na další stranu
Vladimír Stibor
O PLANINĚ
Vymyslel jsem planinu;
tu náhorní a neklidnou-
Má v popisu práce broušení jaspisů
stránky knih promáčené modlitbou,
dokonce krví průhledných andělů,
kterých se nikdy nechtěla vzdát.
Pila jejich vůni, vodu z okapů,
Všichni si přáli bolest rozprodat
a vyjít jen tak nalehko v režných šatech na cestu;
jaký by to ale byl život za byt a za stravu,
za větší kus flákoty, za mřenky drahoty.
Tu planinu, jak mrazem sežehlou vendetu
cítím už v dálce, vrací se k parketu.
V tanci rozdává korunovační klenoty.
OHLÉDNUTÍ MEZI AKÁTY
Mne už nikdo nehledá.
Ani smrt ve středním věku
mezi dvaceti a dvaašedesáti podzimy.
Nejsem pro ni dost dobrý,
vyzrálý a chuťově stravitelný.
Jsem,
a nemůže mi odpustit,
starší než akáty,
co voní v květnu tak,
že z nich bolí hlava dlouho do noci.
Svírají údolí okolo mlýnů
u říčky Svrchnice
a učí mě jak cikáni a táta Štěpán,
co už není,
lovit pstruhy mezi kořeny vrb,
vyhazovat je na břeh, péct je obalené v hlíně.
Poté se dělit se o kořist.
Napadne poslední jarní sníh.
|
