literární časopis založený v roce 1964

Marta Ehlová

DRAMATICKÝ KROUŽEK

„Milí tovaryši,“ řízně k nám zahovořila učitelka Budíková a práskla ukazovátkem do stolu, „divadlo jsou prkna, která znamenají svět.“
Páni, to jsou teda věci! Hvízdl jsem si v duchu. Abych zachoval vážnou tvář, snažil jsem se představit si na těch dřevech něco světoborného, co s celou zeměkoulí pořádně zacloumá… Ale vybavil se mi jen Pepík Švec z našeho domu, když se vychloubal, že k Vánocům dostal nová prkna, a vida naše vyjevené obličeje, blahosklonně poznamenal.
„To jsou lyže, pánové.“
Pak se mi do těch vidin připletla babička, jak si při žehlení prozpěvuje u žehlicího prkna potaženého místy už propálenou látkou. A když se do mého úsilí vetřela i vzpomínka na někdejšího dědečkova souputníka z taškentské anabáze, jak dědečkovi oznamuje, že pan řídící je už taky na prkně, měl jsem namále, abych se nerozchechtal.
Budíková nás vyučovala dějepis, ale jak se ukázalo, byla spíš zakuklený divadelník; na naší škole založila dramatický kroužek a pasovala se na jeho principálku. Než se o tomhle stánku umění rozepíšu, musím popsat, jak hodiny dějepisu probíhaly; podezíral jsem totiž Budíkovou, že si nás při nich oťukávala, koho do své umělecké skrumáže zlanaří.
Byla to korpulentní dáma s rozjásanou tváří, veselou povahou a hřmotným hlasem. Na zvednutém nose jí seděly kostěné brýle a na hlavě malý drdůlek. Chodila v přepásaném černém klotovém plášti, pod paží nosila pár knih a v ruce ukazovátko z rákosu. Při řečnění si s ukazovátkem pohrávala a sem tam s ním třískla do stolu. Říkala nám tovaryši a dějepis vyučovala v duchu Komenského didaktiky Schola ludus (škola hrou) neboli Živé encyklopedie. Naše třída se tak v hodinách dějepisu měnila v jeviště, kde jsme ztvárňovali postavy a oživovali události, které dějinami lidstva jaksepatří zatřásly. Na scéně jsme vystupovali rádi a v předmětu jsme prospívali. Však jsme se na ty produkce také náležitě vybavili; z domova jsme si přinesli vhodné svršky, klobouky i královské koruny a šavličky, které jsme vyrobili z tvrdého papíru a polepili staniolem. Naším nejzdařilejším kouskem bylo drama Casus belli (jak nás Budíková poučila) neboli spor o následnictví mezi rody Bílé růže Yorků a Červené růže Lancasterů v Anglii známý jako Válka růží. Budíková nás rozdělila do znepřátelených rodů, přidělila nám jejich barvy a za domácí úkol nám uložila koupit si v papírnictví špejle a krepový papír a vyrobit z něj růže; jako názornou pomůcku nám předvedla jeden pouťový artefakt odněkud ze střelnice a nechala jej kolovat. Kdyby tihle růžoví pánové spatřili, jak se jejich svaté zápolení o moc smrsklo do šťouchanců a místo padlých bardů se na zemi povalují rozšlapané papírové růže a zlámané špejle, upadli by do trudomyslnosti. Zato učitel národů by určitě zaplesal a Budíkové by dal jedničku.
Tvář by se mu však zachmuřila, kdyby ji slyšel, jak výuku dějepisu vylepšuje klípky a pikantnostmi ze života hybatelů světa. Když jsme probírali středověkou Anglii, Budíková nám vyjevila, že Robin Hood nosil červené punčochy. Taky se prý zahaloval do přehozu šarlatové barvy; prozradila, že červenou barvou dával najevo své postavení v družině zbojníků, které v Sherwoodském lese šéfoval. Ze soukromí jeho kumpánů zase vyslepičila, že tihle lesní šibalové nosili přehozy zelené barvy a nepohrdli ani přehozy s pruhovaným vzorem. O jejich punčochách Budíková pomlčela, zato nás zasvětila do kratochvílí, kterým se tihle raraši oddávali. Kupříkladu Robin Hood byl lučištníkem, a ne ledajakým; že to byl sportsman hodný titulu mistra světa, potvrzovaly zvěsti, které o něm tehdy kolovaly. V převleku za chudáka se zúčastnil slavné Notthinghamské lukostřelecké soutěže a vyhrál zlatý šíp. V duchu jsem před tím borcem smeknul a provolal mu třikrát sláva!
