|
na další stranu
Dagmar Vlašicová
BLEDÝ CHLAPEC
Ležel rovně na posteli a přemítal o životě. O svém vysněném životě, který si skoro každý den pečlivě zapisoval do notýsku. Měl v něm spoustu žen, litry alkoholu a frajerská intermezza.
Realita byla však někde jinde.
Povzdechl si. Bylo za pět minut půl třetí. A on musel pomalu pelášit na směnu. Nadzvedl se z postele a zadíval se na ulici. Kolem zrovna procházela nějaká hezká slečna. Měla dlouhé štíhlé nohy, to měl rád. Černé vlasy a hezky tvarovaný obličej a taky středně velká prsa a pevný zadek. Byla přesně jeho typ. Jenže typ, o kterém se mu mohlo pouze zdát.
Povzdechl si podruhé. Jenom takové malé zasnění mu zabralo deset minut. Kolik minut života už mu zabralo to jeho snění a přemýšlení? Konečně se rozhodl, že vyleze z postele. Popadl batoh, který měl položený u stolu a vyšel z domova.
Venku se právě probouzelo jaro. Lehký vítr se mu jemně otíral o tváře a voněl po jarních květinách. V mikině mu už bylo trochu vedro. Rychle přešel přes přechod a vydal se pěšky na svoji novou brigádu.
Cestou přemítal nad slečnou, kterou spatřil z okna. Možná byla krásná, ale jeho zajímalo taky něco navíc – zajímala ho ženská duše. Jenže koho v dnešní zkažené době zajímá ještě nějaká duše? Sám byl toho žijícím důkazem. Byl moc přemýšlivý, moc oduševnělý a jednoduše nezapadal. A šance, že si ho nějaká kráska všimne, byly o to nižší, že nadprůměrným vzhledem také neoplýval. Tady opravdu platilo, že čím krásnější jádro, tím ošklivější povrch.
Orlí nos, úzké rty a zapadlé oči, to byl on. Barvu pleti měl příliš bledou a jelikož se často mračil anebo se tvářil, že se právě nachází v jiných dimenzích, vypadal nanejvýš podivínsky. Paradoxně nejvýraznější rys na jeho obličeji byly jeho vousy, které si holil do specifického tvaru. Špičaté uši mu také příliš nepřidávaly na kráse a postavu měl spíše chlapeckou nežli mužnou. Pro jeho vzhled by si ho zkrátka nikdo moc nezamiloval.
Která kráska touží po zádumčivém, hodném klukovi, pro kterého vzhled a peníze nejsou pořádné priority?
Pokračoval dál v chůzi podél rušné silnice. Už byl za půlkou cesty. Míjelo ho jedno auto za druhým, jeho město bylo označováno za špinavé, ale on ho měl rád. Bože, vždyť tady strávil celý svůj život, jak by ho nemohl mít rád? Za ten celý život nevytáhl pořádně paty z baráku. Byl to obyčejný kluk každým coulem. Nejzajímavější na něm byl ten jeho vysněný svět. Vysokou taky nedokončil a bydlel s babičkou.
Povzdechl si potřetí. Konečně se dostal k ulici, která vedla k jeho cíli. Prošel kolem dvou supermarketů, kavárny a několika málo obchodů oblečením a dětskými potřebami. Naproti se honosil zdejší zámek, ke kterému pokračoval svou cestou do práce. Prošel branou, pak kolem vinárny a zanedlouho se konečně octl před svým pracovištěm. Jmenovalo se to tam U Leklé ryby. A byla to letní zahrádka.
Jeho kolega už tam byl. Byl již řádně převlečený, měl zástěru a tvářil se významně. Pokukoval střídavě po hodinkách a střídavě po nepřipravených stolech a židlích. Krátce se pozdravili. Martin raději ihned zapadl do místnůstky vyhrazené pro zaměstnance a rychle se převlékl a zavázal zástěru. Odložil batoh do kouta a rychle odešel připravovat stoly a židle. Snění o tajemné černovlasé krásce se příliš nevyplatilo. Přišel pozdě.
Martinův hlavní úkol byl obsluhovat hosty, zatímco jeho kolega především čepoval pivo. V mezičase pak Martin umýval špinavé nádobí anebo utíral stoly. Práce to nebyla moc hezká, ale potřeboval peníze. A s gymnáziem a nedostudovanou vysokou školou, a ještě ke všemu v malém městě, si zkrátka nemohl moc vybírat.
Se svým kolegou stihl prohodit jen pár krátkých slov. Po vyklizení stolů a židlí k nim už přicházeli první hosté. Martin se k nim vydal. Tady už se nemohl tvářit zádumčivě anebo zamračeně. Musel se na hosty usmívat, musel být milý, a hlavně si k nim nemohl příliš dovolovat. Pravda byla taková, že se ani na tuhle práci moc nehodil. A taky byla pravda, že zákazník má vždycky pravdu.
