literární časopis založený v roce 1964

Štěpánka Saadouni

BRIGÁDA

(památce Stanley Ellina)

Mohlo mě to napadnout hned.
Už první číslo měsíčníku Rezidence, vily, bazény leželo beznadějně na pultech. Nikdo ho nekupoval. Byl to propadák. Stejně jako všechno, co Ivánek Liška podnikal.
Byla to moje hloupost, spřáhnout se s člověkem, který je schopen vrhnout na pěstování žížal, nebo pečení staročeských sušenek, aniž by o tom měl páru, a představovat si, že vydělá miliony. Ten časopis měl být bomba, ale byl to propadák. Už ten samotný název byla blbost. Vzbuzoval představu kategorie čtenářů z horních deseti tisíc, ale těch u nás těsně po sametáči bylo jak šafránu. A pokud byli, neměli ještě chuť se ukazovat, protože ještě měli pořád pod kůží představu z totáče, že všichni si musíme být rovni byť někteří rovnější Hvězdičky šoubyznysu, které nám slíbily rozhovor s tím, že závěrem zapózují na prahu svých luxusních bytečků, nám to na poslední chvíli odřekly s tím, že taková reportáž je skoro jako pozvánka pro zloděje.
Známá zpěvačka, která za totáče chodívala s Ivánkem pařit, a dalo se u ní spolehnout na staré přátelství podepřené závějí panáků, co Ivánkovi dlužila, nás poslala do háje, když dvě hodiny čekala v plavkách u svého bazénu na fotografa, kterého tam Liška nějak zapomněl poslat.
Zkrátka ten časopis byl od začátku neuvěřitelná slátanina, která nemohla při nejlepší vůli nikoho zaujmout.
Sorry, kamaráde, ale zejtra už nechoď! Ten hajzl Liška mi to nedokázal ani povědět do očí. Nechal mi jen vzkaz na záznamníku v redakci. Zatím co jsem si balil věci, zvenku do dveří zlobně kloval exekutor.
Liška byl v hajzlu a já na mizině. Dlužil mi plat za tři měsíce. Několik týdnů jsem se tvářil, že jsem se odstěhoval nejspíš až někam do Kalimangapatanu a ignoroval složenky, ty krávy jedny zelený. Ale pak jsem vyrazil do ulic jako vlk za kořistí. S jediným cílem - najít toho prevíta Lišku. Objevil jsem ho v baru, kde by s ohledem na svoji finanční situaci neměl co dělat.
„Dlužíš mi tři platy, hajzle!“
Tvářil se, jako by se nic nestalo. Vyloženě ze mě měl srandu.
„Musím platit nájem i tu blbou televizi mám na splátky.“
„Tak ji prodej, stejně tam není nic ke koukání.“
Měl jsem v tom jasno. Dám mu jednu pěstí, hned teď na místě. Pak ho definitivně vytěsním ze života. Nejspíš mu to došlo. Skutečnost, že dostane do zubů před celým lokálem, kde si hrál na granda, ho děsila víc, než že se ho definitivně zřeknu i těch jeho blbých nápadů.
„Počkej. Já opravdu, ale fakt nemám, číhá na mě exekutor, co vydělám, to mi hned seberou. Ale co kdybys na čas zkusil nějakou brigádu?“ Evidentně bral zpátečku.
„Mám nápad, když to vyjde, bude to tutovka.“
Už při samotném pomyšlení na tutovku v podání Ivánka Lišky mi naskakovala husí kůže jako pralinky. Ale nějakou brigádu bych ve své situaci určitě bral.
„Slyšels někdy o společnosti Burkleyových párků?“
Samozřejmě, abych neslyšel. Společnost s nejasným majitelem, který mohl pocházet z USA stejně jako z Prasečích ostrovů, (pan Burkley byla jen firemní značka), která začala otvírat svoje restaurace po matičce Praze ve stejné době jako populární Mac Donald, ale svým ročním obratem ji daleko předstihla.
„Přesně tak, Burkleyovy párky,“ zubil se Liška a očka mu svítila. Zase jsem se začal bát, co z něho vyleze.
„Ta firma bere brigádníky, ale ignoruje novináře. Zatím ještě žádným novinám nedala rozhovor. Nikdo neví, jaká je strategie firmy, z čeho vyrábí, a proč se jí tak daří. A ty máš jedinečnou šanci zabít dvě mouchy jednou ranou.!“
Měl jsem včas zařadit zpátečku. Ale Liška, když chytil vítr, byl k neudržení.
„Budeš chvíli makat, slušně si vyděláš a mezitím vyslídíš, jak to v tý firmě chodí. Pak to hodíš na papír a já najdu redakci, která to otiskne. Noviny se o to porvou. Bude to bomba!“
Napadlo mě, že jedna bomba už nedávno vybuchla v redakci měsíčníku Rezidence, vily, bazény a nadělala mi v životě pěknou paseku. „Neříkej mi, že taková volovina zatím nikoho nenapadla,“ zapochyboval jsem.
„A víš, že ne? Aspoň jsem o tom neslyšel,“ zubil se Liška a dodal skoro fotrovským tónem:„Budeš konečně investigativní žurnalista, vole a teď padej, ať nepřijdeš zítra pozdě do práce.“

