|
na další stranu
Olga Nytrová
RADOST – PROJEV NAPLNĚNÉHO ŽIVOTA
Před lety jsem při jedné návštěvě v Galerii Cesty ke světlu Zdeňka Hajného viděla zajímavý pořad. Psycholog Zdeněk Matějček v jeho rámci přečetl svou esej O radosti. „Společná radost lidi spojuje – kdežto společná starost nikoliv,“ řekl mimo jiné. Mít někoho rád, vysvětlil, to znamená, že jde o vztah, který předpokládá vzájemnost. Lidská společná radost je jedním z úhelných kamenů stavby osobnosti, počínaje již útlým dětstvím.
Mnicha, psychologa a spisovatele Anselma Grüna nadchl Aristotelův názor, že je pro něj radost projevem naplněného života. Dovozuje, že nejintenzivnější radost pociťuje ten, kdo naplní své schopnosti a jehož aktivita není blokována vnitřními ani vnějšími překážkami. Radost v nás totiž něco uvádí po pohybu. Jde o uzdravující a inspirující sílu. Grün je přesvědčen, že v okamžicích radosti jsme s to prožívat jednotu se sebou samými. Doporučuje nám, abychom si vybavili radostné chvíle, vzpomněli si i třeba na to, jakými gesty jsme dávali najevo tuto emoci v dětství. Tleskali jsme, tančili, poskakovali, zpívali? Dokážeme se znovu potěšit při vzpomínce na minulou radost? Jsme schopni se osvobodit od traumatických zážitků a více se zaměřit na léčivou sílu tohoto pozitivního citu?
Humanistický filosof Erich Fromm chápe jako jev hojnosti lásku, a právě tak i radost. Ta proto vždycky nějak souvisí s láskou, která staví na vzájemné úctě a integritě, nikoliv na vzájemné závislosti. Fromm lásku pochopitelně pokládá za ctnost. Tato hodnota pro něj znamená především přičinění. V lásce můžeme rozvíjet schopnosti, které jsme dostali do vínku. Můžeme je nazvat hřivnami, a ty, jak víme, nemají ležet ladem, ale máme je zmnožovat.
Švýcarská vědkyně Verena Kast hovoří o radosti jako o „povznášející emoci“. Pozitivní emoce nám propůjčují křídla a vytvářejí spojení mezi lidmi. Tato psycholožka nás vybízí, abychom si začali psát „autobiografii radosti“. Takováto autobiografie začne našemu životu klást následující otázky: „Jak jsem dosud prožíval radost? Co mi ji kazilo? Kde mi byla odepřena? A také: „Co se s ní během mého života stalo? Vzrostla?“
Zakončeme naši malou úvahu o úloze radosti povzbuzující myšlenkou A. Grüna, který píše: „Tam, kde si člověk uvědomuje svou vitalitu a energie se v něm rozproudí, tam se setkává s Bohem a dokáže v sobě odhalit prapůvodní duchovní stopu.“
TOUŽÍME NACHÁZET CESTU ŽIVOTA
Podle chasidů, jak se nad nimi zamýšlí stále velmi inspirativní myslitel Martin Buber, je každý jedinec zde na zemi něčím novým a svou osobnost má na tomto světě dovést pokud možno k co největší dokonalosti. Boží všeobsáhlost se totiž vyjevuje, a to je velmi nadějné, skrze nekonečné množství cest, které k Němu vedou, a každá z nich je člověku otevřena. Ja'akov Jicchak Horowitz, „Jasnovidec“ z Lublinu, zvolal: „Jaký by to jen byl Bůh, kdyby měl jenom jediný způsob, jak by mu bylo možno sloužit!“ Tím, že může každý člověk přicházet k Bohu ze svého místa, ze své podstaty, může k němu dojít i lidstvo samotné, postupujíc všemi cestami. Bůh nepraví: „Toto je cesta ke mně, a to není,“ ale říká: „Vše, co činíš, může být cestou ke mně, pokud to děláš tak, že Tě to ke mně vede.“ To je řečeno vskutku šalamounsky. Připomíná nám to, že se máme zaměřovat na to, abychom byli stále a co nejvíce v přítomnosti Hospodinově.
