literární časopis založený v roce 1964

Miroslav Vejlupek

Básník Jan Vrba

ZAČÁTKEM EXPRESIVNÍ SPONTANEITA

Jako člověk a jako autor historických románů, přednášek a statí byl mužem polemik, kritice ovšem podrobený. Jako romanopisec zpracovávající venkovskou tematiku nařčen z neobjevnosti syžetové a fabulační a také z lajdáctví pravopisného. Čtenáři slovesných děl takzvaně přírodních ho velebili a rovněž evropská literární věda mu přiznala originalitu, ba novátorství. Jako básník je už zcela přehlížen, nezaslouženě ovšem.

Pětadvacetiletému klenečskému rodáku Janu Vrbovi (* 10. 12. 1889) vyšla v roce 1914 knižní prvotina. Řekneme-li, že autor básnické sbírky „Radostné zaslíbení“ toho roku do české poezie vstoupil, nebude to pravda, neboť už básní-prologem „Rozbijte číše!“ Vrba do poezie druhého desetiletí dvacátého věku robustně vtrhl. „Rozbijte číše, z kterých jste pili, / rozbijte číše po otcích - / všechna ta hesla, pro něž jste žili, / všechno to malé, zač jste se bili, / vymyťte z hrudi dětí svých,“ vybízí. Celou sbírkou básník dotvrdil silou naprosté spontánnosti, že vnímá nazrálost doby k politickým a filozoficko-etickým změnám.

Pro pořádek: Když Vrba zamíří do české expresionisticky laděné literatury, je to do kontextu, v němž první housle už hrají Josef Váchal (např. „Pláň astrální – Spiritistická sedánka“, 1906), s ním osmnáctiletý Lev Blatný („Vzkazuji“, 1912), také Richard Weiner („Pták“, 1913) nebo časopisecky Karel Čapek. Rovněž Vrba se vzepřel myšlenkově vyprázdněné společenské realitě, která hrozí ztrátou autentičnosti života, a řešením je mu bezvýhradné niterné splynutí s přírodou a jejími neotřesitelnými zákony. Bratrství všeho ve Všehomíru je základní, nejsměrodatnější a ovšemže celoživotní filozofickou linií muže, jenž si v raném mládí prožil nezáviděníhodné martýrium. (Níže i k tomu.)

Niterné bolesti, existenciální úvahy, psychické stavy, ale i nekonečné etické hledačství vyjevuje Vrba plodným básněním. V rozpětí deseti let (1914 – 1924) vydal básnických sbírek pět – „Radostné zaslíbení“, „Jitřní lov“, „Zahrada Getsemanská“, „V polední stráni“ a „Svítání a svět“ - , přičemž poznamenáváme, že i komplet „Les“ (poprvé ineditně v březnu 1915), jenž měl být původně cyklem básní v próze a svoji konečnou, přepracovanou podobu dostal až po přátelské intervenci Otokara Březiny, buď jak buď básní v próze stejně zůstal. A nerozpakujeme se přidat názor, že i velmi úspěšný román „Borovice“ (napsán ještě v roce 1924, vydán o rok později), tato epopej stromu, je ve skutečnosti, ať autor ten záměr měl, nebo ne, epopejí-básní. Tvůrce nemohl a neuměl jinak.

Potud je Vrba básníkem zdařile usilujícím o originalitu. Dnes je sice vyzdvihován v podstatě výlučně jako přírodní prozaik, to však nebrání upozornit na umělcovo sociální cítění a odmítnutí řádu, který devastuje lidství. V tomto směru je nejvýraznějším, nejpůsobivějším, ale také nejdiskutabilnějším dílkem „Balada o srdci“. Ve válcovně v Polské Ostravě pracuje mladý Jindřich Klvaňa, statný mládenec dosud schopný zastat namáhavou, jednotvárnou, ubíjející práci. Jindřichův obličej zohyzdí tekoucí vystříklá ocel a neštěstí nemá konce, Jindřichova milá, švadlenka, umírá na tuberkulózu. A ještě druhý, těžký úraz zkosí Jindřicha, ale on - nemaje již jiný svět - najde cestu opět jedině do válcovny. Tam „když týden druhý se k sobotě naklonil, / ryk hrůzy divoké válcovnou zazvonil. / Stroje se zvlčily – snad prasklo cosi v nich, /; snad povolily tlaku niter ohnivých …/ Dělová rána – a žhnoucí tyč letí / naproti dělníku, který má šest dětí …// Ta chvíle nadešla! / Měl věru štěstí … // Směšný skok Klvaňův – srazil ho pěstí … // Však běda! Sám, on sám. – Ježíši svatý! / Na prsou plamenem chytají šaty, / do srdce boří se ohnivá tyč …“

