na další stranu
Zlata Hálová
Básně Covidové doby II a Básně Vzpomínkové
ČERVENCOVÁ
dobře je mi jen večer
pomalu zavírá bránu času
směrem k půlnoci
soumrak zaléhá
ulice a domy
lesy a pole
nový den
teprve chystá se
úsvitem otevřít oči
dobře je mi jen večer
tichý je dech
a ještě tišší vzdech
SRPNOVÁ
jak slyšíš kapradinu růst
už víš že hrana zvoní
pak přijde sráz
za ním ten vzácný stín
na počet běží roky
i na náhodu "Dost!"
potichu zůstává naděje
Tady jsem
a ještě tišeji
Teď
DO SVĚTA JÍT
na své místo
(tady a teď
k potvornému Bytí)
ve spádu
(silných slov
i rozmrzelých šklebů)
s pravou mírou
(někdy chcípání
které se mi nelíbí)
ale není jak jinak
(skřípavým hlasem
skrývajícím vzlyk)
Bytí sen okázalý Světu ukázat...
poznej mne
vylezl jsem právě
ze své škvíry
a nespěchám
a nedám se
a nepřijmu
nedovolím zatemnit všechno Nevědomím
ani sedmibolest
mne nepřesvědčí
že nejsem v Bytí
přes útroby Mezisvěta, které obklopují
jsem v těžkých dnech
jsem v temných nocích
jsem v touze žít
ze hmoty Země
z ducha Nebes
sebou křehký
ze své škvíry vylezl jsem
Tvor teprve ke Stvoření
Mne a mého Světa
Já za Sebe
VZPOMÍNKOVÁ
(1971)
u růží sadu polehá
tráva je hebká
a kůň se pase
ústa si tiší snítkou voňavou
ten žár však nezchladí
srdce mu lká
PÍSEŇ POCESTNÉ
(1971)
Koupu se v tvých očích
loďka pohledů
mne převáží
až na konec sněného
Máš měkké pláže
písek se jamkuje pod prsy
ale když vstanu
zacelí ho hned vítr
má louko
má cesto
má rozsvícená obloho
můj dech
můj krok
můj stín
Nadlouho jsem se vydala
SPÁT NOCÍ
(1971)
měsíc oloupat jako zralý citron
a šťávu vymačkat až do hlubiny země
medicína spaní by měla být tišivá
ten poklid kmenů
naklánějících se k vodě
touha vody se přece někdy vzedme
|