V kanceláři společnosti Burkleyových párků jsem si ale jako vůl připadal. Personalista, za bolševika jsme takovým říkali kádrovák, mluvil, jako by odříkával předem naučenou básničku. Připomínal mi silně Burkleyho párek.
„Naše společnost dává každému široké možnosti osobního rozvoje a jednou se možná stanete nedílnou součástí Burkleyových párků,“ recitoval buřtík. Tvářičku měl až nepřirozeně kulatou, napjatou a růžovou.
“Kde jste pracoval předtím?“
A sakra, tuhle otázku jsem nečekal. Skoro mě dostal.
„Jako úředník u jedné malé firmy, ale nebavilo mě to, viděl jsem, že nemám do budoucna možnost osobního rozvoje a perspektivu, což se mi u vás, jak jsem právě slyšel, stát nemůže,“ dodal jsem skoro patolízalsky.
„A jak se ta firma jmenovala? To víte, kdybychom potřebovali reference. Nebude to problém, že,“ mžikal párek maličkýma očkama zalitýma v sádle. Asi nebude mít tak tupý mozeček, jak vypadá.
„Bohužel, ta firma už neexistuje, nedávno zkrachovala. A navíc mi dluží za tři měsíce plat,“ snažil jsem se hrát na city, ale nakonec jsem věnoval buřtíkovi Liškův mobil a kontakt na jeho již neexistující pěstírnu chcíplých žížal. Ať si taky užije, hajzlík.

Byl jsem nováček a tak mi dali na starost tu nejjednodušší práci ve výrobně. Brzy jsem pochopil, že v téhle firmě panuje kázeň jako na vojně. Větší a menší šéfové, rovná se větší a menší bossové. Všichni v jednotných šedých uniformách, jediný rozdíl byl jen v počtu hvězdiček na náramenících, samozřejmě ve tvaru Burkleyových párků. Ve výrobně panovalo vražedné tempo, před polednem jsem padal na hubu, půlhodinu vyhrazenou na svačinu jsem proležel na lavici v šatně.
Burkleyův párek přitom nebyla na první pohled žádná věda. Rozkrojená podlouhlá houska, salát, kečup, hořčice a nevzhledná tlustá růžová uzenka. Na první pohled docela obyčejný hott dog, který si dneska můžete koupit v Praze na každém rohu, jen s tím rozdílem, že po tomhle párku se mohli zákazníci utlouct.
„Tak co, máš?“
Ten vůl Liška měl talent zavolat v nejméně vhodnou chvíli. Nejspíš někde pařil, zatím co já jsem nad večeří usínal servaný jako borůvka. Jediným pozitivem v té podivné firmě byla výše platu na pracovní smlouvě.
„Zatím nic, makám jak šroub.“
„Někdo mi z té firmy volal, proč jsi jim dával můj mobil?“
Tak vida, buřtík kádrovák nezklamal, málem to prasklo.
„Musel jsem, Lišáku, jinak to nešlo, přece jim nevyžvaním, že jsem dělal v novinách?“
„Chápu. Vychválil jsem tě do nebe, divil bych se, kdybys tam neudělal kariéru,“ zachechtal se ďábel Liška a zavěsil.

