literární časopis založený v roce 1964

Dagmar Vlašicová

PROMLUVA DO DUŠE

Sněhové vločky se zuřivě kroutily ve spirálách a útočily na okna. Zvenku bylo slyšet syčení silného větru, a když se Magda zadívala z okna, spatřila pokryté domy nekonečně dlouhým bílým povlakem.
„Magdičko,“ zaskřehotala nemohoucí paní ze svého křesla, „mohla byste mi dát pod nohy támhletu opěrku?“
Mezitím se pohodlně uvelebila v křesle, do kterého jenom stěží vměstnala své obrovité měkké pozadí. Rozplácla se jako vyválené těsto a ruce si líně položila podél těla. Magda se tiše odvrátila od okna a slabým hlasem řekla:
„Ano, hned to bude.“
Přenesla své malilinkaté tělíčko od okna směrem k opěrce, která byla umístěna v rohu velké obývací místnosti. Hrb měla Magda skrčený a tvář bílou jako Sněhurka. Mžourala přes své brýle a úzkostně pohlížela na starou paní. Sehnula se a položila opěrku na zem, zatímco se snažila nadzvednout jednu z oteklých nohou staré ženy. Ta na ni pohlížela z vrchu trůnu svého království a s nepatrným úsměvem ponechávala své rozvláčné tělo zcela napospas Magdě, jež se na jejím hřbetě zřetelně rýsovaly kosti.
Konečně se jí podařilo položit obě nohy staré paní na opěradlo. Zvedla se a vydechla těžkostí.
„Děkuji,“ zaskřehotala stará žena. Jenomže sotva si Magda stačila odpočinout, babička už přicházela s dalším úkolem.
„Magdičko, dcera mi nechala v lednici dort. Mohla byste mi kousek přinést?“
Magda se zvedla a běžela do lednice pro dort. Byl čokoládový s malinami. Magda čekala, že jí stará paní také nabídne, ale nestalo se tak. Přinesla jí na talířku kousek čokoládovo-malinového dortu a pak se posadila vedle své staré klientky. Babička švitořila a tetelila se sladkým blahem. Hlasitě mlaskala a celé hodování protkávala významnými a aplaudujícími „ummhm“. Magda jen tiše seděla na židli vedle ní a připadala si jako by se tady ocitla nějakým omylem.
„Vy jste tak strašně hubená,“ podotkla paní a zadívala se kritickým okem na svou pečovatelku.„Můžete to odnést,“ dodala ještě, když odkládala prázdný talíř.
A tak se Magda opět poslušně zvedla a nemohla se ubránit dojmu, že zde není ku pomoci nemocné staré osobě, ale že se stala regulérní služebnicí jejího veličenstva. Jenomže nebyla z těch, co by svůj nesouhlas projevovali vztekem či klidem.
„Máte už nějakého ženicha?“ otázala se stará paní.
Magda ucukla. Nejen, že takové otázky neměla ráda, ona je přímo nesnášela. Táhlo jí na třicet a právě se rozešla s přítelem, pro kterého byla vždy až na posledním místě. Vzpomněla si na svou tetu a stejně starou sestřenici, která už dítě měla a na jejich naléhavé a posměšné otázky.
„Ano, mám,“ odvětila Magda a doufala, že už konečně stará ženština usne a ona si tak bude moct chvíli odpočinout.
„Vážně?“ pokračovala stará paní s nevěřícím tónem a okatě si měřila Magdino hubené tělo. „Povězte mi o něm něco!“
„Jmenuje se Ahmed a vlastně mě nedávno požádal o ruku,“ odpověděla.
Stará paní vytřeštila oči a dokonce si na křesle poposedla, aby se přiblížila k Magdě a mohla jí tak promluvit do duše svým zkušeným osmašedesátiletým životem.
„Magdičko, radila bych vám podívat se po normálním českém klukovi! Tito Ahmedi a Mohamedi jsou známí tím, že si z manželek dělají onuci!“
„Tak to neznáte mého Ahmeda. Ten mě nosí na rukou. Známe se sice jenom chvíli, ale už teď vím, že je to láska mého života,“ básnila Magda možná o maličko víc, než měla. „Myslím, že si brzy pořídíme miminko.“
„Jdete na to moc zhurta…“
„Láska si nevybírá.“
Stará paní si odfrkla, ale nechtěla se vzdát tak snadno.
„Co uděláte, až si ten váš Ahmed najde další manželku? Zabalí vás do šátku a bude vás nutit zůstávat doma. Už nebudete moct pracovat!“
„Tak to bych byla hluboce zarmoucena…“
„Budete na něho odkázaná!“
„Co se dá dělat.“
Starou paní to unavilo. Rozčílila se a po chvilce usnula. Po zbytek směny už měla Magda klid. Dívala se dál z okna a přemýšlela. Přemýšlela, proč dělá tuhle práci, jak se sem vlastně dostala a jak by mohla svou situaci změnit. Připadala si však ztracená.
Když pak v sedm večer přebírala noční směnu její kolegyně, byla už Magda rozhodnutá. Podá výpověď a najde si jinou práci.