Vilém Dobyvatel, Richard Lví srdce, princ Bezzemek a všichni ti rytíři s křižáckými výpravami před těmi čímany ze Sherwoodského lesa vybledli jako den.
Středověk s naší třídou pořádně zacloumal. Kluci ze zadních lavic vyměnili četbu kovbojek pod lavicí za rytířské romány, vzorní žáci louskali knihu Waltera Scotta Ivanhoe, a já se prokousával objemným fasciklem Dějiny Anglie. A bum ho! Objevil jsem tam fotografii pomníku Robina Hooda; byla to bronzová socha podsaditého mladíka v postoji lučištníka ve vysokých botách s čepičkou ozdobenou brkem na hlavě, který v rukách svírá obrovský luk a šípem míří kamsi do neznáma… Zkrátka šampion jako vyšitý.
Budíkovou s její výukou Komenského Schola ludus jsem odhadl správě. Robin Hood se svými lesními druhy a zlatým šípem z lukostřelecké soutěže i naše vydařeně ztvárnění sporu rodů Yorků a Lanscasterů bylo šťavnatou návnadou do jejích divadelnických tenat. I já jsem se do nich nechal lapit, a rád. Vděčím za to výkonu v bitce Války růží, kde jsem coby jeden z Yorků do svých protivníků nejen šťouchal špejlí, ale sem tam je i pěkně vytahal za vlasy.
Nikdy by mě napadlo, že dráhu dramatického umělce začnu v tělocvičně na žíněnce a že moje první role bude veverka. Ale co na tom; když mohou prkna znamenat svět, jak tvrdila Budíková, může to samé znamenat i žíněnka. Budíková si pro provozování dramatického kroužku zabrala tělocvičnu, protože tam vévodilo pódium i s oponou; neptejte se mě, kde se tam tohle monstrum vzalo; prostě tam bylo a naše principálka to uvítala jako dar z nebes.
Na první hodinu výuky dramatického umění se nadšenci Thálie nahrnuli do tělocvičny, aby obsadili místa na lavičkách u ribstolí; já se přikodrcal poslední, tak na mě zbyl plac na žíněnce. Než se Budíková pustila do práce, očima jsem bloumal po okolí a přemýšlel, copak si ti holenkové od těch prken slibují.
Vida! Támhle sedí Kamila Kloboučníková, kalupinka, co umí pěkně recitovat básničky. A vedle ní Mařenka Červená, baculda s vlasy jako hřebíky. Ta si určitě myslí, že když její tatínek hraje v orchestru Národního divadla na basu, jak se pořád vychloubala, bude nás poučovat.
Helemese! To je teda gól! Civěl jsem na kluky ze třídy. Horejsek, Hamšík a Bukáček seděli na kladině a klátili nohama.
Horejsek byl rozšafný podsaditý kluk s vlasy jako mokrá sláma. Hledíval na ostatní jako by říkal „nebojte, jsem tady a nedám vám ublížit.“ Když ve třídě došlo k maléru a nikdo se k němu nehlásil, Horda vzal vinu na sebe.
,,Já jsem to udělal a já se k tomu čestně přiznávám,“ slyším ho říkat v pozoru učitelce.
Takového kabrňáka jako byl Jindra Horejsek žádná třída neměla. Proto jsem učitelce zazlíval, když toho chrabrého hocha pokárala slovy.
,,No, to ti to trvalo, Jindřichu!“
Jeden by si proto myslel, že Horejsek je stvořený klaďas; nevím proč, ale já si ho dobře představil i v roli chvástala nebo bídáka.
A Hamšík? Tenhle černooký pořízek se bezvadně pral, zpíval a holkám se líbil. Pěvecky se nejvíc producíroval na školních výletech. Navlečený v pumpkách, obutý v bagančatech a s chlebníkem na zádech si rázoval do taktu a na celé kolo vyzpěvoval pochodové písně. Než zanotoval svou oblíbenou Jdou vojáci, jdou vojáci jdou, Bože jaká je to krása…, sešikoval nás do dvojstupů, abychom pochodovali pěkně v řadách za sebou…, jak se v tomhle marši dál pravilo. Dokud Hamša svůj repertoár nerozšířil o píseň Okolo Hradce v malé zahrádce, rostou tam tři růže... nevšiml jsem si, že neumí ř. Trklo mě to, až když vyzpěvoval, že jedna růže je červená, druhá je bílá, třetí kvete modře. Hamša zpíval modže a my to v družném duchu zpívali s ním. Však mám na něj dodnes památku; než vyslovím modře, pokaždé se nepatrně nadechnu…
Kdo ví, zda i Robin Hood nezápolil s něčím podobným a Budíková nám to zatajila.