Na kariéru to nevypadalo. Zato jsem dostal první pucuňk od směnového bosse. A důvod? Moc plýtvám salátem.
„Včera jste do Burkleyho párků přidal místo tří gramů salátu čtyři. Tím jste zbytečně vyplýtval jedno balení salátu navíc. Firmu Burkley jste tím připravil o 300 korun, které vám samozřejmě strhneme z platu. Doufám, že se vám to už nestane. Jinak bych vás musel veřejně pokárat. Dělal bych to nerad a nechtějte, abych vás veřejně káral třikrát,“ pucoval mě dál směnový boss, který rovněž postavou připomínal Burkleyho párek. To jsem fakt netušil, že firma s takovým obratem tak škudlí a nedopřeje zákazníkům gram salátu navíc.
„Radši je nedrážděte.“
Chudák Zdeněk. Ještě před třemi týdny prodával v Holešovické tržnici pašované cigarety, než stánek zavřeli i s majitelem a Zdeňkovi napařili pořádnou pokutu. Teď patřil k těm nejsprdávanějším zaměstnancům na směně. Boss ho neustále za něco peskoval. Jednou dával salátu moc, podruhé zas málo. Krájel housky nakřivo, moc plýtval kečupem.
Před svačinou si ho boss vzal stranou a dlouze mu domlouval. Když se Zdeněk vrátil na šatnu, klepal se jako sulc.
„Já už to tady nevydržím,“ šeptal. Ten původně drsný kluk z tržnice se skoro rozbrečel.
Večer volal hajzlík Liška. „Našel jsem redakci, která od tebe tu reportáž koupí. Jeden bulvární deník za to slíbil …no nechtěj ani vědět kolik, ale zajímá je všechno. Co je to za firmu, kdo ji vede, jaký lidi tam pracujou, hlavně z čeho se ten jejich sajrajt vyrábí. Za fotky bude zvláštní příplatek. O tom, kdy mi vrátí všechno, co mi dluží, ani slovo.
Přiznám se, že to podstatné, z čeho se Burkleyho párek vyrábí, jsem zatím nezjistil.
Druhý den odpoledne mě poslali na kasu. Sledoval jsem cvrkot a hlavně jací lidé se chodí k Burkleyovi stravovat. Především převažovali chlapi a sem tam nějaká mužatka, co nestála za pozornost. Rozdělil jsem je na konzumenty a žrouty. Konzumenti se plížili dovnitř, jako by se za něco styděli. Uzenku slupli tiše v koutku s blaženým výrazem člověka, který právě spáchal něco sladce nedovoleného.
To žrouti se nestyděli. Byli růžoví a vypasení. Bezohledně se drali k pultu. Arogantně si poroučeli hned Big Burkleyho, plný talíř uzenek, které si cpali do huby, jako by týden nejedli.
Já osobně jsem Burkleyho párkům na chuť nepřišel, i když jsem jako zaměstnanec měl nárok na jeden párek ke svačině zdarma. Tlustá růžová uzenka mi byla odporná, i chuť měla zvláštní. Sladce kořeněnou. Nevěděl jsem k čemu ji přirovnat, ale za pořádnou ostravskou klobásu bych ji nevyměnil.
„Vám nechutná,“ divil se boss, který občas zapomínal na slušnost, poslouchal za dveřmi a šmejdil v šatnách.
„Víte, já jsem vegetarián.“
Účinek byl asi takový, jako bych mu hodil pod nohy granát.
„To tady radši neříkejte,“ varoval mě Zdeněk. Chudák. Dneska ještě sprdávanější než jindy. „Já se přiznám, že ten Burkleyho šmejd taky nejím. Mám potravinářskou školu a nikdo mi nevymluví, že s tím masem není něco v pořádku. Radím vám, radši na sebe neupozorňujte, a do provozu, hlavně do mísírny, vůbec nechoďte,“ šeptal Zdeněk, ale to už se mezi dveřmi objevil směnový boss a kýval na něho prstem. Zdeněk se opět rozklepal jako sulc. Neomylně tušil další průšvih.

