylo znát, že už má naší společnosti dost. Možná se mu ale prostě jen nechtělo zpátky do Prahy.
DAIDALOS
I. Daidalos I.
Postavil jsem ten labyrint -
ale sakra – kdo smazal ty šipky?
Rád bych dal Krétě sbohem -
netvor je za každým rohem,
a potkáš tu i jiné divné týpky!
Král Minos zkouší další z fint,
teď mě zas láká do své strany!
Zatím se ale bráním: „Mě ne!“
(I duše jsou tu vypuštěné...
A vy mu přivážíte pořád nové panny!)
Lid klaní se mi, jak bych byl vzácný Ind,
leč v skrytu tvrdí, že vše je moje vina,
To já jsem ten, kdo prý za vše ručí,
Proč já? Strach však ve mně hučí,
jak v prázdném sále meluzína!
Chtěl bych se vrátit na Korint,
prý mají pro mne spoustu práce.
Když ale dojdu k přístavu,
strážní si klepou na hlavu
a odvedou mě do paláce…
II. Dva muži doma
Táta a syn sedí u stolu.
„Dáš si večeři?“
Synek kývne
i když Minosovo hovězí
má u něj už dávno minus.
„ Prej si stavíš křídla!?“
„Kdo ti to proboha řekl?“
„Nevím, asi Faidra!“
„ Copak někdo umí lítat?“
odpoví nervózně vynálezce.
„Prosím tě, tati!
Kdyby ses k ránu vracel
od děvky, páchl bys rybinou,
z krčmy byl bys cítit vínem.
Ale ty voníš Aiolovým větrem!
Daidalos mlčí a pak zamumlá:
„A co ještě o mně povídají?“
zeptá se po chvíli.
„Prý jsi tam v Aténách někoho
zabil!“ šeptne synek.
Daidalos dlouho mlčí
a pak řekne:
„Poletíš se mnou?“
III. Daidalos II.
Vzpomínáš ještě na Atény?
Nebe se zdálo na dohled,
Venuše vyšla z mořské pěny,
dělá to jednou za sto let.
Chodili za mnou muži, ženy,
ať prý je zbavím jejich běd!
To proto jsem dřel na tři směny,
aby tu bylo dobře – alespoň za sto let.
Pak za mnou přišel vykulený
mladík, co sotva napočítal pět.
Prý pomůže mi zvedat stěny,
že prý to jinak nestihnu
- dříve než za sto let.
Vypadal, jak by ještě nosil pleny,
co ale neznal, naučil se hned.
Koukal jsem jako opařený -
Co umí tenhle Tálos –
nezvládnu za sto let.
Mladý kůň ale potřebuje třmeny.
Snil jsem, že spolu vylepšíme svět!
Jenže on řekl: „Nedělej mi scény,
neraď mi, dědo – vypadáš na sto let.“
Vedle něj rychle pozbýval jsem ceny,
Já, co jsem tlačil vůz pokroku vpřed!
A tolik práce dal jsem do té změny…
Musel jsem zastavit ho - dříve než za sto let.
Jednou jsem s klukem vylezl na lešení.
Měl spoustu řečí, ten zlomyslný skřet,
Najednou cítím, jak se mi krev pění,
a on spadl dolů - najdou ho za sto let.
Ikare, věř mi, byl jsem vyděšený,
A kdyby šlo to – všechno bych vrátil zpět,
S tím Tálem ale byl bych vyřízený,
já, co dám štěstí všem lidem na sto let.
IV. Putování I
Osazenstvo Héliova vozu
už prokouklo Daidalovy plány
a sluneční šípy vysílá v množství,
jako by proti němu táhly
nekonečné perské šiky,
ale k moři tu jdou
jen dva muži
a nesou křídla.
Starý supí
a nadšeně vypráví:
„Je ti horko? Nahoře tě
vítr ochladí
a pomůže ti vystoupat
až nad mraky.
Máš žízeň? Napojí tě déšť!
A únavu smyje Eos,
královna červánků.
Ikaros jen kývne
a pak se zeptá, jako by
nemyslel na nic jiného:
„A kdo to byl ten mrtvej?“
Daidala píchne u srdce…
V. Ikaros
Jednou jsme spolu lovili tresky,
pak jsme šli po cestě ze zátoky,
kopec byl vysoký, ale nám se šlo hezky,
jen tvůj krok vydal za mé tři kroky.
Přesto jsme odmítli koně i mezky,
stoupali jsme spolu až na kraj skal,
tys mluvil moudře - já třesky plesky,
každý z nás přesně to, co jazyk dal.
--
Vezmi mě, tati, zase na ryby,
tak jako kdysi,
chci zaplašit své pochyby
nad všemi kompromisy.
--
Bylo mi deset let, já držel se mámy,
ty jsi byl ale ten, co všechno ví.
A i když s mámou jsme zůstali sami,
chtěl jsem být po otci – Daidalovi.
Hořel jsem pro tebe jak věchet slámy,
jako ten Heronův divný stroj na páru.
Vím, ty ses nezměnil, jsi stále ten samý,
já však už vyhasl - jak maják na Faru.
Vezmi mě, tati, zase na ryby,
tak jako kdysi,
chci zaplašit své pochyby
nad všemi kompromisy.
Nad všemi těmi smlouvami
s dvaceti podmínkami,
nad všemi těmi paláci,
kolem nichž rostou slumy,
nad obskurními chodbami,
které prý někam vedou,
nad duhou se všemi barvami,
která však končí šedou,
nad trestuhodnou nadějí,
že přijde pomoc shůry,
nad báječnými slavnostmi,
z nichž mám teď noční můry.
Nad chybami, co vznikají
jen v zájmu dobré věci,
nad krví, která vytekla,
a nemusela téci.
VI. Putování II
Teď už stojí oba na útesu,
nebe je jen o něco modřejší
než hladina pod nimi,
a Daidalos zase mluví…
„Až vyletíš nahoru
možná potkáš pelikány,
těch si nevšímej,
plouží se nad vodou.
Druž se spíš s mořskými orly.
Ani ti se ale neodváží
až na Olympos.
A když potkáš Herma,
Diova posla,
pozdrav ho s úsměvem,
ani on nevyletí výš než ty.“
Tatík zmlkne.
Ticho najednou ruší jen
kapky dopadající
stovky metrů pod nimi.
Ikaros čůrá.
VII. Epilog
Roztáhli perutě -spěchali nad moře,
rvali se s monzunem, svezli se na bóře,
letěli za deště, plachtili za nocí,
muž syna držel se - jak prámu tonoucí.
Letěli na sever prý směrem na Thiru,
ztraceni v obloze jak hvězdy vesmíru,
co září do noci svým světlem ledovým,
a stejně vzdálen byl i otec synovi.
U města Naxu je naposled viděli…
Dva racky nad hromadou sítí,
složených na přístavním molu.
A potom Ikaros ke slunci vystřelil…
A co ten druhý - co ten asi cítil?
Víc o něm nevíme, jen, že padal dolů.
|