Kterému čtenáři nevytane v paměti (?): „V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý, / poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty, / v nichž oči mu krájel plamenný nůž, / a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž, / zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším: // „Soudruzi, dělníci elektrárenští, / slepý jsem, - nevidím!““

A podruhé - kterému čtenáři nevytane v paměti (?): „Já kopu, já pod zemí kopu, / já balvany jak hada kůže se jiskřící kopu, / pod Polskou Ostravou kopu. / Kahan mi zhasíná, do čela padly / zcuchané vlasy a slepené potem, / octem a žlučí se zalévá oko, / ze žil a z temena lebky se kouří, / zpod nehtů červená lije se krev, / já kopu, já pod zemí kopu …“

Před „Baladou o srdci“ již byli v literární obci známí Jiří Wolker („Balada o očích topičových“) i Petr Bezruč („Kovkop“). Ovlivnila jejich díla chodského (taky) barda tak silně? Nebo se Jan Vrba snížil k epigonství?

Vrba napsal svoji baladu v roce 1928, ale uveřejněna byla až čtyři roky nato. Proč ta zdlouhavost, když Vrbův pracovní systém spočíval (a těch děl bylo na osmdesát!) v pravidle tento rok napsat, v příštím vydat? Lidovým čtenářem přeoblíbené Vrbovy knihy vycházely v (mnoha)tisícových nákladech, ale „Balada o srdci“ pouze jako sto nákladová bibliofilie a ještě jako soukromý neprodejný tisk přičinlivého Antonína Vojtěcha. Proč vyšla balada v Polské Ostravě v podstatě jako úzce regionální záležitost? Alespoň jedno lze říci s naprostou určitostí – autor svolil k uveřejnění práce tentokrát neoriginální, stále ještě polotovaru řemeslně nedotaženému do konce.

A jak že to vlastně bylo s martýriem chodského poutníka směřujícího k Parnasu? V které části Vrbova životaběhu povstal básník?

VE STÍNU MATČINA UTRPENÍ A SMRTI

Žijící klasik Adolf Branald před drahným časem vypověděl, že nejjistější cesta k tomu, jak se stát spisovatelem, vede - nešťastným dětstvím. Klenečský rodák Jan Vrba je toho nezpochybnitelným příkladem.

Plyne stále ještě začátek nového, psaného dvacátého století, a Janovi je šestnáct. Toho odpoledne je ve světnici velké dusno – to v očekávání nejhoršího. Janova maminka již tři týdny polehává a smrt k ní jde krůček po krůčku. Jan sedí za stolem - píše kvartánskou kompozici z češtiny. Jak neskutečný sarkasmus náhody: tématem kompozice je vylíčení hřbitova. Když se za oknem setmělo, postýskla si maminka, že by se jí daleko líp odcházelo, kdyby věděla, co bude s dětmi a co z nich vyroste. Tak nějak v těch chvílích je Jan hotov s kompozicí. Jak neskutečná, symbolická předzvěst – Jan ji zakončil básní. Po deváté nemá maminka plíce – odešla.

Příliš, příliš trpěla Janova synovská láska… Nešťasten v rodině, kam přišla jiná žena, nešťasten odcizující se otci, nešťasten prudérií na domažlickém gymnáziu, chodil za školu a toulal se po lesích. A psal.

Již jsme zmínili básníkovu celoživotní filozofii bezvýhradného niterného splynutí s přírodou a jejími neotřesitelnými zákony, filozofii bratrství všeho ve Všehomíru. Snad právě toto pojetí světa a života to bylo, co učinilo Jana Vrbu tak odvážným, že do paměti krásného písemnictví doprovodil své blízké a sebe pak s tím nejsoukromějším příběhem. Tak do nejtěžší kapitoly neučesaného období příštího poety můžeme nahlédnout proto, že Jan Vrba v letech 1920 – 1926 psal a nakladatel J. Otto v roce 1927 vydal knihu „Mládí“. Janovi je toho roku třicet osm let a jeho smutek za matkou zmírnil čas jen zdánlivě, jen nepatrně. (Něco zůstává v člověku napořád, víme.) Spisovatel píše „Psaníčko mamince“: „Znejmilejší maminko! … Ještě než jsi umřela, říkalas nám často, že Tě budem hledat – bála jsi se, že to u nás špatně dopadne, až odejdeš – a to jsi měla pravdu. Byl nám vzat domov – a byl nám odcizen i otec. Nebylo nám možno smířiti se s tím, co se u nás dělo po Tvé smrti, poněvadž takové smíření by bylo znamenalo znesvěcení Tvé památky. Byly chvíle, kdy jsme měli i hlad – a já jsem jednou nejedl tři dny …

(…) Život nás otužil, a všechny bolesti a strasti, které nám dával za průvodce v letech našeho růstu, způsobily jenom to, že jsme byli nuceni vyrůstati v sebekázni. Dnes stojíme u zvoleného díla, na kterém pracujeme svědomitě a zodpovědně. Každý z nás je zajištěn a každý z nás je řádným člověkem, jaké jsi z nás chtěla mít.“ Tu už tušíme, jaký byl život dětí v rodině klenečského učitele Vrby, když mu zemřela manželka a když si přivedl druhou ženu. Jana traumatizující letité zkušenosti vyústily – k radosti macechy – až v rozpad rodinného krbu.