Zdeněk na směnu už nepřišel. Ani jsem se mu nedivil. To pracovní tempo a hulvátské zacházení by nevydržel ani čert. Není divu, že se tady zaměstnanci střídají jak apoštolové na orloji Staromáku. Už jsem se těšil, jak to všechno hodím na papír. Bude to reportáž jak víno. O firmě, kde šéfové a zaměstnanci nosí uniformy, kde panuje atmosféra jak na buzerplace a všechno se řídí jen zákazy a příkazy. Dokonce i na hajzlíku tady visí cedule: Když opouštíš WC, umyj si ruce a zhasni. Firma Burkley ti děkuje.“
Jenom musím konečně zjistit, z čeho se ten jejich šmejd vlastně vyrábí. Tajemství Burkleyho uzenek bude určitě v mase. Přivstal jsem si, abych byl v práci dřív, než začnou jezdit dodávky se zásobováním. Využil jsem chvilky, kdy si řidič odskočil na kafe a nahlédl pod plachtu. Docela obyčejné bedny s podřadným masem. Odřezky z hovězího a ten nejsprostší drůbeží separát.
„Hledáte něco?“
Směnový boss musel mít v zadku snad radar. Doufám, že mě neviděl vylézat zpod plachty. Zmohl jsem se na ten nejnevinnější kukuč a průhlednou lež.
„Šel jsem si ven zakouřit.“
„Zakouřit?“
Ten člověk, který jako ostatní směnoví bossové připomínal už z dálky Burkleyho párek, se zatvářil stejně, jako kdybych se mu svěřil že jsem si šel ven jen trochu šňupnout koksu.
„Zaměstnanci Burkleyho firmy nekouří. Ani neberou žádné drogy. Copak vás na personálním oddělení nepoučili, že takové chování má negativní vliv na kvalitu práce i výsledných produktů naší firmy?“
V duchu jsem ho poslal tam, kde záda přestávají mít slušné jméno. Zdeněk už do práce nepřišel. Jeho skříňku na šatně si zabral nějaký nový kluk. Tvářil se patřičně ušlápnutě, a to ještě netušil, co ho čeká.


Večer jsem Liškovi zavolal. Reportáž hodím na papír co nejdřív. Tajemství úspěchu Burkleyových párků není v obloze ani v mase, ale určitě v přísadách. Zjistím to co nejdříve, jen co se podívám do mísírny.
Lehko se řekne, ale hůř udělá. Do hlavní části provozu, do mísírny, měli přístup jen směnoví bossové a ti dveře pečlivě zamykali. Jen přes ty dveře bylo slyšet, jak mísicí stroj hučí. Jenže ten den jsem měl štěstí. Nový kluk, co nastoupil místo Zdeňka, hned první den naštval směnového bosse tak, že vyletěl z mísírny jak čert z krabičky a ještě za sebou zapomněl zamknout.
Přišla moje chvíle. Místnost byla skoro prázdná. Jen uprostřed stál obrovský kotel, nad kterým se otáčel píst pohánějící mísicí nože, a z pravé strany se sypalo koření. Od podlahy vzhůru vedly ke kotli úzké plechové schůdky.
„Zase další zvědavec, kterého zajímá, jak se vyrábí Burklyho párek!“
Směnový boss se kupodivu nevztekal, jenom se zvláštně usmíval. V tom randálu jsem ho ani neslyšel přijít.
„Jste zvědavý, pane redaktore? Nemyslete si, že jsme si o vás nic nezjistili, máme na to poměrně schopné lidi, ale když o to tak stojíte, pojďte se podívat.“
Přátelsky mě objal kolem ramen a strkal ke schůdkům. Přímo pod námi vířila v kotli masová směs a ostré nože ji drtily na kaši.
Tlak na mém krku sílil. Hajzl Liška! Ten tlustoprd na personálním oddělení měl bohužel pravdu. Již brzy se stanu nedílnou součástí Burkleyových párků.