Hamšíka jsem zaškatulkoval do rolí trubadúrů a minesengrů. Určitě by lehce přehodil výhybku a místo maršů si natřásal brka ve zpěvech o lásce k nedostupné paní, jak to ti středověcí kumštýři svěřovali světu.
Horší to bylo s Bukáčkem. Co s takovým mrňousem na jevišti; nebude ho vidět ani slyšet. Jenže tenhle tichošlápek nám vypálil rybník. V pohádce o princi Bajajovi hrál prince, zatímco my jsme mu dělali křoví. Vynikl ve scéně, kde znuděně seděl na trůnu, na hlavě klobouk s vypelichaným pštrosím peřím a na černých punčocháčích, co mu koukaly z bachratých kalhot, měl na koleni díru. Svým poťouchlým výrazem diváky tak odrovnal, že si té díry snad nikdo nevšiml.
Já jsem ve svých uměleckých snech mířil vysoko. Takový Friedrich Barbarossa. To by byl kousek pro mě! Zrzek jako já, nemusel bych mít paruku, jen nalepené vousy. Dočetl jsem se o něm, že prý výškou taky moc nevynikal. A co víc. Tenhle feudál byl idolem rytířstva!
„Tovaryšstvo, s chutí do toho, půl je hotovo!“ zavelela Budíková.
„Hychykyrydytyny…, bflmpsvz…, drbuvrbu…,“ jadrně spustila a ukazovátkem švihala do rytmu. „Klára, Bára, Dráva…, Julie, furie, mára, škvára, fanfára…“
Než nám došlo, že to máme opakovat po ní, zkoprněle jsme na ni civěli. Pak se ozvalo pár nesmělých hlásků, stydlivě se přidávaly další, až to pod taktovkou principálky tělocvičnou burácelo jako hromobití. Maně jsem si vzpomněl na bitvu u Domažlic, kde se křižáci, slyšíc husity zpívat chorál Ktož jsú boží bojovníci, dali na úprk, a živě jsem si představil, jak parádně by tihle halapartníci mazali teď, kdyby nás slyšeli…
Budíková kolem nás obcházela s rukou na uchu jako trychtýř a ledva zaslechla chybu, vyhmátla nešťastníka, co si jazyk div nezlámal a hučela do něj správnou výslovnost.
Na druhé hodině výuky dramatického umění bylo volných míst na lavičkách u ribstolí habaděj; já jsem zůstal věrný své žíněnce i dramatickému kroužku. Zdárně jsem se prokousával úskalími, co na nás Budíkova narafičila, a okusil si tak i ždibíček herecké řehole.
Výsledek mého snažení byla role veverky. Mnohý čtenář by si teď mohl pomyslet, že nechat se zlanařit Budíkovou byla ode mne pošetilost. Leč, chyba lávky. Na vlastní kůži jsem poznal, že není malých rolí…
„Hola, tovaryši! Hurá na náves!“ slavnostně nás jednou vítala Budíková, třímajíc v ruce objemný fascikl.
Konečně! Zaplesal jsem. Z těch lejster se určitě vyklube scénář divadelní hry nějakého známého dramatika… K mému zklamání se z nich vyklubala naše principálka Květoslava Budíková. Pochlubila se, že hru napsala k slavnostnímu večeru, který se tradičně koná ve škole na závěr školního roku.
Pochopil jsem, že Hurá na náves není další z lákadel, kterými nás Budíková svolávala k dílu, ale název její hry.
Hra o dvou dějství z vesnického prostředí se zpěvy a tanci se točila kolem mlynářského synka Toníka, pošmistrovic dcerky Růženky a její kočky Mici. Rodiče mladým nepřáli, kočka Mici potajmu chodila mlékařce na smetanu, vesnická chasa křepčila na návsi a sova, strakapoud a veverka seděli na stromě a všechno odtud sledovali. Kočka Mici mlékařce rozbila džbánek se smetanou, byla za to uvržena do šatlavy a bubeník tu novinu na návsi bubnoval do světa. Růženka zesmutněla, omladina přestala zpívat a zvířátka div že ze stromu nespadla. Leč Toník to tak nenechal a zakročil. Se zvířecí havětí v patách se vypravil k šatlavě, vzal ji útokem a Micinu vysvobodil. Závěrem jsem na nápěv písně Na tom pražském mostě, rozmarýnka roste, sborem zapěli ódu na Toníkovu chrabrost, Růženčinu radost z osvobozené šelmičky a na pány mlynáře a pošmistra, kteří mladým už přáli a na usmířenou si potřásali rukou.