Každý by měl rozpoznat, k čemu je povoláván právě on. V každém je něco vzácného, co není v nikom jiném. Chasidismus učí, že radost ze světa, jejž jsme posvětili celou svou bytostí, vede k radosti v Bohu. S každou lidskou bytostí se do světa vkládá něco, co ještě nebylo, cosi původního a naprosto jedinečného. Svou povahou jsi na světě jediný, nikdo takový tu ještě nebyl, protože kdyby někdy už někdo takový existoval, nebylo by zapotřebí tvoje narození. Každý z nás je zde něčím novým, a svou osobitost na tomto světě má přivést k duchovní vyzrálosti.
Cesta k Bohu má být úsilím o čistotu srdce, o život v Boží přítomnosti. Máme být v souladu s myšlením a cítěním Božím. Jak upozorňuje Anselm Grün, jsme pokoušeni démony, kteří v nás vyvolávají myšlenky a skrze ně se nás pokoušejí dostat do nesprávného postoje vůči Bohu a lidem. Démoni žárlí. Ochrání nás jedině to, když se ponoříme do pokorné modlitby, když vrůstáme do Boží přítomnosti.
Rabi Michal ze Zločova pravil, že i my stejně jako praotcové Abraham, Izák a Jákob se máme stát, každý z nás svým způsobem ve světle učení a služby, původci něčeho nového. A nedělat to, co již bylo učiněno, nýbrž to, co je právě potřeba udělat. K našemu sebeuvědomění a hledání cesty napomáhá zajímavý pohled na chasidy z pera filosofa Martina Bubera, který tak skvěle zpracovává vztahování se našeho já k Božímu Ty. Je tím, kdo nám dokáže poukázat na originální souvislosti a neotřele nás povzbudit na naší duchovní cestě.
ČÍM JE NÁM PŘÁTELSTVÍ
Bez opravdových přátel je život prázdná a smutná samota. Naslouchající přítel je dar. Uleví přeplněnému a přetékajícímu srdci, ze kterého člověk může složit vše, co přinášejí starosti a strasti všeho druhu. Může mu vypovědět své hoře, radosti, obavy, naděje, podezření, záměry a vůbec všechno, co mu leží na srdci a co ho tísní. Otevře tak okno své duše, aby starosti mohly ven a slunce dovnitř.
V tu chvíli oceníme starověkou moudrost: „Přátelství jednoho moudrého je lepší než přátelství všech nerozumných.“
Anglický filosof a vědec Francis Bacon říká: „Kdo nemá přítele, kterému by se mohl svěřit, je kanibal požírající vlastní srdce.“ Podělí-li se člověk o své myšlenky s přítelem, má to dva protikladné účinky: zdvojuje se tím jeho radost a vedví se štěpí jeho žal. Neboť když někdo o svém štěstí poví příteli, jeho vlastní štěstí je tím větší; a když své starosti svěří příteli, jeho vlastní starosti jsou tím menší. Takže vliv na lidskou mysl je tu podobný jako působení, které alchymisté přičítají kameni mudrců na lidské tělo; že totiž účinkuje protikladně, nicméně vždy k dobru a prospěchu lidské přirozenosti.
„Přítel je osoba, se kterou se odvažujeme být sami sebou,“ uvádí spisovatel Frederic Crane. Zná naše silné stránky, pro které si nás vybral, ale snese i naše slabosti a rád ovšem vidí, když je dokážeme držet na uzdě a přemáhat. Ať už je to lenost, které každý z nás někdy podlehne, či přílišná touha po požitku nebo snaha přespříliš se starat o zisk.
Láska tě může posednout a vykolejit, ale přátelství přichází jako moudrý host.
Když se tak podíváme kolem sebe, vidíme jakého množství hrubých chyb a krajních nesmyslů se dopouštějí ti, co postrádají přátel, kteří by je na ně upozornili.