„Dobrý den,“ pozdravil Martin uctivě postarší buclatou paní s malým dítětem. Byl značně nervózní, byl to jeden z jeho prvních pracovních dní na nové brigádě, s kolegou se zatím moc nebavili, a ještě byla sobota, takže očekávání návalu lidí bylo vysoké. „Co si dáte?“
„Dobrý den,“ odpověděla ta paní. „Doneste nám dvě malinovky, buďte tak laskav, mladý muži.“
„Jo! Dones nám dvě malinovky!!“ zaječelo to dítě.
Paní se něj jenom povýšeně pousmála. Také způsob, jakým s ním hovořila, byl povýšený a rádoby zasvěcený. Dítě ignorovala. Martin byl přece jenom dvaadvacetiletý výrostek, o třicet let mladší než ona, a navíc pracoval jako číšník. To on tady byl od toho, aby jí sloužil a nechal se ponižovat. On byl mladý a on dělal podřadnou práci. A tahle paní už přece zažila tolik věcí, že mladí k tomu přece musí mít nějakou úctu. Ona je tady přece něco víc.
Musí mít přece aspoň něco, když už nic.
Martin raději polknul svůj bombový nádech nebo taky nálet. Odebral se ke svému kolegovi, který si ho zvědavě prohlížel. Udržet nyní milý obličej bylo ještě mnohem těžší než předtím. Kolega ale raději taktně mlčel. Martin si nalil do dvou půllitrovek malinovku. A když se kolega nedíval, prostě do nich trochu naplival.
To byla pomsta všech číšníků a servírek.
Nyní se Martinovi úsměv na tváři opět vrátil. Nesl se zlomyslným obličejem dvě malinovky. Držel je jako svoje nejlepší výtvory, na které měl plné právo být náležitě hrdý.
Paní se mezitím uráčila na Martina také podívat. Lehce kývla, jakože děkuje. Dítě dál vřískalo a vyplázlo na Martina jazyk. To ho zase na chvíli rozladilo. Paní dělala, že to je v pořádku. Je to přece jenom malé dítě a nemá z toho rozum. Jenže tady byl Martin v práci. Tady nebyl takový hrdina, jako býval ve svém vysněném světě. Přešel to mlčky a vrátil se ke svému kolegovi. Co jiného mu taky zbývalo, jestli se nechtěl nechat vyhodit z práce, ve které je teprve chvíli.
„Lidi jsou takoví… zmrdi,“ ulevil si Martin. Chtěl trochu podpořit, zvednout náladu, chtěl, aby ho někdo nějak povzbudil.
„Takový je ale život! Přijdou ještě daleko horší věci!“ odbyl ho kolega a dál se věnoval leštění sklenic a ke stolům už se valili další hosté. Martin je musel jít obsloužit.
***
Po osmihodinové směně se zahrádka uzavřela. Martin se oblékl zpátky do svého civilního oblečení, odložil zástěru a popadl svůj batoh. Rozloučili se s kolegou, každý však odcházel jiným směrem. Kolega odcházel na sídliště domů a Martin to stočil do centra města. Chtěl se ještě nějak odreagovat. A taky nechtěl, aby den skončil zrovna takhle.
Prošel kolem místního kostela, přešel přes přechod a odsud už nechybělo příliš mnoho kroků ke zdejšímu vyhlášenému baru. Už z dálky se k němu linula melodicky sladká hudba. Před hospodou i v ní pokuřovalo hodně lidí, to bylo totiž ještě před zákazem. Několik z nich znal, pozdravil se s nimi anebo se zastavil na kus řeči.
Po vstupu dovnitř ho zaplavil cigaretový kouř. Uvnitř už bylo poměrně hodně lidí, převážně mužů. Žen tu bylo jenom poskromnu. Někteří se bavili, někteří tančili a někteří jenom pili a koukali do stolu, ale těch bylo minimum. Lidé se sem chodili hlavně bavit. To jenom on často seděl sám u baru a pozoroval ostatní.
I teď se k baru procpal a urval si pro sebe poslední místo. Objednal si pivo a vytáhl si svůj zápisníček.
Rozhlédl se kolem dokola. Pátral očima po své dnešní oběti. Po nové múze, o které by mohl psát a o které by si mohl snít. Na nic moc navíc se totiž nedokázal vzmoci.
Nejprve jeho zrak spočinul na místní krasavici, která se právě nechala balit už od někoho jiného. To ho vždycky naprosto spolehlivě odradilo. Pak už u baru stály jenom dvě starší ženy, což ihned zavrhnul. Zahleděl se tedy na taneční parket, který měl ze své pozice nejblíže. Tančily tam tři holky. Dvě tam tančily společně, tomu se vždycky snažil vyhnout. Ta třetí sice tančila sama, ale na tu už to jednou zkoušel. Zahleděl se tedy do boxů a už si zoufal, že dneska odejde s prázdnou.
