literární časopis založený v roce 1964

Zdeněk Rieger

Č=V+V+B+T+T+T+I+R

aneb
„O vebetiru“
(i číst, prosím, jako y)


„Co je to vebetir ???“

Je to název rovnice, uvedené v nadpisu. Znamená toto:

Člověk se rovná
Vlhkost a Vůně a Barva a Teplota a Tón
        a Tuhost a Inteligence a Rytmus

Rovnice vychází z tvrzení (zažitého), že každý máme svůj
vebetir.
A že náš vebetir má poměrně ustálenou
- ve vlastních intervalech pulsující - podobu,
která se může částečně přizpůsobovat (a tudíž proměňovat)
podle věku a zdraví a času a nálady a událostí a počasí…
a.... a… a… a… atd.

Význam vebetiru je nesporný.
Příkladem může být vůně: jak je důležité, zda si partneři voní... …a jak nám voní naše dítě a jak my voníme jemu a… a co všechno může spáchat zápach…
Anebo rytmus: jak jsme na rytmus citliví. Někteří z nás tak,
že (někdy nevědomě) napomínáme a třeba i vytlačujeme od sebe ty z nás,
kteří s naším rytmem neladí... Jako někteří dospělí (třeba i rodiče anebo učitelé), výrazně reagující (třeba napomínáním) na příliš živé - a rytmicky „jinačí“ - dítě.. A to vše v neustálé souvislosti a návaznosti a vyladěném sladění jednotlivých položek vebetiru (představme si například rytmus – a vůni - barvy hnědé
a porovnejme jej s rytmem – či s vůní barvy - třeba - červené...).
Co z toho ještě vyplývá?
Třeba to, že jsou lidé, jejichž vebetir nám ladí a voní
a lidé, jejichž vebetir nám neladí a třeba zapáchá, někdy dokonce může i vadit.
Že se vebetir některých lidí navzájem podobá a dobře doplňuje.
A někdy že i odlišný vebetir může být příjemně a proto přijatelně či přitažlivě jiný… Že tudíž vebetir jednoho člověka může být v souladu s vebetirem člověka jiného - anebo naopak se mohou dva vebetiry svojí odlišností vzájemně dokonce i doplňovat a inspirovat… a… a samozřejmě je možné i to, že se budou
obapolně „potírat“ a třeba vyvolávat i odpor a sváry či útěky…
Že tedy také sympatie mohou být a jsou - společně s jinými příčinami
(od zkušeností až po aktuální stav a situaci) – spoluurčovány vebetirem...
A ještě jeden poznatek: vebetir lze (s ohledem na jeho skladbu)
vědomě ovlivňovat - třeba i vůní anebo úmyslnou změnou ošacení...
A… a k čemu může vebetir být dobrý?
Zjemňuje vnímání lidí. Umožňuje všímat si a zaznamenávat zajímavé
a přitom do určitého rámce seskupené signály vlastností a podobností
a odlišností a… a… a…
… a přispívá k včasnému rozpoznávání a rozpoznání změn
(…známe jak a kdy se mění například vlhkost doteků?...
…vůně klínů?... barva domovů?... …teplo náruče… …tóny šepotu… …
rytmus smutku anebo něhy?... a… a… atd?... ?...) .
A navíc inspiruje k hledání souvislostí a blízkostí a sdílení
(třeba i u příbuzných radostí anebo problémů…).
A je natolik osobitý a může být natolik objektivní (jako Logos)
anebo subjektivní (jako Ego), že každý, kdo jej využívá, je zároveň
jeho spolutvůrcem, protože jej obohacuje o svůj vlastní jedinečně svůj
a neopakovatelný význam a podobu…
A… a jak může vebetir posloužit psychoterapii anebo jiné spolupráci s lidmi (třeba ve školách anebo v sociálních službách…)? Tak, že terapeuty či učitele
či třeba lékaře a podobně navádí, aby si všímali změn vebetiru:
například vlhkosti dlaní při podávání ruky – výrazná změna vlhkosti dlaně
může signalizovat, že se něco děje (třeba i dobrého!)…
Anebo aby si uvědomovali nápadnou proměnu barev – třeba oblečení.
Anebo výraznou vůni – a její změny.
Jsou to zprávy, které mohou – ale nemusí – mít nejen terapeutický význam…

Připomíná to příběh mámy, která navštěvovala v jednom kojeneckém ústavu svého syna Jeníka, kterého měla moc ráda, ale který jí byl po narození odebrán, protože byla zavržena svými rodiči za to, že ji odmítnul Jeníkův táta, ztracený kamsi do nenávratna… Protože to byla náramně hrdá žena, která se nechtěla podřídit útlaku příbuzných a neměla proto kde bydlet ani pracovat – nenápadně brala pečivo v samoobsluhách a spala v tunelu teplovodu… Neměla si ani kde prát své jediné prádlo - a bylo to hodně cítit, takže po jejích návštěvách v onom kojeneckém ústavu rozzlobeně větrali a říkali si, že by všemi oblíbený Jeník
měl být té matce konečně odebrán , aby už za ním „s tím smradem nepáchala“.
Zde je však třeba dodat, že Jeníkovi její „vůně“ nevadíila – naopak: patřila k ní
a on se k ní radostně tulil…!!!
Nu… a jednou se stal zázrak a mámu potkal sympatický „muž tří S“
(slabý, slušný, spolehlivý) a zamiloval se do ní. Ubytoval ji ve svém domku,
kde se mohla vykoupat a koupil jí krásné prádlo a šaty a voňavky… A připravil
i postýlku pro Jeníka… A máma… máma se těšila, jak Jeníka potěší její změna – už bude celá čistě oblečená a nebude „smradlavá“, jak všichni říkali.
Bude vonět voňavkou za tři sta korun! Jenomže…
…jenomže když za Jeníkem v novém, oblečení a čisťounká a navoněná přišla – zděšeně se na ní podíval a začal zoufale plakat. „Vidíte,“ řekla jí pracovnice ústavu, „vidíte, že mu už vadíte a že - jestliže vám na něm záleží - byste konečně měla souhlasit s předáním Jeníka do péče jiné rodiny. Zájem o něho je!“ Ale…
…ale naštěstí tam byla i jiná pracovnice onoho ústavu. A ta – protože byla zkušená a mámin příběh znala – si uvědomila, že navoněná máma Jeníkovi, který se s ní až dosud setkával v úplně jiné „vůni“, smrdí… že je to vlastně zápach cizí bytosti… A řekla to. A pak… pak hledali řešení postupným navykáním mámy a Jeníka na nový vebetir mámy… A… a vůni, přijatelnou
pro Jeníka, pak skutečně našli!
A… a Jeník zase mohl radostně vdechovat a osahávat máminu vůni a přitulit se k ní – zase si spolu mohli vonět a žít… Tak!
Takže:
Takže ať
ať – ať je náš vebetir
vláčný, příjemně vonný a sytě zabarvený,
ať nás hřeje a ať nám a námi naplno zní
a ať je přijatelně a ve správnou chvíli pevný
a inteligentně rozumný i rozumně nerozumný
a ať – ať je v jemném souladu či podnětem protikladu
s rytmem a s dechem a s řečí i s tancem našich blízkých
a s ozvěnami přírody blízkého i vzdáleného světa…

To nejen za Jeníka a jeho svět rád sděluje
a od srdce přeje Zdeněk Rieger

(který současně rád připomíná Morenovo téle v OULu...)