Nejplněji v celé životadárnosti si uvědomíme celý užitek přátelství, když se rozhlédneme a spatříme, jaká je spousta věcí, které jeden člověk nemůže udělat; a pak se ukáže, jak skroumňoučké bylo starověké rčení, že totiž náš přítel je naše druhé já; neboť přítel je mnohem víc než já. Čas lidí je vyměřen. A často umírají s touhou po něčem, co jim obzvlášť leželo na srdci. Dopsat dílo, prosadit vědecký objev, vychovat dítě, uspořádat majetek. Má-li člověk opravdového přítele, může si být takřka jist, že péče o tyto věci bude pokračovat i po jeho smrti. Přítel uspořádá pozůstalost, dokončí projekt, vysloví, co už nemohlo být řečeno. A tak k uskutečnění své touhy má člověk díky skutečnému příteli jakoby dva životy.
Jsou ovšem výjimky, které potvrzují pravidlo. Vzpomeňme na Franze Kafku, který v závěru života prosil nejbližšího přítele Maxe Broda, aby spálil jeho dílo. Brod cítil, že jde o předsmrtnou depresi, pocit marnosti života i díla. Člověk naprogramovaný na zánik své smyslové i intelektuální činnosti se chová jinak. Poměřoval proto jeho přání s celým jeho životem a literárním úsilím, s jeho hledáním pravdy. Respektoval celek života a díla a nedal hlavní váhu na předsmrtný stav, který vše uzavírá poněkud unáhleným způsobem a daný člověk už je mimo sebe. Uvědomil si, že něco takového jako jsou Kafkovy rukopisy, nesmí propadnout zmaru. V zájmu lidstva se „zpronevěřil“ poslednímu přání přítele, nenaplnil tento záporný odkaz. Chvíli před smrtí může mít člověk depresi, (před kým už by měl mluvit upřímně), dovolí si i pózy, když je potřebuje, vůči tomu, na němž mu nejvíc záleželo, dá bez servítků najevo hluboké zklamání z lidí, pocit nesmyslnosti tvorby, tím vším už se hlásí ke smrti, nejtěžšímu existenciálnímu a provždy tajemnému okamžiku lidské bytosti.
Říká se, že přátelé jsou příbuzní, které si člověk vybírá sám. Jsou projevem naší svobody, intuice i ukázkou toho, co jsme sami schopni nabídnout, jaké duchovní i jiné statky dáváme, kolik je v nás velkorysosti, charakteru, vůle, spolehlivosti a odvahy. Výsostné ovšem je, máme-li nějakou vizi, kterou přítele zapálíme, aby pro nás a pro spolupráci s námi zahořel.
V příteli dostáváme i svého soudce. Ctí naši důstojnost a je laskavý, ale kritický být musí. Pochlebováním a přehlížením našich chyb by nám neprospěl. Seneca nabádal: „Potají přítele napomínej, ale veřejně ho chval.“ A další moudrá antická hlava, Cicero, tvrdí: „Není žádné přátelství, když jeden nechce slyšet pravdu a druhý je připraven lhát.“
Křesťanský myslitel a spisovatel Gilbert K. Chesterton věděl dobře o blahodárnosti přátelství, o tom, že umocní všechny naše duševní potence, síly, možnosti: „Dva není dvakrát jedna, dva je tisíckrát jedna.“
Vše, co může být řečeno o přátelství, se mu podobá asi jako botanika květinám.
Šťastný je ten, kdo přátelství potká, prožívá všechny jeho možnosti, osobnostně v něm roste, rozumí své životní cestě. Pak jsou jeho dny požehnané. Přítel posiluje mého ducha a otvírá mi nové horizonty, otevíráme si je vzájemně.
Biblická kniha Přísloví označuje přítele za někoho, kdo miluje vždy a za nesnází se stává bratrem.
Už léta vím, že přítel je někdo, kdo tvému osobnímu Fénixovi pomáhá vzlétnout z popela.
Jak číše vína
s přítelem
a tichý podvečerní dialog
v šerosvitu krajiny
dávno prosycené blesky
a pádem meteoritů
keltskými modlitbami
vůní ugaritských bylin
na láskyplném oltáři
Mírné poselství
klínopisných kultur
voní nevtíravě
Dar křesťanské spásy
se lehkým dechem
náhle dotkne
zpěněné duše
Šalom zaplaví
srdce zbrocené
šeolem
|