Jenomže k jeho obrovskému štěstí seděla na kraji boxu černovláska s dlouhýma nohama, pevným zadkem a většími prsy. Byla nápadně podobná slečně, kterou dneska viděl v okně. Seděla tam sama, popíjela vodku s džusem a tvářila se celkem ztraceně.
Martin polkl nervozitou. Rychle to zapil pivem a raději se začal koukat jinam, aby nepojala žádné podezření. Mezitím se k ní navalil už první nápadník. Martin vše po očku pozoroval. Naštěstí ho však černovláska odmítla. Pospíšil si tedy a do zápisníku rychle sepsal krátkou básničku, která měla za úkol oslavit její ženské půvaby. Kluci jako Martin to holt museli dohánět jinak. A to, co uměl Martin nejlépe, se snažil taky zúročit na ženách. A tím něčím bylo psaní.
Ještě jednou se napil piva, v rychlosti zkontroloval právě sepsanou básničku a namířil si to ke své vyvolené.
Kráčel pomalými, nejistými kroky, které však u většiny žen nejsou příliš populární. Byl zpocený až na prdeli a když si ho jeho vyvolená konečně všimla, raději se začala dívat jiným směrem. Snažila se tvářit, že se jí to netýká. Dva lidé, kteří stáli opodál, začali celou situaci pozorovat. Neubránili se malému úšklebku. Když se Martin posadil naproti ní se svým pivem a pomuchlanou básničkou, uvědomil si, že je to skutečně ona, ta dívka, kterou dnes viděl z okna svého tichého pokoje. Prostě to musel být osud! Dívka se zahleděla na displej svého moderního mobilního telefonu.
„Je tam něco zajímavého?“ zeptal se Martin, nevědouc co lepšího říct.
„Ani ne…,“ zamumlala.
„Můžu ti objednat něco k pití?“
„Já už tady svoje pití mám…“
Martin stále muchlal v ruce svoji básničku. Začala být propocená stejně jako jeho ruka. Zahleděl se na ni, a nakonec se rozhodl, že ji vytáhne.
Zvedl ruku, kterou celou dobu schovával pod stolem a natáhl ji k černovlásce. Ta se na něj konečně poprvé za celou tu dobu podívala. Její pohled byl však plný nedůvěry. Zahleděl se jí do očí, snažil se v nich něco najít, ale ona hned zase odvrátila zrak. Nechal svou ruku chvíli položenou nedaleko od té její, ona jen strnule seděla a čekala, co se bude dít dál, možná taky začala uvažovat, že by se mohla zvednout a nechat tady toho divného kluka sedět o samotě. Možná chtěla jít domů, možná tady vůbec neměla být a třeba by jí doma bylo líp. Třeba si vůbec nepřipouštěla, že by jí ten kluk mohl dát něco, co jiní ne.
Zvedla se od stolu a rozhodla se, že půjde domů. Rozhodla se, že tady nemá být. A nechala tam Martina sedět o samotě, aniž by jí stihnul předat svou básničku.
Básnička se zůstala potit v Martinových rukou až se zpotila natolik, že již nebylo možné ji ani číst.
***
Ten večer Martin opět ležel schoulený v klubíčku na posteli, natažený směrem k oknu a přemýšlel. Zítra odpoledne ho čeká další směna. Ráno se možná pokusí dovolat rodičům, ale přestože je neděle, možná nebudou mít čas mu zvednout telefon. Aspoň že tady byla ta babička. Kamarádi se trochu rozutekli a teplá náruč ženského těla byla v nedohlednu asi ze všeho nejvíc.
A on by tu náruč tak moc potřeboval. Potřeboval by někoho, kdo by tu pro něj byl, kdo by ho nechtěl jen využít, kdo by se o něj skutečně zajímal a ocenil by, jaký je. Možná byl zakomplexovaný, možná si moc nevěřil, možná byl prostě ztroskotanec a zoufalec. Byl ale taky něco jiného, něco, co většině lidem zůstávalo skryto.
Nikdo to nedokázal pořádně ocenit.
A Martinovi z toho bývalo smutno, po nocích se trápil a přes den nosil svou frajerskou masku.
Vstal z postele a vytáhl svůj psací stroj. Chtěl se ponořit do svého vlastního světa, kde po něm ženské šílely a kde se mohl cítit jako pán světa. Kde mohl mít nad ženami moc a kde ony nad ním takovou moc neměly. Svět, ve kterém nemusel psát o otravných zákaznících anebo o tom, že si svou budoucnost představoval trochu jinak.
Jenomže mu to psaní dneska zrovna moc nešlo.
A tak si radši pustil porno.
To byl taky svět.
Sám o sobě.
|
