literární časopis založený v roce 1964

Miroslav Vejlupek

K VYDAVATELSKÉMU POČINU BEDŘICHA KOČÍHO

Před sto lety, před sto lety (a v říjnu to bylo) vydal pražský nakladatel Bedřich Kočí Lidovou tiskárnou J. Skalák vyexpedovanou historicky ojedinělou Národní čítanku. Uspořádali ji Cyril Merhout a Bohumil Němec, přičemž motiv měli jednoznačný: českého ducha více vzdělat, více sebeuvědomit. Dle našeho zvolili způsob vpravdě příhodný - totiž široký záběr tematický.
Myslíme si, že v knize není textu, který by nezaujal - i svou pravdivostí! "Jak jsme byli všichni nepodnikaví, nesamostatní, jak bylo u nás ve všem cítiti naše ponížení, dokud jsme se nepropracovali k národnímu sebevědomí, k národní hrdosti!" stojí v Lásce k národu politika Karla Kramáře. "Jak mnozí z nás úzkostlivě skrývali, že jsou Češi, jak se báli, aby se to nepoznalo na jejich němčině!"
Přičiněním Antonína Boháče si Národní čítanka hledí dobově zásadní problematiky soužití domácích Slovanů, rozuměj Čechů, s vrstvami obyvatelstva původu a jazyka nečeského. Ovšem nemůžeme v Boháčově stati České menšiny přehlédnout - z hlediska logiky dnešní terminologie - trapné faux pas, když menšiny jsou v ní jako by obětovány do vlastnictví Čechů ("české menšiny" !!!)
Nicméně vzdor nešikovné formulaci nepopíráme, ba naopak oceňujeme, že text osvětluje zásadní společenskou reálii své doby velmi srozumitelně: též čtenářům našich desetiletí. A tak se nebráníme citacím - vždyť ty naše tvrzení podporují.
Kupříkladu se Boháč zamýšlí: "Ve střední a východní Evropě neustálily se národní poměry tak záhy, jako na evropském západě. Kdežto hranice mezi národy románskými a germánskými v druhém tisíciletí křesťanské éry se vcelku nezměnila, podléhala ještě v novověku velkým změnám zvláště tam, kde se stýkají Němci s národy slovanskými a v koutě jihovýchodní Evropy, národnostně velmi pestrém, ba jazyková hranice jest tu v pohybu ještě dnes. Důsledkem toho jest velká národní smíšenost a vznik četných národních menšin, jež, posilovány stálým přílivem nových soukmenovců, nesplynuly se svým okolím, nýbrž udržely si svůj národní svéráz.
Všeobecný tento zjev nacházíme i v našich českých zemích. Celé kraje mění tu svůj národní ráz v dobách od nás nepříliš vzdálených, ano dokonce ještě před našima očima okresy jednojazyčné proměňují se ve smíšené. V celku vyznačují se tyto změny ústupem národa československého před německým v zemích českých a před maďarským na Slovensku a novým vzpružením domácího živlu po období největších ztrát."
To František Drtina v sobě nezapřel univerzitního pedagoga kultivujícího duchovní svět generací: tudíž se jeho stať Kulturní poslání českého národa vyznačuje nejedním ideálem.
Ani Drtina podobně jako Antonín Boháč, ba ještě intenzivněji, neskrývá zaujetí pro národ a jeho perspektivy. Po zobecňujícím prologu ("Každý národ tvoří organickou složku společnosti lidské, přispívá svým dílem a svou prací k obohacení všelidským kulturních statků. Podle toho odhaduje se jeho platnost, důležitost a význam.") uzavřel: "Cit národní, posvěcený myšlenkou lidskosti, rovnosti, bratrství, lásky, stává se silou mravní, zapudí hrubou moc, národní násilí, zášť, nenávist, připraví odzbrojení lidstva a zajistí mezinárodní mír. Svéráznost národní pěstovati ve službě ideálů lidskosti stává se vznešeným úkolem, k němuž moderní kulturní národové upírají svůj zrak, své naděje. (...) Dnes věříme, že svítá již jitřenka doby lepší, věříme ve svobodu, sebeurčení, svéprávnost, státní samostatnost svého národa, a povznášíme se nadějí, že češství jako v minulosti, tak i v budoucnosti bude povoláno zaujímati významné a platné samostatné místo ve velebném panteonu kulturního lidstva."
V knize nepřišla zkrátka ani východní část Československa, k čemuž básnicky přispěli Karol Kuzmány (Nad Tatrou sa blýska) a Andrej Sládkovič (Nehaňte lud mój), zatímco Antonín Štefánek se osvědčil zasvěcenými pojednáními (Slovensko a Slováci; Obrázky z dějin Slovenska; Rolníci a půda na Slovensku).
Nedomníváme se, že by se stoleté výročí vzniku a vůbec existence samostatné republiky stalo událostí provázenou tancem a hlaholem milionů. Nicméně v kontextu novověku jde o výročí významné dějinné události evropského a (do důsledků vzato) též světového významu. O Národní čítance z roku 1918 jsme tudíž pojednali v přesvědčení, že byla počinem nenahraditelným. Dobu svého vzniku provázela příznačným a venkoncem i velmi důstojným způsobem.
Akt jejího vydání svědčí, že ani staletým útlakem země nebylo zpustošeno sebevědomí, ba ani pohotová akceschopnost vlastenecké inteligence.<