na další stranu
Daniel Razím
ZAVYTÍ POSLEDNÍHO VLKA
Roubenky stojí ve svahu jako rozprchlé stádo.
Soumrak jim hraje na šalmaj z javorového dřeva.
Hluboké tóny poletují v lesích
a všude kolem chodí vzpomínky.
Slyším je, cítím
tu jejich povědomou vůni.
Budeš nás svolávat anebo plašit?
Nehybně trčí do vzduchu
jak polámané kosti větví,
cuchají vlasy, hladí stébla slámy
a budí teplým dechem
křídla lišajů.
Jedna z nich nosí kolem krku
korále z provrtaných oříšků.
Neboj se,
řekne tiše.
Ode dneška už budu jenom hezčí
a budu s tebou, kdykoli budeš chtít.
Klade mi do úst borůvky
a vyhřátý mech pod hlavu.
Zlehka mě kousne.
Jen abych věděl, že už nebolí.
A potom bledne, až v ozvěnách zmizí
jako zavytí posledního vlka,
zastřeleného Léta Páně
1842.
ZA DVEŘMI TŘINÁCTÉ KOMNATY
Strnulé sochy s mlčícími ústy
upřely na mě prázdné oči
z osmnáctého století.
Ve skrytu duše stojí na podstavci
barokní úzkostlivá bolest.
Lebky v ozdobných rakvích cení zuby
do šera chladných, posvěcených zdí
a kosti nosí závoje a šperky.
Relikviáře výčitek a vynucené viny
uchovávané se vší zrůdností.
Sám sobě budu dřevěnou zpovědnicí.
Všechny mé skutky, odlité do kovových zvonků,
jsou ve mně zavěšeny jako ve věži.
Čas od času se vždycky ozvou znovu.
Tisíckrát pozdravujeme tebe!
VÁNOČNÍ
Vánoce
zabalené do ozdobných papírů,
Vánoce s pomerančovou kůrou, skořicí a fíky,
Vánoce na výsostech,
Vánoce s klaněním panovníků
a narozením děťátka,
o němž se ví, jak mnoho bude trpět,
Vánoce, kdy by měl býti každý vesel,
kdy ale přesto
pokaždé někdo usedavě pláče.
Vánoce nad cukrovím a kávou u televize,
Vánoce s prosbami a nesmělými otázkami do tmy,
Vánoce v jemné tkanině vzpomínání
na cokoli, co nepřestane scházet.
Vánoce, které na okamžik spočinou
v dřevěné kolébce Adama Michny z Otradovic.
Vánoce znějící ze sna zasněžených lesů na horách,
Vánoce stoupající z otlučeného hrnce na plotně starých kamen,
Vánoce pro radost, tajemství a úžas v dětských očích,
Vánoce, kdy všechno uvadlé a zmrzlé, co vezmeme do tepla,
může za pár dní rozkvést,
Vánoce vážící na kuchyňské váze hrozinky, strouhaný kokos,
mouku, cukr, oříšky, mandle, sušené hrušky a odpuštění,
Vánoce s hvězdou ukazující
dalekou cestu k pokojnému štěstí.
Vánoce klečící o půlnoci v jehličí a slámě,
Vánoce kolem velikého stolu,
kde vždycky někdo bude chybět,
Vánoce,
svátky, kdy stromeček z lesa
přichází jako Bůh do domu,
svátky všech nešťastných,
kteří pro slzy nevidí,
že by mohli být štěstím druhých,
Vánoce,
Vánoce přicházejí
a rychle odcházejí.
ZA DLOUHÝCH ZIMNÍCH VEČERŮ
Peříčka sněžných sov
sypou se na lesy.
Studená tma plná jeleních parohů
se dere oknem do pokoje
a vůně kávy rozvěsí
po stěnách svaté obrázky,
namalované na skle.
Francouzská hudba v nás probudila
hroznou chuť na palačinky.
Jedli jsme proto chleby s marmeládou
a učili se spolu
tancovat.
Venku, schovaní v hustém chumelení,
potichu poslouchali andělé.
EPILOG
Zelenomodré a narůžovělé mušky
bombardovaly noční lampu,
sedaly na stůl i na moje prsty,
zalézaly do otevřených knih,
kde umíraly vylisované
jako semínka hmyzu v podivném herbáři
a jejich obrovité stíny
tancovaly po stěnách.
Zhluboka jsem se napil
jasmínového čaje
a políbil jsem múzu,
stojící tiše
ve tmě za mými zády.
Chtěla jen vidět někoho,
kdo píše básně na počítači.
|