Budíková do role mlynáře obsadila Hamšíka, Horejska do role bubeníka, kočku Mici svěřila Kamile Kloboučníkové, já dostal roli veverky a Bukáček strakapouda.
Maminka mi doma upletla svetřík z hnědé bavlny, obstarala punčocháče stejné barvy a v obuvnictví mi koupila nové cvičky (sice červené, ale lepší než bílé, co tam byly ještě k mání). Z podšívky tatínkova zimního kabátu odpárala pár bizamových kožek a přišila je vzadu na punčocháče, aby veverčí ocásek vypadal, jak se patří. Od dědečka si potajmu vypůjčila jeho pružinu s klapkami na uši, co nosil v zimě a připevnila na ně zbytky kožek jako uši.
Když jsem se doma navlékl do kostýmu a předvedl, jak veverka chroupá oříšky, rodiče i babička s dědečkem mi zatleskali.
V kostýmu mi mohl konkurovat jen Horejsek. Jeho kabát se zlatými knoflíky, vysoká čepice z tvrdého papíru na hlavě, bubínek zavěšený kolem krku, dvě paličky, co mu čouhaly z kapsy a přilepený černý knír dodávaly jeho úřadu obecního bubeníka opravdovou vážnost.
Kdyby jen publikum vědělo, co se chudák Horda s touhle rolí natrápil! Bubnovat, a přitom odříkávat text, se ne a ne naučit. Donekonečna to procvičoval, až jsem se jeho roli naučil i já.
„Bum tarata bum, bum, bum…,
velectěné publiku,
na vědomost všem se dává,
že jsme právě podle práva
zatkli v obci na ulici
pošmistrovic kočku Mici,
podle všeho pořádku,
šoupli jsme ji do chládku.“
Dekorace na jevišti byla jednoduchá; v pozadí stála hobra s polepeným papírem, na němž byl namalovaný domek se zamřížovaným oknem a májka (byla to výpomoc žáků z výtvarného kroužku), pár umělých (vánočních) stromků ve stojanu a kupička slámy. Tu slámu vymyslel a sehnal náš školník a u Budíkové si tak šplhnul. Taky přišel s nápadem, že na pódium přitáhne bradla, zamaskuje je stromky a sova se strakapoudem a veverkou na nich budou sedět.
„Kluci tam budou jako v bavlnce,“ zamudroval.
Někdejší vzpěrač se nezapřel a bradla po dřevěné plošině na pódium skutečně dovlekl. Za ten nápad jsem mu blahořečil. Měl jsem dobrý rozhled po jevišti a taky jsem se na bradlech mohl předvést jako správný cvičenec ze Sokola.
Povídání o přípravě na představení Hurá na náves by bylo nekonečné. Důležité je, že bylo úspěšné, sklidili jsme potlesk a školník musel oponu několikrát roztahovat. Hamšík při děkovačce přivedl naši principálku na jeviště, kde s dojetím děkovala publiku a svým tovaryšům s uznáním kynula.
Tomu aplausu a roztaženým oponám však předcházelo pár krušných chvil, kdy nám hrozil propadák. Horejsek zapomněl text. A taky bubnovat. Coby obecní bubeník stál na návsi, aby lidu vybubnoval novinu o kočce Mici, a slovo ze sebe ne a ne vypáčit. Když jsem zaslechl, jak mu Budíková za oponou zoufale napovídá a Horejsek pořád nic, zasáhl jsem. Skočil jsem ze „stromu“ Horejskovi na záda, chytil se ho kolem krku jako klíště a do ucha mu hučel jeho text: Bumatrata bum bum, bum…
Zcepenělý bubeník to vykoktával po mně, až se vzpamatoval a začal i bubnovat. Přestože mi bylo ouvej, dělal jsem naschvál i všelijaké opičky, aby si publikum myslelo, že je to tak správně a bavilo se.
„Tovaryši! Lvíček je opravdový dramatický umělec!“ zajiskřila na nás Budíková v zákulisí a popadla mě do náruče.



Pod čarou: x série bitev občanské války mezi těmito rody v letech 1455 – 1487