na další stranu
Zora Wildová
A PŘESTO HORENTNĚ VYDĚLÁVÁ
O tom, jak vysoko se vyšplhá účtovaná částka,
rozhoduje stejnou měrou nula jako desetinná čárka.
Sem tam se mezi nimi sice,
jakkoliv pouze řečí strohých čísel,
a jen těch na papíře,
strhne jistá džentlmenská strkanice,
taková malá čistě politická váda o pozice,
ale koneckonců je to beztak jedna verbež,
jedna pakáž,
která jenom kouká, jak co kde trhnout,
a přitom se prací za žádnou cenu nepřetrhnout,
jež se jenom fláká, a přesto horentně vydělává,
zatímco ty, člověče s meluzínou v kapse,
za ni na ni celý život tvrdě makáš.
OHLÍŽÍ SE ZA MNOU CHLAP
Dívá se na mě, dívá, očima přímo nebozezovýma.
Pohledem, jenž má spár, aby ťal!
Aby se mi do těla i duše a ještě dál zavrtal!
A nikoliv, že se mi to jenom zdá,
že si zase jenom něco namlouvám!
Copak asi na mně vidí,
že se za mnou,
když ho po chodníku velmi, velmi zvolna míjím,
že se za mnou ještě celým tělem otáčí,
neboť pouze hlava mu k tomu nestačí?
Že ne a ne odtrhnout od mého, jenž je brýlatý,
svůj zrak až nemravně, až okatě okatý?
Zrak, co má v sobě žár na podpal.
No totiž... ono je to tak: prostě ohlíží se za mnou... chlap!
Z jeho právě aktuálních měr a vah usuzuji, počítám,
nanejvýš tři roky stár.
Já rovněž tolik, ale dvaadvacetkrát!
Ovšem, jak patrno,
zatím nejsem úplně pro každého jen jakási stará, ošklivá, odepsaná bába,
nýbrž ta, jež se takových banditů jako on,
jako tenhle,
vždycky malounko a právem obávala.
|
