literární časopis založený v roce 1964

Slovo úvodem

Je to tady, 19. březen, jenž vstoupil do mé osobní historie. Zasvěcení čtenáři Divokého vína už trochu znuděně poznamenají — zase ty dcery, že s nimi nedá pokoj… Ale pro ty nezasvěcené a svým dcerám pro radost, může-li jim starý otec vůbec ještě radost udělat: Dorotka a Markétka, mé nejstarší dcery, se narodily obě 19. března, každá ovšem jiného roku, leč řád zachovaly v tom, že pouze jeden rok po sobě. Takže jim k narozeninám a vám, milí čtenáři, pro potěšení, vychází Divoké víno 21. v pořadí novodobém, pravděpodobně 81. v počtu historickém. Číslo „19“ je pro mne číslem magickým, neb 19. dne v různých měsících mě potkaly i jiné významné události.

Kromě starých harcovníků, jejichž díla byla otištěna v číslech 4, 5 a 6 v roce 1970, přináší 21. číslo i básničky Michaela Lorence a Markéty Hejné, jakož i jejich důvěrné vzpomínky, Karla Sýse, Pavla Vernera, Vladimíra Merty a Zory Wildové, fejetony Jiřího Žáčka, vzpomínky Jana Rosáka a kresby Miroslava Bartáka ještě po 36 letech, neklamnou známku toho, že mladí umělci ještě žijí a tvoří! Většina z nich stojí na prahu šedesátky nebo jej dokonce přeskočili. Ano, přeskočili, protože práh podlézt prostě nejde.

Vytočím-li číslo Markétky Hejné a ozve se její: „Luďku…?“, vracím se i já 36 let zpátky a ve sklepě v Michalské jí chválím svetr. Na gymplu jsme tyhle úvodní řeči pojmenovali „Jánum pasánum“ či „řeči Janka Pasáčka“ a mně se převalují ta slova na jazyku a padají mi z pusy znovu sama, chytřejší o 36 let zkušeností, ohlazená tokem Rokytky, jež je svojí vodou po stejnou dobu omílá.

Ale v tomtéž čísle Divokého vína publikuje své texty taky desítka mladíků a mladic, kteří se toulali v sedmdesátém roce lesem a sbírali houby. Jedna z autorek — Petra Baurová, dokonce překládá básničky z indiánských jazyků, a tak jsem jednu přidal na ukázku. Kristýna Fixlová svoje texty ilustruje vlastními fotkami nebo k fotkám vytváří poetické popisky…? A bylo by jich prý daleko víc, kdyby na ni neútočila předmaturitní odpovědnost. Štěpán Honzík hýří ve svých textech erotikou, jež je ostatně v mnoha případech hnacím motorem, souhlasíte? Ostatně čtěte prověřenou básnířku Terezku Šimůnkovou! Nezapomeňte na verše Martina Kubečky, jenž v Divokém víně sice již publikoval, ale přesto jsem se rozhodl jmenovat jej „Objevem čísla“, i proto, že jeho texty mi připomínají verše rozčílených mladíků let šedesátých.

V Divokém víně 21 publikuje své akrostichy z přelomu let šedesátých a sedmdesátých Petr Novák, tehdy druh Ivana Wernische v práci i po práci a celoživotní přítel Martina Černého.

Po takřka čtyřech desítkách let jsem se s Martinem Černým, synem Jany Černé, vnukem Mileny Jesenské, sešel i já. Ten vám ale vyrostl…! Vyfotil jsem si Martina, ale i zub, který rodinná tradice připisuje Mileně Jesenské, karty, jež si vězeňkyně v Ravensbrücku samy nakreslily, ale i igelitovou tašku s portrétem Mileny Jesenské, považované ve světě za druhou nejznámější Češku hned po Martině Navrátilové. Protože se kamarádila s Franzem Kafkou přece!