Osobnostními rysy Jan Vrba nezapřel svou svéráznou samorostlost. Byl člověkem prý domýšlivým, tvrdili ti, kteří ho znali, ale v každém případě rázným v argumentaci, v podstatě vždy polemizujícím, nadobyčej výřečným. Nedbal autorit, neměl z nich respekt. Jsa ve sporu s kýmkoli, nehleděl na postavení protivníka. Když se ředitel Zemské lesnické školy v Jemnici impulsivně rozhodl, že umanutého Choda, třebaže ve třídě primuse, ze studií vyhodí (na domažlickém gymnáziu taková věc Jana skutečně potkala), oponující student „ubil“ ředitele tak důkladnou znalostí i výkladem školního řádu a takovým důrazem na morální principy jejich sporu, že deklasovaný ředitel své rozhodnutí raději odvolal.

Vrba psal často o sobě. Už v prvním literárním rukopisu, kompletu šestatřiceti – s autorem řečeno – „obrázků“, jež začínající básník a spisovatel dodatečně zosnoval do logicky vyznívající struktury s názvem „Les“, poznáváme v Ondřejovi Kořánovi mladého Vrbu. Tedy ještě jednou - rané dětství Jana Vrby alias Ondřeje Kořána. Je skličující. Je depresivní. A po stu letech stále soucit vyvolávající. „Měl velice rád svou smutnou a tichou matku“, píše Vrba o Ondřeji Kořánovi, „kterou často vídal slzet a vzdychat, když otec na ni křičel. Tetelil se strachy, ale přitom svíral droboučké pěstičky, jako by mu chtěl natlouci. Styděl se za něho, že je tak tvrdý a drsný a dětsky ho nenáviděl.“ Jakési noci se probudil a uviděl polonahého tátu s křikem hrozit mamince. Vyskočil z postýlky, postavil se před maminku, jako by ji chtěl chránit a plačtivě se rozkřičel. Vtom otec cosi zlého vykřikl a maminka vytřeštila oči - z úst jí vytryskla krev...

Tvrdíme, že takové dětství a takové zkušenosti adolescenta nemohly příštího umělce neneurotizovat, čemuž odpovídá i zcela absentující respekt z autorit. Ani básníci nebyli výjimkou. Tak kupříkladu: Vrba dorostl v tvůrce originálního, vůbec ne nehodnotného, polemizujícího pásma veršů „Kosmické“. Psal je v letech 1942 – 1943 a 1946, k názvu přidal přívlastek „darebné verše“ a v roce 1948 mu je vytiskla Česká grafická Unie, a. s. v pěti stech výtiscích“. Nepochybně svědčí ve Vrbův prospěch, že se zajímal o výsledky těch vědních oborů, které posunují lidstvo na novou úroveň vědomostí, možností a evolučního exodu. Jen takový básník si mohl troufnout na dialog s Janem Nerudou a jeho sbírkou „Písně kosmické“.

Zmíněný Vrbův cyklus obsahuje dvaapadesát číslovaných básní jako je týdnů v roce a příznačné pro něj je množství myšlenkových nuancí. Vedle ironického nadhledu přesvědčení o smyslu Vesmíru, parodie na existenciální nejistotu, satira na světobol. Samozřejmě ani žertéřství poznačené vtipem pravodatných Chodů nechybí. Nerudův emocionální optimismus, podložený dobovou zatímní úrovní astronomie, slouží Vrbovi nejprve za terč k ironickému výsměšku, ten však postupně přechází ve vážné zahloubání a konečné přitakání Janu Nerudovi. „Nezlob se, tatíčku Nerudo, / že se ti v řemeslo pletu, / když oči upírám do výše / v jiskrno zářivých světů. // Jaký bych básník byl přírody, / kdybych se zemskou jen šinul, / ale tu ohromnou nebeskou / na pouti životem minul.“ Zkrátka nazdáváme se, že už ten předzárodečný vývoj kosmonautiky nebyl chodskému básníku nikterak neznámý.

