na další stranu
Daniel Razím
PŘEDEHRA K NEVĚŘE
Černý les ženám slibuje hory doly.
Měsíc, přestrojen za lunu,
předčítá při svíčkách a víně
romány z červené knihovny.
Sovy pálené touhou
rozsvěcí souhvězdí svých očí.
Kukačka přichází na námluvy
v cizoložním prádle.
V kytici vřesu se ukrývají
loupežníci a peleš lotrovská,
a kočka píše
navoněný dopis:
Dnes hříšná rozkoš
podpálí na poli slaměnou vdovu.
Výčitky svědomí
jsou krásné zříceniny
opuštěných hradů.
PODIVUHODNÉ SOUVISLOSTI
V černém klobouku značky Borsalino
s reklamní cedulkou firmy „Jan Obermann“
chodíval mezi dvěma světovými válkami
můj pradědeček Rudolf Hora
Velkou Prahou,
kde tehdy bylo lze potkati
mladého básníka Konstantina Biebla.
Je velmi pravděpodobné,
že můj pradědeček
četl si v Bieblových knihách veršů,
které básník psával
při moderním osvětlení,
dodaném tehdy do většiny domů
soukromým elektropodnikem
mého pradědečka.
Je rovněž velmi pravděpodobné,
že oba pánové
prožili tajně mnohá dobrodružství
se stejnými dívkami,
jež tehdy bylo lze vyhledati
v koketně pavím vějíři
prvorepublikového velkoměsta.
Jak by se asi oba podivili
nad surrealistickou představou,
že:
Ten samý klobouk
kladu si roku 2013 na hlavu,
abych v něm
dávno už zemřelého básníka Biebla
hrál na jevišti
divadla a kavárny Potrvá
v o mnoho větší Praze,
a říkal tu nahlas dívkám
jeho - s patinou času ještě jiskřivější - verše
při stále moderním
elektrickém osvětlení.
VE VILOVÉ ČTVRTI
Dřevěné ploty zahrad
skrývají tajemné osudy květin
a vzácné druhy automobilů.
Když škvírou v plotě vstoupila dovnitř
zvědavost mých očí,
v ozdobném altánku s děravou stříškou
proutěné židle kolébaly svou samotu.
Na stole spala kočka v rozsypané kávě.
Trhlinou ve zdi,
opilé psím vínem,
končily stopy mravenců.
A bylo slyšet jak se ticho
v modrých ozvěnách tříští mezi keři.
Mé oči vstoupily
hlouběji do zahrady.
Zachytily se do pavučin
mezi ovocnými stromy.
Housenky v moruších
spřádaly jemná vlákna snění.
V hedvábí usnou nesplněná přání
a promění se v třepotavou touhu
s křehkými křídly naděje.
Zatímco úzkost, prázdnota a smutek
byly jen kousek odtud
napsané sprejem na omítku.
PODZIMNÍ NOC NA PETŘÍNĚ
Tma svolává zvěř k hostině
šepotem padajících ořechů
a listí na stromech
se tiše mění v peří
exotického ptactva.
Přikrývá k smrti unavené vosy.
Na zemi kolem kmenů
se rozvíjejí japonské vějíře,
vlhnoucí
tlením
rosy.
Vzplanuly stromy v říji
a zlato z jejich korun pelichá.
Žluny se ukrývají ve vysoké trávě.
Před zraky zajíců ježků a netopýrů
noc vylovila zpod keře
kladívko Petra Parléře.
Větvičky hrušní prorůstají zdmi katedrály
a ústy černých chrličů.
Zšeřelé fiály se tiše drolí
mezi prsty větru.
Písek na plicích kameníků
se zvolna mění v poušť.
Mizí v ní stopy krále Jagellonce
i rysy tváře Kristovy,
černající se v listoví.
Do jezírka slétají kachny.
Se smíchem zapadnou do mokrých houštin.
Z rákosí znějí
zpěvy
staré
Číny.
Měsíc vychází z větví modřínů.
Jeho svit
proboří klenbu stromů.
Vysype se z ní na zem
zchátralé lupení
a jehličí.
DECH ZVÍŘAT
Hvězdy ve tvaru cizokrajného koření
zářily sněhem nepálských hor,
v touze být nočním zrcadlem
pro jejich studenou krásu.