Abych čtenářům poněkud přiblížil dceru Mileny Jesenské — Janu Černou, přidávám do čísla 21 práci Lucie Horáčkové, která se snaží Janin život a tvorbu zmapovat. Nestojím za jejím textem celou svojí vahou (a to je hodně přes metrák), ale špatná ta práce není. Ani nevím, jakou známkou ji Lucii ve škole ohodnotili.

O Mileně Jesenské už vyšlo tiskem různých pravd i nepravd spousta a můžete si o ní přečíst celé knihy sami. Zaujala mě v nich jedno tvrzení, o jehož nepravosti mohu sám svědčit. Renomovaná autorka tvrdí, že knížka Jany Černé Adresát Milena Jesenská, již jsem vydal na přelomu roku 1969 a 1970, sice byla vytištěna, ale musela být vzápětí skartována. Ujišťuju vás, čtenáři milí, že z tisícovky výtisků přechovávám ve svém archivu jeden exemplář, ostatní totiž byly expedovány před třemi a půl desítkami let čtenářům Divokého vína. Abych nezapomněl, jednu tu knížku v modrém plátně vázanou uchovává jako památku na svoji maminku Janu Černou taky její syn Martin.

L. H.

Aktualita

Předával jsem Jiřímu Žáčkovi cenu za celoživotní dílo — 4. dubna 2006

Markéta Hejná vzrušila mladé básníky…

V barvě zelené, cihlově červené a fialové se zrodila čísla 4, 5 a 6 Divokého vína ročníku 1970. Na přelomu roku 1969 a 1970 vyšly péčí Divokého vína taky dvě knížky — Básně Ladislava Landy a Adresát Milena Jesenská, vzpomínky Jany Černé na maminku Milenu.

Básně Ladislava Landy vyšly jako posmrtný hold autorovi, jenž svůj život skončil v šestnácti letech. Ladislava Landu dodnes považuji za jednoho z největších autorů té doby a velkou část jeho básniček už novodobé Divoké víno v reedici uvedlo. Knížku ilustroval svými fotografiemi Pavel Jasanský, vyšla vázaná v plátně a s barevným přebalem v nákladu 1 000 výtisků.

Knížka Adresát Milena Jesenská autorky Jany Černé alias Honzy Krejcarové zapsala svého vydavatele nesporně do literární historie jako vůbec všechno, co souvisí s Franzem Kafkou. Text doprovázejí fotografie pražských motivů podle námětu Jany Černé. Jejich autorem není nikdo jiný než Pavel Jasanský, knížka je vázaná v modrém plátně s černou ražbou a vyšla rovněž v nákladu 1 000 výtisků, které si rozebrali především čtenáři Divokého vína, a neskončila ve stoupě, jak se mnohdy uvádí…

Protestovala proti ní především Gustina Fučíková, s níž si na stránkách knížky vyřizovala Jana Černá účty.

Další z těch, kteří Janě Černé pili krev, byl Willy Haas, editor světoznámých Dopisů Mileně, jež vyšly poprvé v roce 1952, a učinily z Mileny Jesenské nesmrtelnou milenku Franze Kafky. Willy Haas v roce 1963 odpověděl Janě Černé na její písemné připomenutí, že Kafkovy dopisy jsou jako Milenino dědictví jejím vlastnictvím, obratem dopisem. Získal prý Kafkovy dopisy od Mileny za určitých intimních okolností, o nichž se nehodlá šířit. Nyní jsou uloženy v Kafkově muzeu v Jeruzalémě.

Martin Černý, syn Jany Černé a vnuk Mileny Jesenské, dostal 12. února 1995 pro babičku Milenu in memoriam Certificate of Honour a medaili z Izraele a 28. října 1996 Řád Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy od Václava Havla… Jako památku přechovává zub, rodinou považovaný za zub Mileny, a ručně malované karty od žen z Ravensbrücku.

Pak podepsanou fotografii krásné mladé Mileny z roku 1920, tedy z doby, kdy vrcholilo její přátelství s Franzem Kafkou. Fotka posléze vyšla i na igelitce s nápisem Alles ist Leben.