TVŮRCE NOVÉHO ŽÁNRU

Když básník vydal básnickou sbírku „Radostné zaslíbení“ (1914), nešlo o jeho první rukopis. Tím byl „Les“, dle autora román, dle přírodního prozaika Jaromíra Tomečka zápisník toulek přírodou, dle našeho cyklus básní v próze. Autor dílo ve finále překompletoval do logicky vyznívající struktury třiceti šesti volně propojených literárních textů a ani neskrýval, že si s ním dlouho nevěděl rady. „Les“ měl být původně napsán veršem, neboť mladý Vrba netoužil po jiném než být básníkem a próza se mu nezdála dost vhodná k vyjádření toho, co chtěl říci. Nakonec však rozhodla rada učitele a rádce Vrbou nade vše ceněného - Otokara Březiny. Nad konečnou verzí „Lesa“ však Vrba nikterak neoplýval sebevědomím a dílo vydal nejprve jako soukromý tisk v počtu pouhých padesáti exemplářů (1915). Jaké bylo jeho překvapení, když rok nato obdržel za druhotinu Výroční cenu České akademie!
I s odstupem takřka celého století a s přihlédnutím k celému Vrbovu dílu vytkneme „Lesu“ snad jen jeho přeromantické až kýčovité vyústění: Mladičký lesní adjunkt Ondřej Kořán, jemuž se od „dívky s opálovýma očima“ Jiřiny dostalo příslibu prvního milování, je krátce nato zastřelen pytlákem.

Třiadvacetiletý výjimečně nadaný básník přírody Jan Vrba svým „Lesem“ tematicky povystavěl základní kámen české básně v próze položený Janem Nohou, osudu tak nápadně podobného osudu Vrbově, a umělecky bezkonkurenčně rozvinul české písemnictví o přírodě, jehož otcem-průkopníkem zůstává František Špatný. A tak poté, co literatuře svěřil obraz lesa a obyvatel z lokality Černá Řeka na Domažlicku, začal Vrba v létě 1915 psát a celých následujících pět let psal drobné prózy, které pro vydání v roce 1920 nakonec uspořádal do „Knihy z přírody“. V té době ještě netušil, že jeho „přírodní básně prózou“ jsou v české literatuře novum. To si uvědomil až mnohem později, kdy také „svůj“ krátký literární útvar pojmenoval nikoli básnicky, ale po vzoru výtvarníků „obrázkem z přírody“.

V těch pěti letech tvůrčí práce posílal Vrba své obrázky redaktoru F. V. Krejčímu, který je uveřejňoval v nedělní příloze Práva lidu. To už Vrba působil nejprve jako lesník ve Zruči nad Sázavou, potom jako učitel odborné přírodovědy na lesnické škole v Jemnici a to jsou po Černé Řece další místa na mapě spisovatelovy inspirace, uměleckého růstu a tvůrčích zápasů. Těch třiadevadesát literárních obrázků nenechá na pochybách, že právě forma básně v próze to je, co definitivně – po předešlých zřetelných náznacích ve sbírce „Jitřní lov“ (1917) - odvádí Jana Vrbu od vokativní expresivity k lyrické impresi. Jaký div, že dalšími pracemi o přírodě uveřejněnými v knize „Bažantnice a jiné obrázky z přírody“ (1922) pečetil Vrba své výsadní postavení v literatuře mladého Československa a v roce 1923 si s „Bažantnicí“ došel pro Státní cenu za literaturu. Do krásné literatury přivedl bažantího kohoutka Kokorokó, zcela nového, originálního hrdina.

Nazvala-li Marie Fišerová Jana Vrbu básníkem stromů, zapochybovat nemůže, kdo přečte obrázek „Kvetoucí stromy“. Příkladem: „V tom čase jsem se také potkal s kvetoucí břízou! (…) V nejskvělejším gotickém dómu mohla býti postavena na hlavní oltář za monstranci – a jistě by nebyla získala ona, nýbrž dóm a oltář … Právě vyrašené drobné a svěže zelené lístky zářily na ní jako drahé kameny – a všechny větve až do posledního proutku byly tak bohatě ověšeny zlatým třásněním jehněd, že se hluboko skláněly k zemi pod tíží drahocenného zlatohlavu. (…)Bylo ticho do daleka – a já se díval. Jen díval…“

Také literární obrázky zapracované do kapitol „Dražinovské hory“ psané v letech 1922 – 1923 přesvědčují o specificky vrbovském nahlédnutí stromů. Jana Vrbu tak poznáváme znovu o něco důkladněji.

Víc než půlstoletí uplynulé od skonu mistra zpracování přírodní tematiky k potěše i poučení těch opravdu nejširších čtenářských vrstev se ve světle mimořádné životnosti Vrbova díla (takový „Les“ vyšel patnáctkrát!!) nezdá být tak přílišným časem.