na další stranu
Pavel Březenský
JARNÍ BALADA
Jaro už dýchá nám pomalu na záda.
Souhlasně kývají sýkorky z krmítek.
Stejně jak vítr, tak zvedne se nálada
turistům, kterým se zapálí u lýtek.
Kohorta paprsků zamíří nad stáda.
Pod jejich kopyty rozbřednou pastviny.
Zima tím oznámí… končí mi nadvláda,
a začne stahovat armádu z krajiny.
Jakmile trochu víc teplých dní nastřádá,
vystrčí růžky své poupata v alejích.
Po hlíně zavoní kdejaká zahrada.
Přičichat budeme čím dál tím častěji,
protože jaro se posune dál a dál.
Rozkvetou záhony, odměna za činy,
na kterých příroda sama si zakládá,
začne-li budovat armádu z krajiny.
Jaro je po zimě jako vždy paráda,
když v něm vše rozkvete, vyroste, zavoní.
Teplo si o vůdčí pozici zažádá,
aby pak zbarvilo třeba sad jabloní.
Jaro je nejlepší! Každému z mála dá.
Například do břehů tokům výš hladiny.
Hodné jest obdivu. A tak mě napadá,
začnu též milovat armádu z krajiny.
Není to nějaká složitá záhada.
Nejsou to nějaké pitomé kraviny.
Je to jen časoděj přírody. Návnada
na kterou chytne se armáda krajiny.
|