Po mamince má jednu ze sádrových sošek Panenky Marie, které Jana Černá se svým posledním manželem Danielem Ladmanem vyráběli a podomním způsobem prodávali, hodinky, jež měla na ruce, když zemřela při autonehodě, fotografii krásné Honzy Krejcarové z mládí a fotku z občanky, kterou měla s sebou v den smrti.

V čísle 4/1970 kromě Miroslava Bartáka otiskl své surrealistické kresby Honza Bernát, na nějž jsme již vzpomněli v souvislosti s třemi křídou psanými písmeny, jimiž pokreslil celou Prahu — FSN. Nepřehlédněte „Revidované texty“ Jirky Žáčka v tomtéž čísle. V čísle 5 a 6/1970 byste nalezli vždy po stránce a třech básničkách Františka Taliána. Jednou básničkou a několika autentickými črtami z blázince, kde pracoval jako ošetřovatel, přistoupil Zdeněk Šimanovský. Petr Cincibuch v čísle 6/1970 věnoval své básně „Janě“, z níž posléze učinil svoji první choť.

Za projev určité osobní statečnosti bychom mohli dnes vydávat otištění veršů Johanna Friedricha von Schillera z dramatu Don Carlos, z nichž vyjímám: „Vy chcete síti pro věčnost, a smrt jen rozséváte! Dílo násilné nepřečká nikdy život svého tvůrce.“ Těmito slovy se markýz Poza obracel ke králi Filipovi a my zašifrovaně k sovětské moci.

Při vší té záslužné vydavatelské práci, ve snaze národu českému zachovat literární skvosty, užíval jsem si rád cestování ve svém rychlém automobilu. Doprovázen tmavovláskou Janou, krásnou dcerou hostinského od Krále Brabantského, spatřil jsme při putování po jižních Čechách siluetu památného hradu Rožmberk. Vlídně nás na hradě přivítal jeho tehdejší pán Čestmír Mlíkovský, filmový režisér nemnoha filmů, toho času provozující živnost kastelánskou. Obklopen svými panoši Janem Rosákem, Jaroslavem Linke a Jindřichem Bílkem, pořádal s nimi na hradě vystoupení Bílé paní i jiných strašidel. A tak jsem se seznámil s mnohonásobným nositelem ceny TýTý a dostalo se mi cti s ním recitovat básně uznávaných českých autorů již v roce 1970, což mi milý Honza umožňuje jednou do roka při setkání „mladých básníků“ dodnes.

Honzu Rosáka jsem jmenoval „programovým pracovníkem“ poetických setkání básníků s básnířkami ve sklepním klubu v průchodu z Malého náměstí do staroměstské ulice Michalské. Po letech mohu doložit, že například ve středu 5. srpna 1970 dvojice Lahodný a Smejkalová přednesla své písně a básničky, zatímco rovněž ve středu 19. srpna, tedy na můj svátek, přednesli své povídky, básně a písničky již tehdy populární Mirek Paleček a Michal Janík. Michal Janík vstoupil svými básničkami poprvé do Divokého vína v čísle 6/1970 a přidal humoristický text o obezitě. S oběma kytaristy a zpěváky jsem se skamarádil a určitě vám musím příště vyprávět o naší dobrodružné cestě s uměleckým posláním a s galantním závěrem — do města Bruntálu, nejdále, kam lze v Čechách vyrazit…

Vladimír Merta přispěl svými texty a fotografiemi do Divokého vína 6/1970 a povšimněte si, prosím, že s Miroslavem Bartákem zvolili stejné téma. Vláďa zpíval své písně ve sklepě v Michalské 26. srpna 1970. Pak ještě mnohokrát, ale přesná data nebyla dochována, výše uvedené vystoupení se uskutečnilo zcela jistě a bylo věnováno druhému výročí vstupu spřátelených armád do Československa. Doba již poněkud přituhla a vzpomínám si zcela zřetelně, jak se mi při poslechu Vláďových písniček svíral zadek. Někdo totiž přišel s informací, že na Malém náměstí stojí automobil Volga s několika anténami… Strážci zákona do sklepa nevtrhli, dali si ještě dva roky na čas…