Z kaluží v antilopích stopách
se přilétali napít ptáci.
Podzimní zvěřince cirkusů
postupně poztrácely
veškeré kouzlo
na svých nekonečných cestách.
Dotýkal jsem se rukama
srsti cvičených velbloudů,
přešlapujících za studených nocí
v kruhu
vězeňského dvora kovové ohrady,
a díval se do jejich tmavých očí.
Ty oči do našeho města přinesly
krátké dny s vůní
horké čokolády
a lásky,
schoulené
do přítmí čajoven.
Lásky ve žlutém šeru lampiček,
podobné hořícím svíčkám a vonným tyčinkám.
Nahořklé lásky se směsí ořechů.
Lásky tajené za závěsem
s dlouhým průvodem indických slonů.
Stěhovavé lásky,
které před zimou odletí do tepla cizích krajin.
Lásky v šatech z ručně tkaných látek a ovčí vlny,
lásky ze zlatavé příze, vetkané v tyrkysu,
lásky červenohnědé jako povrch země
a těžké jako horká hlína s příměsí fialových tónů.
Lásky se všemi odstíny modré v barvách nebe
nebo moře
s rybími šupinami šera v zelenavých hloubkách.
Lásky vysněné pohledem
na kolemjdoucí krásu neznámých lidí.
Lásky se všemi polohami něžných rozkoší Kámasútry
vsedě i vleže na prošívaných polštářích.
Lásky náhodně posbírané jako kaštany
ve žloutnoucím listí
u rezivějícího torza starobylé pumpy.
Hubené lásky s dready a piercingem
a očima, zakletýma marihuanou.
Lásky v džínách a keckách s barevnými tkaničkami,
lásky, co jako déšť padají
do tmy plné mokrého větvoví.
Lásky černošských panen v pouštním písku.
Hluboké lásky na celý život
s blízkostí domova na dlouhé společné cestě.
Neurčité lásky v mlze stoupající z vodních dýmek,
… lásky?
Lásky snědené z rozbitého nádobí.
Lásky k smíchu a lásky, které se dostaly do řečí.
Lásky plné snění o nesplněných láskách.
Lásky ze středověkých kachlů,
kde svatý rytíř Jiří
probodl kopím draka
před očima klečící pozdně gotické princezny,
která ukrývá pod hedvábím
horečku afrických plodů
a 2013 políbení
na všechna dostupná místa svého těla,
a která čaj,
rozsypaný po dlažbě dalekých měst,
zalévá pramenem horké vody,
aby se na dně šálku
znovu podobal keři.
Z konvičky roste vůně
prstů Číňanek,
a hudba indonézských květin
usíná za okny čajovny,
ukryté ve zčernalé věži.
Princezna opilá medovinou
svůj smutek svěří
vězněné zvěři.
Neklidné antilopy se staví na zadní
a teplo jejich dechu
nozdrami šeptá
do našich dlaní
tajemství
podzimní noci.
Z kaluží v antilopích stopách
se přilétají napít ptáci,
a hvězdy ve tvaru cizokrajného koření
třpytí se sněhem nepálských hor
v touze být nočním zrcadlem
pro jejich
studenou
krásu.
ZAKLETÁ STROMOVKA
Secesní věž Průmyslového paláce
vyrůstá k nebi nad koruny stromů
a její hodiny jim odměřují čas.
Podél zdi holešovického hřbitova
růžově kvetou mladé kaštany.
Vadnoucí květy se zlehka sypou na vagony vlaků,
projíždějící akátovým houštím.
Do sloní kůry bukového lesa
jsou zaklety
fotografie starých Pražanů.
Před vyhořelou zříceninou Šlechtovy restaurace
zní z listí šelest kavárenské hudby
a jména dávných zákusků.
Všudypřítomné pivo ve stínu napěněných sakur.
Růžový sad se propadl do země.
Slunce je rozpraskané větvičkami olší.
Kůň pije z potoka svou vlastní podobu.
Po vodě pluje jinanové listí
ve tvaru rybích ploutví,
a modré sojčí pírko zvolna klesá k zemi.
Když povodeň kácela staleté stromy,
z vysokých oken věže novogotického letohrádku
shlížely dolů postavy
z kreseb Vincence Morstadta.
V té chvíli Stromovka
přestala být Královskou oborou.
|