BŘEHY

Uprostřed středně veliké místnosti seděly dvě ženy. Jedna z nich šila, zatímco druhá ji pozorovala. Ta, jenž šila, byla starší z nich. Byla velice obézní, ale měla laskavou tvář. Druhá byla o poznání mladší, mohlo jí být teprve dvacet let, byla nechutně hubená a měla pronikavé oči. Obě ženy k sobě byly nakloněny a s velkým zaujetím si spolu povídaly.
Okolo nich pracovaly další ženy. Tyhle ženy byly jiné. Měly jiné tváře, jiné držení těla, jejich chůze byla vrtkavá a vrtošivá, jejich pohledy prázdné anebo nechápavé. Jen hrstka z nich měla v očích nějaký žár. Poslušně cupitaly okolo vánočních věnců, které zdobily. Pouštěly si vánoční písně Karla Gotta a mezi sebou příliš nehovořily.
„Tady naproti má pokoj takový hezký mladý kluk,“ promluvila starší šijící žena a mladší z nich pohlédla z okna na protější stranu. „Veronika ho vždycky tak ráda pozoruje, obzvlášť když se převlíká.“
Zasmály se. Veronika jako jediná seděla v koutě a něco si pro sebe broukala. Dívala se do ztracena a ani si nevšimla, že se na ni někdo dívá. Byla stará, ale uvnitř zůstala dítětem. Po chvíli se zvedla a procházela se po místnosti. Chtěla si půjčit nůžky, ale ženy jí to nedovolily.
„Veronika se sebepoškozuje…,“ podotkla starší žena a pokračovala v šití. Veronika se smutně zadívala z okna a odešla z místnosti.
Obě ženy utichly. Mladší z nich se pustila do vystřihování a starší pokračovala v šití. Přitom však nenápadně pozorovala svou kolegyni a vypadalo to, že jí chce něco důležitého povědět.
„Jirka, to je takový hodný kluk,“ začala.
Mladá žena pozvedla obočí a tázavě se na kolegyni zadívala.
„Sice je upoutaný k vozíčku, ale chodí pravidelně plavat a umí perfektně hrát šachy,“ pokračovala.
„Vážně?“ zeptala se s předstíraným zájmem mladá žena.
„No jo. Takový šikovný kluk a ještě nemá přítelkyni.“
„Vždyť tady by jistě nějakou našel,“ řekla mladá žena a rozhlédla se po místnosti. Pár z přítomných žen by pro něj mohly být ucházejících.
„To on právě nechce,“ opáčila starší žena. „Hledá si zdravou přítelkyni, takovou, která by se o něj starala.“
Mladá žena slabě pokývla hlavou a spěšně si sebrala další materiál ke stříhání. Na svou práci se nyní velmi soustředila. Druhá z nich ji však pátravě zkoumala.
„Teď jsem si vlastně vzpomněla, že je Jirka dole sám! Nemohla bys mu jít prosím dělat společnost? Já už to tady nějak dodělám,“ řekla starší žena.
Ta mladší z nich, jmenovala se Ludmila, jen nejistě pokývala hlavou, odložila materiál s nůžkami a odebrala se dolů po dlouhých točitých schodech. Nechala za sebou vánoční písně Karla Gotta a tichý šum pracujících žen.
Schody byly velmi vrtkavé. Každý její krok se rozléhal po polovině velikého stacionáře. Jirka musel jistě slyšet, že k němu někdo schází dolů. Ludmila našlapovala opatrně, a když schody konečně sešla, spatřila Jirkův týl. Seděl sám v kuchyni a nic nedělal. Najednou pocítila, že jí po čele vyrazila kapička potu, rozbušilo se jí srdce a rozbrněly končetiny. Hluboce se nadechla a vyrazila k němu.
„Ahoj Jirko,“ řekla mu, přestože se dnes už museli pozdravit.
