na další stranu
Zlata Hálová
Básně covidové doby
DIVNÉ JSOU MOJE PŮLNOCI
Kolem půlnoci
kdy chodím spát
dívám se ještě z okna
do naší ulice
Dívám se
a neklid roste
každou další
mojí půlnocí
nejsou tam lidé na té pěší ulici
Ve dne jen málo
večer a v noci
je chodec vzácností
na pěší zóně centra
téměř půl milionového města
Dlažba je tichá bez ozvěn kroků
stěny domů neodrážejí hlasy
nikdo se nezastavil u výkladů
prodavačka Tabáku poslední
v devět hodin zavřeno
Nejdou lidé z nočních směn
nejdou pozdní hosté z restaurací
nejdou opilci z hospod
nejdou diváci z kin divadel a koncertů
nejdou herci a muzikanti domů
nejdou milenci tisknoucí se k sobě
dokonce už nejdou ani nespavci
se psy na řemínku
jen neony a reklamy
Osamělé taxíky stojí
červená odrazová světla
střešní nápisy rozsvícené
řidiči potemnělí uvnitř
čekají koho?
Po ulici jde jen rok
co začali umírat lidé
zaskočení a nepřipravení
na cestující neochočený vir
je chladná půlnoc 22. března 2021
POKRAČUJÍCÍ PŮLNOCI
Po pěší zóně
jde chodec
a tři další spolu
Jede cyklista
světýlko kola bliká
všechny odrazky září
Za ním druhý
volá ho
zastavují oba
něco si vyprávějí
dlouho
Postavili už stolky
pro venkovní zahrádky
jsou nočně prázdné
Jsou prázdné i ve dne
konzumace na veřejnosti
ještě nepovolena
obsluha utírá prázdné stoly
každý den
Zima to zatím nevzdala
pěší ulicí studeně vane
obsluha se nemůže dočkat
všichni se nemůžeme dočkat
seděli bychom v kabátech
Je několik minut po půlnoci
jdou milenci
dívka v bílém kabátku
dlouhé tmavé vlasy
mladík ji drží kolem ramen
a tiskne k sobě
je půlnoc 22. dubna 2021
přece jen začíná jaro
ČÍST V MÁJOVÉM ČASE
Číst v májovém čase
májové knihy
nejvíc mu sluší
Karel Hynek Mácha
já čtu Herberta Marcuse
"Psychoanalýza a politika".
Nevím jestli se hodí
jako májová kniha
a možná je
svými názory přežitý
A nevím proč
v knihovně
tak dlouho čekal
na moji ruku
JE MNOHO NEVÍM
které zkoumám stále
také v májovém čase
kdy patří se pozorovat růže
Vede se i nevede
prší i neprší
májové počasí
říkáme
Máme májový čas
a ještě čas covidový
i když hodně mírnější
(pozor aby nás to neukolébalo)
Milý je daleko ve světě
stýská se mi víc a víc
osamění májem kvete
přestože slov na tisíc.
...Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech.
kvetoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech...
Takové verše k máji
už nikdo nikdy nenapíše
PŘÍBĚHY HOSPOD
19. 2 – 23. 3. 2021
(věnováno Haně Stince Lundiakové)
Popis páchnoucích hospod.
(Ona v přítomnosti píše o páchnoucích hospodách.)
Po villonovsku: „Mais ou sont les neiges d‘antan?“
Ach, ano, kdeže loňské sněhy jsou, kam roztály a stekly,
kdeže je čas, co uplynul..?
Popis špinavých půllitrů.
(Ona v přítomnosti píše o špinavých půllitrech.)
Na policích řady krásně vyrovnaných sklenic několika tvarů,
ty, kterým říkám dámské vypadají jako tulipány na stonku,
čekají na voňavý Ale nebo IPA, na stouty i na zajímavé soury...
Popis neupravených servírek.
(Ona v přítomnosti píše o neupravených servírkách, hlavy prý plešaté.)
Odkdy se říká „plešatá hlava“ k ženě?
Jo, v nikotinu po večerech,
mívaly řídké vlasy podomácku barvené...
Popis zasmrádlých WC.
(Ona v přítomnosti píše o zasmrádlých záchodech.)
Pravda, někteří pamatujeme podobu bez toaletního papíru,
utržené šňůrky splachovadel,
špinavá umyvadla budila žaludeční tíseň...
Proč?
Kde je to v mozku uložené ?
Odkud se dere ta zácpa mentální stolicí ke vnímání roků dost už dávných?
Jaké vzpomínky stále přehlušují současnost,
která proměnila i čtyřky bývalých cenových kategorií hospod?
Jedna pěknější než druhá, vypižlaná od svítidel až po pípy,
nové záchody, umyvadla s mýdlem, ručníky, osvětlená zrcadla, ventilace.
Snad ani v Ostravě není ten lokál, o němž vyprávěl básník Petr Hruška,
že nálevní pult má za mříží.
V běžícím čase mění se města, vesnice, ulice, mění se také hospody,
mění se lidé, jen si to možná neuvědomují.
Možná ti propití ze špinavých půllitrů před třiceti lety ani nechtějí,
možná jsou navždy a zatvrzele uvíznutí v páchnoucích lokálech.
Možná vzpomínají na chvíle slastného zapomnění u piva,
možná jejich pivně zemdlelá mysl řeší stesk po minulých časech.
Nostalgický nebo nevědomý stesk po tom, co přijímali
jako hotovku guláše spolu s cigaretovým kouřem kolem žárovek.
„Plešaté“ servírky jim roznášejí „ještě jedno?“
a nad spadlou pěnou vedou svoje pivní řeči.
Asi jsou navždy v jakémsi rauši té doby, křížencem frustrace a poslušnosti,
křížencem nudy a kompromisu přežít, smutnou daní za geografickou polohu.
Zakouřené hospody nejsou.
Plešaté servírky nejsou.
Smradlavé záchody nejsou.
Z doby páchnoucích hospod jsme se prožili dál a popis uplynulých časů
je únavně exaltovaný jen únavný popis už pasé únavných časů.
Pasé lidé popisují pasé časy, tehdy vypité půllitry jsou pasé a pasé hospody
se odebraly na zasloužený odpočinek do Věčných Pivních Časů.
Vůně pivní pěny minulé doby
i pěna mládí neodvratně spadla.
|
