literární časopis založený v roce 1964

Alena Rytířová

POSLEDNÍ DNI ZKRÁCENÉHO DECHU

Poslední dni žiju ze zkrácených vdechů…
a tuším, čím to je… zvědavé ego ve spěchu…
žene se střemhlav do hloubi očí, které určitě nelžou…
z toho pohledu hlava se točí a hodiny selžou,
protože čas v ten moment stojí…
a smutek je dvojí, když se zas rozběhne
a kostelní zvony odbíjí poledne…
všechno to podlehne… naivnímu patosu…
pro jednou kámen uhodí na kosu…
trefa jak vpálit to do středu terče…
odjistit, namířit, vypálit, střelče…
hluboká rána o průměru zátky…
už se mnou tu zůstane, nejde střílet zpátky…
moc času mi nezbývá, hádat, co se stane…
tři slova závěrem - pane, ano, pane.

NA VLÁSKU

Měla bych na tebe takovou otázku,
Co vidíš v tom rozpitém obrázku,
Je to můj život, co visí na vlásku,
Jako trest za to, že věřím na lásku.

Na cesty z oblázků, na pevné objetí,
Na tahy provázků, na jejich oběti,
Na v dešti procházku, na počty do pěti,
Jarní sedmikrásku, na křídel rozpětí,
Na barvu modrásků, když vzduchem odletí,
Na školní docházku, matčino dojetí,
Životní zakázku, minulé století,
Na z kola odrazku, na moudra od dětí,
Knihovní průkazku, svobody odnětí,
Kdejakou nadsázku, s níž někdo odvětí.

Měla bych na tebe takovou otázku…

OTTOBĚ

Ráno co ráno, beru za kliku...
a v tom posledním vzlyku v daném okamžiku
najednou vnímám tu obrovskou sílu...
cítím ji až v týlu, jak rána lodního kýlu...
jenže to už vítr se opírá do plachet a mění můj kurs,
jak světové burzy měnový kurz...
a už s tím nejde nic dělat...
černá začíná bělat...
a sakra měla jsem se líp vzdělat v těch příbězích lásky,
který bez nadsázky otvírají pravdy,
příběhy krve a vraždy,
od dnes do navždy,
než se naplní pohár
a lodní stožár chytne ten plamen
tvých lící a ramen...
a z celé té plavby zbyde jen amen.

OSTROV

Sama jak ostrov na moři širém,
bičována touhou a nepřízní osudu,
však co mi to zjevuje horizont v bílém,
v hloubce jak dno od sudu...

Ve stokách po víně, v hlubinách modři,
skrz rzivé skruže a hobliny,
toužím po vině, své lokty zas odři,
ač sami či druže, všichni půjdeme do hlíny.

Zas koukáme na lunu, na stíny co vrhá,
na křídel ptáků rozpětí,
jako sedět na trůnu, druhá i prvá,
však on mi čas odvětí.