na další stranu
Zora Wildová
PRVNÍ PO RUCE
Moje ruce jsou dva spasitelé po straně
a já lotr uprostřed jako vždy první po ruce, vždycky první na ráně, kdo ji dostane, kdo ji dostane
od těch nejpovolanějších, od těch ihned mazaně a obratně nastrčených jak k útoku, tak k obraně,
od těch vykutálených šikulů, co si budeme vyprávět,
kdo to od těch přehnaných dobráčků schytá náramně ke své nevalné záchraně.
ZÁROVEŇ TAKY NIČÍ
Venku prší zrovna provázky k biči, jak zostra fičí, když se vítr proti mrakům vzpříčí,
když chce být všech, ale taky ničí.
A výsledek? Bože hříšný, není nač být pyšný! Poněvadž na co sáhne, všechno zničí!
Aspoň tak to doma pěkně v suchu mému oku přes trojí sklo
s ohromným reportérským nasazením a do nejmenších podrobností okno i brýle líčí.
PROČ O MĚ STÁL
V celém mém životě jenom sníh,
a to ještě jen tu a tam za tuhých zim, a pouze kratičce, na mně lpěl.
On jediný na světě!
Ale proč o mě tolik stál, když pak, kam mi na tvář či kabát pad´, tam v mžiku tál?
Že by z něj ten mrazivý zápal pro mě tak brzy vyprchal?
VRHÁM SE ZASE ZPÁTKY
K některým knihám se ráda i víckrát vracím,
ráda si jejich stránky znovu připomínám z té jejich lepší stránky,
jenže nejradši se vrhám zase zpátky mezi řádky, kde pátrám a slídím, a bůhví že nejen očima,
co ještě neobjeveného se tam na těch dosud bílých místech
mně zatím známého literárního světa ukrývá.
I PÁTÉ KOLO PÍCHNUTÉ
Bez lidských pohnutek by ještě dnes civilizace trčela na nule.
Ale na druhé straně zas by to neměla tolik nahnuté.
A ani svět by nebyl tak, jak je teď, na huntě.
Protože člověk by jen pořád stál na místě, co minule. A stejně nehnutě.
Asi jako to jeho auto v garáži, když má i páté kolo píchnuté.
ANI SLZAMI
To poznání to možná trochu přehání,
ale buď mě zcela uzdraví, nebo úplně o zdraví připraví!
Jenomže já se nechci prozradit ani slovy, ale ani slzami.
Proto tomu jenom nenápadně zamávám svými zrovna umytými, právě vykoupanými řasami,
ať se ten druhý, ten někdo jiný, dovtípí, co všecko se dává za i na rány.
JENOM SE JEŠTĚ VĚTVE PUSTIT
Jsem list, tak jak mě život vystřihl a vybarvil: jsem list četně rohatý a divoce žíhaný.
Jsem list s tvrdými, vystouplými, bolavými žílami, hustě popsaný neznámými, ledabylými, klikatými písmeny, jsem list potrhaný a zmačkaný a nikdy nečtený,
zato však s bohatě zlacenými okraji, jenom se ještě větve pustit
a chvíli pak spěchajícím a nevšímavým lidem pod nohama papírově šustit.
|