Jirka se podíval na Ludmilu a usmál se.
„Ahoj,“ odpověděl, zatímco si Ludmila sedala naproti němu. Chvíli ho nejistě pozorovala a přemýšlela, co mu říct, ale Jirka ji stačil předběhnout:
„Konečně máme venku sníh.“
Zasnil se a zadíval se z okna. Po rtech mu přelétl slabý úsměv. Ludmila se zavrtala do židle a přemýšlela, co má honem odpovědět.
„Ano,“ přitakala mu. „Kolegyně mi říkala, že prý chodíš plavat a hraješ šachy. To je opravdu obdivuhodné.“
„Děkuju,“ usmál se Jirka. „Dělám to už řadu let. Na plavání chodím každé pondělí a středu. Vozí mě tam táta.“
Slyšela jeho šmodrchavý hlas. Viděla jeho bezvládné tělo upoutané na vozík. Cítila z něj odhodlání postavit se životu a užít si ho i přes veškerá omezování. Vnímala jeho žízeň po životě. Jirka nicméně naprosto přesně věděl, k čemu je až nadosmrti odsouzen. Jen si to nechtěl přiznat. Ludmila měla úplně jiné možnosti, ale přišlo jí, že kdyby si s ním mohla svůj život vyměnit, Jirka by z něj dokázal vytáhnout mnohem víc, než by se to kdy mohlo povést jí. Pohltila ji lítost a nesmyslné výčitky svědomí.
„Máte nějaké domácí zvířátko, Ludmilo?“ zeptal se třicetiletý muž jako by byl malý školák.
„Nemám. Měla jsem pejska, ale… musela jsem ho nechat tam, odkud pocházím.“
Přikývl a přitom si nervózně mnul prsty. Zdálo se, že se k něčemu odhodlává.
„Nechcete si někdy jet zaplavat s námi?“ vypadlo z něj nakonec.
Překvapená Ludmila se nezmohla na žádnou odpověď. Těkala očima, otevřela ústa, ale její hlas selhal, a zatímco panikařila, rozezněl se zvonek. Byla zachráněna.
„Pardon, musím jít otevřít,“ vymluvila se. Odbila třetí hodina a pro ty, kteří do stacionáře pouze docházeli, si začali chodit jejich rodiče či jiní opatrovníci. Ludmila vyšla z jídelny a přišla otevřít. Ve dveřích stál Jirkův otec, vysoký sympatický šedesátník, jako vždy se i dnes usmíval a nemohl se dočkat svého syna, kterého měl nepochybně velmi rád. Ludmila se proto vydala pro Jirku, kterého objevila stát před toaletami.
„Mohla byste mi pomoci, prosím?“ zeptal se Jirka opírajíc se o berle, které vždy míval s sebou u vozíku. Ludmila přikývla. Jirka vstával ze svého křesla, zatímco se podpíral o Ludmiliny paže. Připadala si, že mu víc překáží, než že mu je užitečná, přesto se snažila dělat, co bylo v jejích silách. Nakonec se Jirka vymotal z jejího sevření a zapadl v toaletní kabině. Ludmila přemýšlela o jeho slovech. On si tedy skutečně myslel, že by oni dva mohli tvořit pár. Pošetilec, pomyslela si.
Když konečně vylezl z toalet, opět ho podepřela a pomohla mu do křesla. Pak už ho předala otci a rozloučili se. Jirka se na ni zářivě usmál, nevinně, sebejistě a především hloupě. Nevěděla, jestli se má v tuto chvíli už smát, anebo ho ještě litovat.
Její směna se také blížila ke konci. Se svou vánoční kolegyní se už jen minula ve dveřích. Oblékla svůj oblíbený kabát a vydala se do obyčejných pražských ulic směrem na metro. Přitom venku sněžilo a do toho zároveň pršelo. Těšila se na teplo domova, ke kterému ji vábil její přítel.