na další stranu
Zlata Hálová
ŘÍKADLO PŮLNOČNÍ
zvoní zvonek pták
dej už dej mu mat
ať táhne táhne spát
zelených zelených slov
mám máme prý dost
a já jsem já jsem cvok
pojď ptáku spát
pojď se mnou spát
dáme si dáme mat
budem se zeleně smát
ŘÍKADLO NEVYSLOVENÉ
sny a sedmibolest touhy
obludné hory a propadavá údolí
a nohy rozedřené do krve
a třeba za tebou
ŘÍKADLO TICHÉ
sladkostí padám na kolena
sladkostí umírám
pootevřená rána zeje
nedotřesknutým tmám
ŘÍKADLO JEN MOJE
každý večer usínám
u tebe
ach u tebe
každé ráno probouzím se
bez tebe
ach bez tebe
snem večer přicházíš
úsvitem odcházíš
ach do nebe
snad do nebe
ŘÍKADLO VILLONOVSKÉ
já bloudím tady bezmocí
a trhám tvář co byla tvou
jak srdce z těla vytrhnout
je toužebnou mou myšlenkou
a pak je nést až k půlnoci
a hodit za tu černou tmu
bezednou jako zármutek
a skončit celou tuhle hru
já nechci srdce v těle mít
pak teprv bude veselo
a zaskáče si to tělo
v oblacích míru bude žít
ZAKLÍNADLO MODRÉ JEDNO
oči modré dvě
tři přání z modré
modrých moří slz vyplakaných čtyři
pět strunek namodralých stesku
(a touhy modré blesk)
dálek moří šest
sedm mrakodrapů hoře modrého
květ umodralých let
ZAKLÍNADLO AŽ DO
až do nebes
roste ostřice
a bolehlav
a hadinec
a Ze Mně Žluč
štíři slézají se
na prázdné místo
v koutku srdce
jen chlad je odhání
POCTA CHRISTIANU MORGENSTERNOVI
u vrátek do stínu klidí se keř
věř jako nevěř je tam ten keř
a hrachor se mu uklání
ach to jen větrem kývání
SPÁT NOCÍ
měsíc oloupat jako zralý citron
a šťávu vymačkat až do hlubiny země
medicina spaní by měla být tišivá
ten poklid kmenů
naklánějících se k vodě
touha vody se přece někdy vzedme
DEN PŘÁNÍ
ze tvých objetí
byl by strom
někdy si myslívám
spletené větve
do husta koruna
a zjara
samý květ
ze tvých objetí
byl by strom
někdy si myslívám
zajatec do čekání
obrys touhy
a v rýhách kůry
samý sten
|