Vladimír Merta pojmenoval své vystoupení „Vánoce v srpnu.“ Vláďovi i mně bylo tehdy dvacet tři let, Honza Rosák ještě o roček mladší, zasněné oči líbezných mladých básnířek nás povzbuzovaly… V jejich čele zářila Markéta Hejná! Poprvé publikovala v Divokém víně číslo 4/1970. Zamilovali jsme se do ní všichni na první pohled a při prvním setkání. Odvezli jsme ji hned napoprvé do blíže nepopsaného bytu na nábřeží, kde podle Markétina tvrzení byly proužkované peřiny. A toaleta. Na ní se prý zavřela.

Jisté je, že u Markéty hlavní úspěch slavil Michael Lorenc a pak Aleš Synek, ten si ji dokonce o dva roky později odvedl k oltáři a zplodil s ní dceru Kláru. Traduje se, že Jiří Stivín, který ve sklepě v Michalské taky hrál, doprovázel Markétu ze sklepa domů a cestou jí hrál na píšťalku…

Jedním z panošů na hradě Rožmberk byl Jaroslav Linke, recitátor, herec, básník, bohém celým tělem. V Divokém víně 5/1970 jsem mu otiskl sáhodlouhou báseň Confiteor, z níž jsem do internetové podoby přepsal začátek a konec, odpusť, Jardo, na celou jsem už neměl sil, a budiž ti země lehká. Na Jardu přidám zato vzpomínku Honzy Rosáka i s dobovou fotografií zřejmě ze hry Ostrov Sv. Obody.

Jarda byl o dva roky starší než já a taky dřív umřel (1987). Když se nad Divokým vínem začínaly stahovat mraky, nabídl Jaroslav Linke ku pomoci vlivnou vdovu po generálovi Kolomazníkovi, jíž šila jeho maminka — švadlena spodní prádlo. Kolomazník bojoval ve druhé válce s tehdejším prezidentem Ludvíkem Svobodou u Sokolova i na Dukle. Generál byl dávno po smrti, ale vdova Kolomazníková slíbila, že ve věci Divokého vína navštíví „starého pána“ — prezidenta Svobodu — a že se přimluví. Malý háček slíbená intervence měla — generálová Kolomazníková trávila stáří prací pro Červený kříž a měla na starost dobrovolné dárce krve. Přála si, abychom v Divokém víně tiskli básničky o dárcovství a sami šli příkladem. Dokonce snad uvažovala o jiném názvu pro Divoké víno — „Kapka krve“ by třeba nebylo špatné jméno.

Nadešel dlouho očekávaný den návštěvy u prezidenta Svobody. Přijel jsem pro paní Kolomazníkovou do jejího dejvického domku pro ten účel zapůjčeným a velmi otřískaným vozítkem Fiat 600 a vyrazili jsme na Hradčany. U brány Hradu stáli dva ozbrojenci, leč paní Kolomazníková jen mávla rukou — „Jedeme za starým pánem!“ Nařídila mi, abych se nezdržoval, nezastavoval a jel dál. Nikdo po nás nestřílel, nikdo nás nezadržel, dojeli jsme na hradní nádvoří. Paní Kolomazníková vystoupila obtěžkána nákupní taškou, kázala mi, abych nečekal, a vstoupila do dveří určených návštěvníkům prezidenta. Osudový okamžik pro Divoké víno nastal.

Druhý den se paní Kolomazníková ozvala telefonicky. Z jejího rozechvělého hlasu jsem vyrozuměl, že nastal konec. V noci jí volal ožralý Jarda Linke a oslovil ji jako upírku, jež z nás — mladých básníků, chce vysát krev…

Ludvík Hess