na další stranu
Alexandr Schönfeld
KRÁLOVSTVÍ SLOVA
Zastavil jsem se v jednu chvíli
v Království slova,
prý nemají tam krále
a v zemi vládne lůza.
Z kaváren a hospod
táhne vždy podhradím
opakujíce strašné věty,
věty stejné, nekonečné
o právu, o lidu, o cti
krátce, jedna hrůza.
Hned na nádraží
uprostřed stěhování
rušení tratí a proměny
nádražní budovy
v chrám každodenních
služeb slova,
prohovořil jsem otázku
krále či kněze
toho zapadákova.
A oni už zdáli
odnášejíce stará křesla
přednosty a pokladníka,
skříně na mapy
a zejména hodiny
takto mi láli:
„To by tak hrálo!
Tak ty bys rád byl králem
v Království slova.
Číst nám naše katechismy,
pět nám naše žalmy,
hrát nám naše frašky,
pěkný král,
vždyť máme svého málo!“
Byl tam starý muž
a ten ke mně hovořil:
„Býval jsem tady učitel
v Království slova,
učil jsem, jak vládnout Slovu
učil se ten, kdo učit se chtěl.
Až nezbyl žádný
a já s osudem jsem vyrovnán,
jen starý chudák, malý pán.“
Dech pro další řeč svou sbírá:
"Na trůně Království slova
spí had do kruhu svitý,
zmije jedová s tváří jezovity.
Spleteným jazykem zmítá slovy,
taková je jeho moc a jeho víra.
Tré srdcí má a ty ukuj plán,
kterak se Slovem
těch srdcí dotknout.
Pak budeš kněz a budeš pán.
A až jako vítěz budeš tam stát,
usedneš na trůn
a změní se ti údy,
protáhne tělo,
zbledne tvář
a na trůně zas
bude stočený ten had.
Taková je kletba,
která na Slovo se snesla
taková je síla toho křesla.“
Zaplatil jsem za toho pána
i svou útratu zaplatil.
A jak jsem tam byl,
po zrušené trati hned vykročil
a nestaral se, že klopýtám
a utíkám pryč ještě toho rána.
Z dáli mi zněl jejich zpěv:
„Přijď tedy zas
ty nezvaný,
statečný hosti,
ty drakobijče,
pro tebe princezen
vždy máme dosti!
Přijď nám zas kázat
svůj smír a řád,
svou vůli a svou víru,
v sílu slova na papíru.“
V Království slova
chybí král a chybí kněz.
Znova a znova
TAJNĚ SI PŘIPÍNÁM KOKARDU DO BOJE
Tajně si připínám kokardu
to ještě v hloubi ulice
plno, jak plno nářku,
já si však tajně připínám kokardu,
jářku.
Zatímco kolem těla dávno mrtvá,
kterým se právě nyní zachtělo padnout,
leží tu v jediné lajně,
neohroženě se zdobím kokardou,
i když tajně.
Slyším přec dobře: na hradby
slyším, jak velí: zbraň k líci
slyším, jak bubnují
střely i bubeníci.
Ozbrojen, ozdoben, neschopen podléhat stádu,
jdu sčítat v nepravý čas
pravdy i nepravdy
s připnutou kokardou
pod barikádu.
|
